Zima v poušti

Prvního března konečně teploty v Doze vystoupaly nad 30 stupňů a lidi začali zase lézt do bazénů. Já se ale zkusím mrknout zpátky na poslední dva měsíce. Co jsme dělali během chladného ledna a února? Blbli jsme s českou partou v poušti.

Ale abych to vzal od začátku. Ani nevím, jak se to semlelo, ale tak nějak nenásilně jsme si tady v Doze vytvořili moc pěknou československou kolonii. Začali jsme si psát na facebookové stránce Slováci a Česi v Katare, párkrát jsme se sešli na souqu, zjistili jsme, že všichni řešíme stejné problémy a že si můžeme dost poradit, no a najednou to jelo. Teď už společně organizujeme pikniky, děláme pro děti Mikuláše, jezdíme na výlety do písku a tak vůbec.

Takhle vypadá česká komunita před pevnůstkou na Zekreetu. Černý pán v bílé thóbě je z Veverské Bítýšky. Dělám si srandu, ten k nám samozřejmě jako jediný nepatří. Všichni ostatní jsou Češi a Slováci, které dobrodružný život zavál do Kataru. A jsou to věru zajímavé osudy, jeden jako druhý.

Typický český piknik v poušti. V tomhle případě jsme v tzv. Mystery Village na poloostrově Zekreet. Všimněte si, že 5 ze 6 Čechů v Kataru doporučuje značku Nissan. Když jsme u toho, Nissan spolu s Toyotou místní trh opravdu válcuje – letí tu hlavně teréňáky Patrol a Xterra (na fotce 3 ks) a rodinné koráby Armada (2x).

Ta samá domácká scéna zblízka. Chlapi řeší problematiku víceválcových motorů, ženské řeší život jako celek se zvláštním přihlédnutím na nejnovější textilie, děti řeší pády ze skal a všichni jsou spokojeni.

Do této svérázné místní stavbičky umisťujeme gril. Jak vidím teprve teď, vpravo si osaměle hraje můj nebohý synáček.

Grilujeme, co se dá. Asi byste to nečekali, ale v Kataru se dají koupit i klobásy s vepřovým. Kupují se v nenápadném obchůdku, který provozuje státní firma Qatar Distribution Company. Aby vás do QDC pustili, potřebujete členskou kartičku, kterou musí schválit váš zaměstnavatel. Pak už můžete vesele kupovat zakázané produkty z prasátek a dokonce i alkohol. Celková výše jednoho nákupu nesmí překročit 10% vašeho měsíční platu – to abychom zas tak moc nezvlčili. Musím říct, že maso a šunky v QDC jsou vesměs italské provenience, takže jsou velmi chutné.

Celkový pohled na Mystery Village. V březnu tu chceme strávit i noc a připravit pro děti velkou bojovou hru.

Zatímco jíme, nedaleko od nás se baví tlupa borců, kteří dávají svým Toyotám pořádně zahulit. Mladík v pákistánském dresu vlevo vypadá, že minule u okna visel on.

FJ Cruiser je mimořádně schopné auto, ale vyjíždět s ním tenhle krpál je čiré šílenství. Typický Katar.

Motorismus z té hezčí stránky.

Ne vždycky ovšem výlet proběhne tak idylicky jako výše popsané grilování na Zekreetu. Už jsme v poušti zažili i pěkný horor, přičemž na vině byl samozřejmě mizerný řidič – tedy já. Stalo se to během nedávné cesty na Inland Sea – krásné místo dole u hranic se Saúdskou Arábií, kde se do nejhezčích dun v Kataru zařezává čistý mořský záliv. Tedy prý – já to vím jen z druhé ruky, protože se mi tam ještě nikdy nepodařilo dojet.

Cesta na Inland Sea vede pořádným lánem pouště. Duny jsou tam vysoké a zrádné a člověk by tam měl cestovat zásadně jen v koloně více vozů a s vůdcem, který má oblast dobře projetou. Samozřejmě je potřeba i pořádné auto a příčetný pilot, což byl právě u nás kámen úrazu.

Výlet začal nevinně – na upouštěcí stanici. Než se vypravíte na duny, musíte ufouknout všechna kola. Auto na poloprázdných balónech totiž líp sedí a neboří se tak hluboko. Kola upouštějí k tomu určení borci na příslušných stanicích, přičemž za auto se platí pevná taxa 5 QR. Na stejném místě se pak gumy zase nafukují – někdy se z pouště vrací tolik aut, že se před vzduchostrojem tvoří úplné fronty.

Teď bych měl asi vysvětlit to auto. Už přes rok tu jezdíme Fordem Explorer, který máme pronajatý od Hertzu. Šli jsme do toho jednak proto, že šéfka místního Hertzu je manželka mého kolegy a udělala nám super cenu, jednak proto, že to bylo pohodlné. Když s autem něco je, tak jen zavoláte asistenci a hned vám dají náhradní vůz. Dlouho mi tedy pronájem přišel jako skvělý nápad. Teď už mě to přešlo a pochopil jsem, že vlastní auto je lepší, ale k tomu se ještě dostaneme.

Právě tenhle víkend byl ale náš Explorer v servisu (ne naší vinou), takže jsme měli jako náhradní vůz Dodge Durango. Překvapivě dobrá mašina, na silnici rozhodně obratnější než Ford; navíc s 220 kW měl Dodge dost páry i na písek. Světla výška sice nic moc, ale i tak jsem doufal, že by auto mělo přejezd pouště zvládnout.

Tady vidíte zárodek budoucího problému. Přední spojler je proklatě nízko u země a nájezdový úhel k pláči. Zvlášť ve srovnání s drsnou Xterrou vpravo. Po vyfouknutí gum už to vypadalo hodně blbě, ale znáte chlapy. Když už jsme zašli tak daleko, tak přece neustoupíme, no ne? No ne.

Začátek cesty je fajn – tuhle hladkou pláň byste přejeli i ve šlapacím moskviči, prvním autě mých snů. Před námi vůdce karavany Jirka.

Brzy se začínají zvedat první pořádné duny.

Přejíždět tyhle vlny je parádní zážitek. I když tohle je jedna z těch mírnějších dun, stejně je to v autě úžasný pocit. Líbilo se to dokonce i Bee na sedadle spolujezdce. Tuhle fotku fotila právě ona. Místy jsem cítil skoro takovou euforii jako kdysi při skoku padákem.

A pak najednou přišla studená sprcha. Na konci jedné duny byl schovaný dvojitý hup. Za dvojhrbem šlo auto čumákem k zemi, ozvala se tlumená rána a plastový spoiler byl pryč.

A co hůř, prorazil se i chladič a před autem byla hnedle loužička. Moje blbost.

Bylo jasné, že ten den už se na Inland Sea nepodíváme. V poušti si ale všichni pomáhají ze všech sil a i my jsme měli kliku na místního borce, který nám vytrhl trh z paty. Pět minut po nehodě kolem náhodou projížděl jistý Abdel s pickupem Toyota. K mé velké radosti se ukázalo, že má uniformu Ooredoo, že je to můj kolega a že právě doplňuje palivo do generátorů, které pohánějí naše vysílače v poušti. Abdel se ukázal jako hotový poklad. Slíbil, že nás dovede zpátky (zbytek české výpravy pokračoval dál k Inland Sea) a jako zkušený mechanik odhadl, že několik přískoků auto ještě zvládne.

Cestu zpátky jsem opravdu absolvovali na etapy. Vždycky jsem ujel 4-5 kilometrů, zastavil jsem, nechal motor půl hodiny vychladnout a nalil do něj obrovské množství vody. Pak jsem mohl udělat další krátký přískok a celá procedura se opakovala.

Voda nám samozřejmě brzy došla, ale zlatý Abdel jel dopředu, u nejbližší benzínky koupil asi padesát litrů a vrátil se k nám, abychom měli čím dolívat.

Zatímco auto chladlo, děti si užívaly v okolním písku. Nehoda jim vůbec nevadila a celý den pokládaly za dokonale vydařený.

Když jsou v pohodě děti, tak nic nevadí ani dospělým.

I uprostřed zimy byl písek na slunci až nepříjemně teplý.

Trvalo to hodiny, ale nakonec jsme doskákali zpátky k silnici. Tam už čekal odtahový vůz, který nás vzal do Dohy. I tam ještě byl Abdel s námi a dojednal nižší cenu za odtah. Opravdový borec.

No a to byl konec dobrodružství. Chudáka Dodge jsme vrátili do Hertzu a od té doby jsme ho neviděli. Máme zase Ford Explorer. Byla to samozřejmě moje vina. Málokterý chlap přizná, že je blbý řidič, ale já jo, já s tím problém nemám. Byl jsem v poušti nezkušený a nevhodné auto tomu ještě pomohlo. Později jsem se na nějakém dubajském serveru dočetl, že zrovna tento model Dodge Durango trpí na časté praskliny chladiče, protože má gril umístěný nezvykle nízko. Což můžu dosvědčit.

I přes perfektní přístup Hertzu mi celá patálie ukázala, že už musím opustit tahle papírová SUV a koupit si opravdový offroad. Probrali jsme to s rodinou a máme v merku dvě možná vozidla. Volba srdce je naprosto bláznivá – šílený pickup Ford F150 SVT Raptor, volba rozumu je miláček všech Katařanů, Nissan Patrol LE. Oba osmiválce, oba s pořádnou světlou výškou, oba 400 koní a víc. Nějak si hodíme mincí a příští měsíc to snad rozsekneme. Protože já poušť miluju a chci se do ní ještě mockrát podívat beze strachu, že tam zase vytuhnu. K tomu nám dopomáhej Bůh!