Katar za časů korony

Předevčírem jela Bea jako obvykle na týdenní nákup. Protože neřídí, zavolala si svého oblíbeného řidiče, který ji vozí každý den z práce a vůbec na všechny pochůzky. Tedy vozí – vozíval, než přišel koronavirus.

Náš řidič – R. – je sympatický chlapík z jižní Indie, z města Calicut ve státě Kérala. Mimochodem, znáte tu písničku Srdce jako kníže Rohan od Richarda Müllera a Michala Horáčka? Tam se zpívá „kdo se bojí, má jen hnědý kaliko“. A to kaliko, to je právě z toho Calicutu, protože odtamtud se tahle tkanina dovážela. Náhodou to víme, protože jsme tam před 3 roky jeli na svatbu bráchy našeho řidiče. Starší bratr od R. nám totiž dělal řidiče předtím. Takže známe celou rodinu, byli jsme v jejich domě, jedli jsme jejich domácí pudink, utíkali jsme potom zoufale na jejich záchod – prostě navázali jsme skoro už hlubší, intimnější vztah. On každý člověk, v jehož domě se skoro poblijete, vám pak bývá bližší.

Ještě bych měl říct, že mít takového řidiče není v Kataru žádné nabobství. Dělají to tak všichni. Teda bohatší místní rodiny mají řidiče přímo doma, jako součást personálu, ale drtivá většina ostatních si prostě najde svého chlapíka, který bydlí poblíž a přijede pro vás, když mu pošlete zprávu přes Whatsapp. Lidi tu radši jezdí s někým známým než s anonymním taxíkem. Řidiči taky samostatně vyřizují některé pochůzky nebo třeba vyzvedávají děti ze školy. Škola pustí dítě jen se známým řidičem, ne s nějakým náhodným taxikářem. Timi, která už chodí do jiné školy než Martínek a než učí Bea, jezdí s řidičem taky.

Ale pardon, odskakuju od tématu. Zpátky k našemu milému R. Předevčírem tedy vzal Beu do Carrefouru. Já bych je tam samozřejmě mohl dovézt taky, ale Bea raději nakupuje sama, popřípadě s Timinkou – říká, že nakupování s muži není ta pravá zábava, protože ošklivější pohlaví pořád nesmyslně pospíchá ke kase a vůbec narušuje posvátný proces shoppingu. To je jeden důvod, proč nejezdím; druhý důvod je ten, že Bea chce nechat svému řidiči aspoň trošku vydělat.

No a když tak jeli domů z Carrefouru, tak R. Bee řekl, že je úplně zoufalý. Nemá vůbec žádné zakázky. Bea byla vždycky jeho hlavní klientkou, ale teď vyjíždí z domu jen jednou týdně. Jiné paničky ho přestaly volat úplně. Dřív hodně vozil lidi na letiště, ale to taky odpadlo. Zkrátka a dobře, nemá vůbec žádné příjmy a žádné peníze. A samozřejmě nemá ani žádnou „vatu“, jak by řekla naše drahá ministryně Benešová. Stejně jako tolik dalších lidí, i R. si vždy nechával u sebe jen naprosté minimum a 80 procent svých výdělků posílal domů do Indie. Na těchto platbách visí celá jeho rodina, lepším jídlem počínaje a věnem jeho sester konče. Takhle to chodí v celém třetím světě – každá rodina se zoufale snaží upíchnout aspoň jednoho svého člena v nějaké bohatší zemi a pak žít z remitencí – peněz poslaných domů. Třeba v takovém Nepálu tvoří tyhle peníze skoro třetinu HDP – a velká část jde právě z Kataru.

Ale abych to zkrátil. Zoufalý R. Beu požádal, jestli by mu nepůjčila. Potřebuje na zaplacení bydlení a taky na pravidelný příspěvek rodině. Bea samozřejmě řekla ano. Teda ano… My máme v rodině dvě zásady. Za prvé – dokud můžeme, tak pomůžeme. Jednou přijde doba, že taky budeme mít problémy, život je furt nahoru dolů, ale když zrovna můžeš, tak musíš. Za druhé – přátelům a známým se peníze nepůjčují, ale dávají. Mám s tím bohaté zkušenosti, půjčky jsou peklo. Dneska pošleš peníze kamarádovi, zítra ti celý šťastný poděkuje, že jsi ho zachránil, za půl roku ti neodpoví na email a za rok aby sis hledal nového kamaráda. To už je lepší říct férově ne, nebo naopak věnovat kamarádovi částku, kterou můžeš úplně postrádat, a mávnout nad tím rukou.

No nic. Takže jsme R. dali pár tisícovek, o které si řekl, a ještě jsme přišli s nápadem. Brzy bude týdenní volno kvůli svátku Eid. Já se vydám na kole objet Katar, R. pojede celou dobu pomalu za mnou a bude mě zezadu krýt a dělat mi cisternu s vodou. A kdybych náhodou zkolaboval – čekám, že bude poněkud teplo – tak mě může seškrábnout ze silnice a zavolat pozůstalým. Takže pro nás samé výhody a jemu ta zakázka vyřeší červen.

---

R. si tedy oddechl – ale jsou spousty a spousty lidí jako on, kteří jsou fakt ve štychu. Koronavirus dává lidem, kteří nemají pevné platy, hodně zahulit. Ostatně je to tak všude na světě – zrovna dnes jsem četl, že víc než polovina Čechů má teď problém vyjít s penězi. A bohužel to nevypadá, že by to nějak brzy mělo skončit – alespoň tady teda ne.

Ta pitomá epidemie se nám tady nějak rozjela. Až se tomu sami divíme, protože v Kataru je vždycky všechno perfektně zorganizované, zabezpečené, zajištěné. A vláda tu všechna nařízení zavedla docela vzorně.

V Česku už epidemie pomalu ztrácí dech, Evropa se postupně znovu otvírá, ale tady počty nakažených furt prudce stoupají. Je to asi nějak časově opožděné. Třeba včera ohlásili 1311 nových případů – dosavadní rekord. Schválně jsem se podíval na světové statiky ze stránky Worldometers. A zjistil jsem, že v počtu nakažených na milión obyvatel je Katar už 4. na světě. Nad námi je jen San Marino, Vatikán a Andorra, tedy pidistáty. Ale Katar není až takový pidistát, máme tu 3 milióny obyvatel, velikostí je Katar blíž Slovensku než San Marinu… Nakažených je tu prostě docela hodně.

Statistiky Worldometers.info, 9. května 2020

Na druhou stranu jsou tu i super zprávy. I při tom vysokém počtu nemocných má Katar dohromady jen 12 úmrtí. To je strašně málo – v tomhle zase země patří k nejlepším na světě.

Čím to? Ten nízký počet úmrtí docela chápu. Jednak je tu opravdu robustní zdravotnictví a o každého je dobře postaráno. Nemocnic i lůžek na intenzivní péči je dost, vybavení ochrannými prostředky perfektní. I proto se tu všichni cítíme tak bezpečně. Vím, že řada mých přátel z Evropy měla možnost nechat se evakuovat do svých zemí – Anglie, Švédska atd. – a všichni řekli: nejsem blázen, domů rozhodně nepojedu, v Kataru se cítím mnohem bezpečněji. A to je fakt, tady má člověk větší pocit jistoty. Já třeba ještě hodně věřím Česku, tam bych se taky cítil klidný, ale kdybych měl jet před měsícem do Británie nebo kamkoli na jih Evropy, taky řeknu ne.

Druhý faktor nízké úmrtnosti bude v tom, že je tu velmi mladá populace. Většina nakažených jsou asi dělníci z asijských zemí, mladí muži kolem 20-30 let – a ti, když dostanou dobrou zdravotní péči, nemoc zvládnou.

Ten vysoký počet nakažených si tak úplně vysvětlit nedovedu. Asi je to tím, že jak je země postavená na cizincích, tak sem nákazu přivezlo hodně cestujících – a bude hodně ohnisek. Zaslechl jsem i hypotézu, že svou roli hraje to, že katarské domácnosti jsou prostě velké. V jednom obrovském domě často žije celá rozvětvená rodina, někdy i synové s manželkami, skoro vždycky personál – služky, řidiči… Sami Katařani nám říkají, že i když vláda doporučuje zbytečně nevycházet, tak ve velkém domě je prostě furt nějaký provoz, dveře se netrhnou a aspoň jeden člověk je neustále na cestě ven – na nákup, za nutnou pochůzkou a tak. Jeden takový řidič něco chytne venku a pak nakazí celé početné osazenstvo domu. Jen taková teorie, nevím.

Prázdné ulice a nad cestou nápis: „Pro dobro Kataru zůstaňte doma“.

Vládní opatření jsou tu vlastně velmi podobná těm v Česku a přišla velice brzo. Opravdu si myslím, že vláda to tu dělá dobře.

Většina pracovišť je zavřená. Já už si skoro ani nepamatuju, jak to vypadalo u nás v kanceláři. Celý můj život se teď skládá z rozhovorů přes Zoom. Není to špatné, jen budu muset brzo vypnout kameru, protože moje oblíbené bangladéšské holičství je taky zavřené a moje vlasy už brzo začnou porušovat lidská práva těch na druhé straně kamery.

Restaurace jsou zavřené úplně, můžou jen doručovat přes aplikaci Talabat – to něco jako katarské Dáme jídlo. Obchody s potravinami fungují, ale všechny ostatní krámy mají velmi omezenou otevírací dobu. O víkendu jsou zavřené úplně a ve všední dny běží jen pár hodin.

Nejvíc teď prosperují online obchody a hlavně doručování všeho možného. Akorát že jak je zároveň Ramadán a většina místních žije v noci a přes den spí, tak se i doručování přesunulo do nočních hodin. V praxi to vypadá asi takhle. Je půl hodiny po půlnoci, celá naše rodina tvrdě spí, já jsem se právě ponořil do nejlepší fáze hlubokého spánku. V tu chvíli mi u hlavy zařinčí telefon. Celý dezorientovaný ho zvedám. „Ser!,“ křičí na mě neznámý hlas. „To víš, že jo, ty mameluku,“ pomyslím si, „jednak nevím, co tu hulákáš po půlnoci, jednak se mi nechce – byl jsem na záchodě před spaním.“ – „Ser!,“ křičí zase telefon. „Lukašn, lukašn!“ Jak se mi postupně nahazují obvody, začínám chápat, že ten dobrý muž je kurýr a volá „Sir, location“ – „Pane, pošlete mi lokaci“. Veškeré doručování tady totiž funguje na základě toho, že řidiči pošlete svou polohu přes Whatsapp. Jdu se trošku oblíknout a čekám. Konečně kolem půl druhé přiváží dezorientovaný muž z Nepálu něco, bez čeho jsme tuhle noc rozhodně nemohli být – puzzle s obrázkem Vysokých Tater. V hračkářství Yalla jsme ho objednali před dvěma dny.

Roušky. V obchodech jsou povinné, ale při volném pohybu je mít nemusíte. Ale řekl bych, že tak polovina lidí je na veřejnosti nosí. Dají se kdekoli snadno koupit a bylo to tak od začátku. Když bylo v Česku největší rouškové šílenství a všichni šili jako vzteklí, tak jsem normálně zašel do nejbližší lékárny Kulud a koupil krabici roušek N95 od 3M. Tyhle věci má Katar zmáknuté.

I naše firma si dala na logo roušku. A i do našich obchodů se může jen s ní.

Vláda doporučuje lidem nevycházet zbytečně ven – všude jsou hesla jako „Zůstaňte doma pro Katar“. Zavřené jsou pláže, parky i nákupní střediska – prostě všechna místa, kde se lidi shlukovali. Je také zakázáno pořádat domácí party a hlavně dělat madžlisy – domácí rodinná sezení s přáteli. To je pro Katařany těžká rána. Místní lidi madžlisy milují – v zemi bez hospod je to základ veškerého sociálního života.

Na druhou stranu je to všechno dělané velmi rozumně – omezují se opravdu jen ty akce, kde by se lidi mohli shlukovat. Moje osamělé ježdění na kole nikomu nevadí a policii nezajímá. Není to jako v některých zemích Evropy, kde musíte mít oficiální papír na jakýkoli pohyb kilometr od vašeho domova. Za to jsem velmi vděčný. Nicméně toho nezneužívám a taky domov prakticky neopouštím – jen velmi brzo ráno se vydávám na cesty na kole do zcela liduprázdné oblasti.

Nálada v zemi je podle mého názoru klidnější než v Česku. Říkám „podle mého názoru“, protože v ČR jsem od února nebyl a posuzuju to jen podle médií a Facebooku. Přijde mi, že v ČR se kvůli koronaviru víc vyšilovalo a že to místy mělo až nádech hysterie. A média taky měla takový zběsilý tón. Minimálně senioři z toho museli být chudáci dost vystrašení. V Kataru je to jiné – i když je počet případů vlastně velmi vysoký, tak je mezi lidmi větší klid. Myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že komunikace vlády je tu jednotná (a samozřejmě spíš pozitivní), kdežto v Česku se dost straší a spekuluje, co řekl Prymula, co Vojtěch, co nějaký zubař, co Babiš… Také změny pravidel jsou v ČR velice matoucí. Je to jen můj názor, možná nepřesný.

---

Teď jsem Katar pochválil – ale v naší vlastní rodině jsem zjistil, že to všechno není tak jednoduché, jak se zdá. Hned vysvětlím, co mám na mysli.

Jak tedy žijeme my? Jsme skoro furt doma. Bea cestuje jednou týdně na nákup, já několikrát týdně na kolo – budík si nařizuju na čtvrtou ranní a snažím se vyjíždět kolem páté. Jednak abych byl sám, jednak kvůli rostoucímu horku. Když potkám jiného cyklistu a ten si chce povídat a zaklesnout se do háku, tak mu zdvořile naznačím, že bychom neměli dělat skupinky a provokovat policii. Nechceme o tu cyklistiku přijít, že jo. Když to nechápe a furt jede hned u mě, tak mu buď ujedu nebo naopak zůstanu zpět, podle toho, jaké má chlapík kejty.

Máme kliku v tom, že máme dvorek. Má sice rozměr většího kapesníku, ale člověk může přece jen vyběhnout ven, rozpřáhnout ruce, nadechnout se čerstvého vzduchu, píchnout se o ty pitomé palmičky, které jsem vypěstoval ze snědených datlí… A jako velká výhoda se ukazuje bazén, kvůli kterému jsme dům před lety vybrali. Koupeme se od března a je to požehnání. Společný bazén v areálu je totiž zavřený, stejně jako tělocvična a vůbec všechno společné.

No, řekněme si upřímně, mohlo to domácí utrpení být i horší. Vidíte toho delfínka uprostřed? Tak to nad ním je moje drahá paní. I když jsou školy zavřené, tak Bea každý den od 8 ráno drží hodiny pro své žáky přes Microsoft Teams nebo Zoom. Pracuje fakt tvrdě a někdy jsou to docela nervy. Takže ošplouchnout se přijde vhod.

Mimochodem, když jsme o toho bazénu – už koncem dubna měla voda odpoledne 32 stupňů. V červnu budu muset zapnout chlazení, jinak tam děti nebudou chtít vlézt. Od června dál taky nikdy, za žádných okolností, nesahejte na ten kovový žebřík. Je to tady slunečný kraj, jen co je pravda. Naše rodina se už tak nějak globálně oteplila, takže až jednou palmy a velbloudi dorazí k nám na Benešovsko, budeme se v situaci orientovat. Ale připomíná mi to jednu věc – v dubnu nám tady teploty běžně lezly nad 40 a nových případů koronaviru přibývalo jako hub po dešti. Takže když slyším takové ty řeči z Evropy, že sluníčko koronavirus zapudí, že na teple se viru nebude dařit – no, jsem vůči tomu trošku skeptický. Ale nejsem expert, že. Mimochodem normální chřipka tu jinak opravdu skoro není, na ni teplo evidentně funguje.

Nám dospělým se tedy vede celkem dobře. Práce přes Zoom mi velice vyhovuje, dokonce mám někdy i pocit, že jsme takhle efektivnější. Klidně si dovedu představit, že bychom to takto dělali i normálně – sejít se dvakrát týdně v kanceláři a jinak jet z domova. Pro některá zaměstnání je to podle mě reálná budoucnost.

Horší je situace pro děti.

Děti – hlavně teda Martínek – snášejí ten pobyt doma trošku hůř, než jsme zpočátku mysleli.

Timi a Mani přišli prakticky ze dne na den o celý sociální život.

Za prvé škola. Školy jsou zavřené úplně a ministerstvo už řeklo, že privátní školy můžou kdykoli ukončit školní rok – návrat do konce června se rozhodně nečeká. Obě naše děti jsou z toho smutné. Pořád mi říkají, že by chtěly zpátky do školy – ne kvůli učivu samozřejmě, ale kvůli kamarádům. Martínkova třída pořádá aspoň pravidelná setkání všech žáčků přes Zoom – to jsou pro něj nejlepší hodiny dne. Mimochodem, škola se fakt snaží. Všichni učitelé učí přes video, jednou týdně je přes Zoom náhrada tzv. assemblies – setkání celé školy, žáci píšou texty písniček, učitel hudebky je potom na videu zhudební a přezpívá, Mani dostane od učitele tělocviku za úkol udělat stanovený počet kliků, tak je udělá, natočí se přitom na video, video pošle rovnou z iPadu učiteli přes systém ClassDojo, od učitele hned dostane reakci – funguje to překvapivě dobře. Timi někdy ráno potkám ve dveřích, jak sakruje a bere si tenisky – zpropadený učitel tělocviku jim řekl, aby teď hned šli oběhnout svoje sídliště. Timi to vůbec nemá ráda a opravdu není typ na tělocvik, ale když musíš, tak musíš.

Blbé je, že Manimu skončil ze dne na den fotbal, který tak miluje. V minulé sezóně vyhráli s klubem místní ligu mladších žáků – Mani tam dělal brankáře. A teď mají utrum, soutěž je pryč a s ní i pravidelné tréninky s kamarády.

Staré zlaté časy. Vloni vyhrál Mani se svým manšaftem zlato v Qatar Foundation Junior League.

Letos se Mani dostal i do letní brankářské školy Petra Čecha, která měla být počátkem v července v Nymburce a na kterou se strašně těšil. Chtěl jsem ho tam na otočku dovézt a věřil jsem, že by to mohl být jeden z nejlepších týdnů jeho života. Docela věřím, že ta škola v ČR se bude konat, ale my tam zřejmě nebudeme moci jet. Nebo přesněji jet do ČR bychom asi mohli, ale vrátit se do Kataru jen těžko – momentálně sem nemůžete, pokud nemáte občanství. Docela zklamání.

Jedna z mála aktivit, které zbyly. Martínek se učí na kytaru. Byl to jeho nápad, vyžádal si to vloni na podzim sám. Jeho učitel je zaseklý doma na Ukrajině, nemůže zpátky, takže lekce probíhají přes internet.

Timi to snáší ještě docela dobře. Není úplně ten typ, který by potřeboval kolem sebe chumel kamarádek. Stačí jí kontakt přes Whatsapp nebo Botim nebo co je to za aplikace, které používají, ani nevím. A navíc s ní vždycky víme, na čem jsme – když se Timi něco nelíbí, tak opravdu nehrozí, že byste si toho nevšimli. A to říkám velmi diplomaticky, jestli mi rozumíte. Někdy se s ní pohádám, protože je hrozně tvrdohlavá, ale ve skutečnosti je její přístup zdravý. Jinak se Timi učí jak blázen, na dálku píše testy a hrdě nám hlásí výsledky, je cílevědomá a snaží se. Zrovna včera mi její učitel španělštiny poslal sám od sebe email, že je úplně ohromen její prací, že je do toho fakt zakousnutá, že ji máme pochválit. Jo, je to tak, ona hrozně usilovně pracuje na všem, co jí pomůže dostat se na nějakou dobrou univerzitu v USA. Dělá to tak nějak sama od sebe, jde si za tím už roky – jsem na ni hrdý.

To s Martínkem je to jiné. Je to normálně usměvavý a bezstarostný klučina, který si zdánlivě s ničím nedělá hlavu. Jeho svět jsou kamarádi, fotbal, hry na PlayStation a mapy na internetu. Nikdy si nestěžuje, a když mluví, tak jsou to většinou nějaké strašlivé fórky, co zrovna letí v jeho gangu 11letých chuligánů. Když nám je za velkého řehotu vypráví, tak polovině z nich neporozumím a u druhé poloviny si přeju, abych jim býval neporozuměl. Ale ve skutečnosti s Martínkem přes tu lážoplážo fasádu nikdy tak úplně nevíte, co se děje a jak se opravdu cítí. Na to jsme bohužel zpočátku nalítli i my.

Nedávno jsme si všimli, že Martínek vypadá nervóznější – jako kdyby to ani nebyl on. Bee se dokonce zdálo, že občas malinko zadrhává v řeči – a to nikdy předtím nekoktal. Vlastně i já jsem to slyšel. Zároveň se stalo ještě něco. Místní ministerstvo školství vyhlásilo soutěž pro žáky, aby sepsali svůj koronavirový příběh. Martínek ihned začal psát – má tyhle věci fakt rád. Sepsal přes 1500 slov, a když jsem si jeho výtvor přečetl, poklesla mi čelist. V tom vyprávění se vypsal z celého svého strachu, a ten byl mnohem větší, než jsme si uvědomovali.

I když jsme si mysleli, že situace u nás v domě je velmi klidná a harmonická, a i když jsme dětem říkali, že jsme všichni v bezpečí, zvlášť oni jako mrňousové, tak Martínek se na internetu pročetl k velkým obavám. On vždycky strašně hltal zprávy ze světa, má hrozně rád zeměpis a dějiny, zajímá ho všechno, co se na světě děje, jednou chce pracovat pro OSN nebo takovou nějakou organizaci. A ty zprávy ze světa ho naplnily velkým děsem. Přece jenom je mu jen 11 let. Když mu skončila škola, fotbal a všechno ostatní, začal mít pocit, že normální život se už nikdy nevrátí. Bál se, že se z Kataru už nikdy nedostaneme, protože lety jsou zrušené a z téhle země se bez letadla odjet nedá – je to tady trošku jako ostrov. A taky mu prostě chyběli kamarádi. Býval zvyklý běhat s bandou kluků po našem areálu. Ale najednou, když se tři kluci seběhli k sobě, tak je naši sekuriťáci začali rozhánět. To jsem vůbec nevěděl, Mani o takových věcech nemluví, přečetl jsem si to až v té jeho epopeji. Mani psal, že nenávidí ty „wretched golf carts“, proklaté golfové vozíky, ve kterých jezdí sekuriťáci hlídající náš areál. Pro mě jsou ti sekuriťáci přátelští chlapíci, se kterými se každý den zdravím při vjezdu do areálu – ale pro tyhle kluky jsou to obávaní hlídači, ze kterých jde hrůza.

Šel jsem si s těmi sekuriťáky promluvit. Omlouvali se mi a říkali mi, ať se nezlobím, ale že prostě mají pokyny nedovolovat dětem, aby se shlukovaly. Hmm. Řekl jsem jim, že to chápu, ale ať to dělají způsobem, který nenahání dětem strach.

Bea si s Manim taky šla pořádně popovídat – takové ty seance před spaním, které se protáhly na dlouhé hodiny. Začali jsme ho společně uklidňovat. Vysvětlujeme mu, jak se věci mají a že jsme v mnohem větším bezpečí, než si myslel.

Zavedli jsme společné rituály a trávíme maximum času pohromadě. Nechceme, aby se děti tolik zavíraly do svých pokojů jako předtím. Každý den ve stejný čas společně sledujeme dokumenty o přírodě na Netflixu, po večeři držíme temné hodinky, kdy si vyprávíme a děláme vtipy.

Pomáhá to. Mani má lepší náladu, i takové to slabé koktání po několika dnech přestalo. Ale byla to pro nás lekce – děti vidí věci přece jen jinak, než si my dospělí namlouváme.

Neboj, frajere, bude to zase dobrý. Všichni musíme vydržet ještě tak měsíc dva a normální život se nám vrátí. A s ním tedy i lidštější účesy, doufám…

Aktualizace 22. 5. 2020

Uplynuly dva týdny a situace je spíš horší. Nových případů pořád přibývá 1500-1800 denně. Celkově tu máme 40 481 nakažených na 2,7 miliónu obyvatel. To je skoro 1,5 procenta – cca 1 člověk z každých 70 má nebo měl koronavirus. V poměru k velikosti populace už jsme třetí na světě. V ČR a Evropě už to dávno jde dolů, ale tady se nějak nemůžeme zastavit. Myslím, že už i vím, proč: můžou za to ramadánové tradice. Celý poslední měsíc byl ramadán, kdy se rodiny a příbuzní maniakálně navštěvují. A tím nemyslím návštěvy 2+2 jako u nás, ale 60 lidí každý večer. Sice se to oficiálně nesmí, ale už víc místních mi řeklo, že úplně každá katarská rodina na to kašle a že se pořád fyzicky scházejí a tráví noci společným hodováním, protože jinak to o ramadánu prostě nejde. I staří lidé – vlastně právě patriarchové rodů – si to přejí. Proto počet případů tak vylétl a rázem jsme tak o měsíc opoždění za vývojem v Evropě. Stejný vývoj mimochodem zaznamenali i jinde v regionu, třeba v Kuvajtu.

Takže od středy 20. května začal zase přísnější režim. Všechny obchody kromě potravin a lékáren jsou zavřené, do konce května mají ustat všechny ekonomické aktivity. V autě nesmí cestovat víc než 2 lidi, pokud máte řidiče, tak řidič + 2 lidi, pokud jste členové jedné rodiny, tak 3 lidi. Všichni si musí nainstalovat aplikaci Ehteraz, která sleduje váš pohyb vůči ostatním a vůči nakaženým. Je to něco jako česká eRouška. Sport se nesmí dělat dál než pár kilometrů od místa bydliště. To má dopad na moje ježdění na kole – šlapu teď okolo komína.

Tak snad to brzo přejde.