A zase ta poušť!

A zas tu mám pár fotek z našich víkendů v poušti! Mně se ten písek snad nikdy nepřejí. A to už jsem ho schroupal v zubech nejmíň kýbl.

Grilujeme s přáteli Rydlovci

Pozorné oko si všimne, že na obrázku něco chybí. Má drahá manželka tam je, o to žádný strach. Vzadu na duně vlevo jsou jako malé blešky vidět děti, takže to je taky v pořádku. Takže co chybí? No jasně, naše auto! Na grilování jsme se tentokrát svezli s Karlem, protože naše auto je v servisu. Férově musím přiznat, že jsem ho naboural a že to byla moje vina. Kdyby se to aspoň stalo v poušti, ale to né, musela to bejt úplně banální nehoda u supermarketu! Jsem holt blbec, no. Ale za týden či dva snad bude tank spravenej a všechno bude zase fajn.

Musíte uznat, že grilování se tu odehrává v esteticky zdařilých kulisách

Naše oblíbená pláž naproti Saúdské Arábii

Mani dře s lopatou a předvádí se před svou vrstevnicí Vicky…

Zatímco Timi se baví daleko na duně se svým vrstevníkem Marcusem… Všechno je tedy přesně tak, jak má být.

Děti se ovšem celý den věnovaly hlavně sjíždění dun na prknech. Zjistili jsme, že umělohmotné plováky, které normálně používáme v moři, se skvěle hodí i na sandboarding. Na obrázku zrovna Marcus přivazuje prkno na provaz, aby se dalo snadno vytahovat vzhůru na dunu.

A tady máte jeden ukázkový sjezd v Maniho podání

A aby to nebyla samá poušť, mám tu jeden bonusový obrázek ze školy.

Jak už jsem psal na Facebooku, škola pořádala mezinárodní den a všechny děti měly přijít ve svém národním oblečení. K mému nemalému překvapení Bea vyparádila oba potomky do maďarských krojů – přiznám se, že jsem je dosud vzhledem k jejich pasům pokládal spíše za Čechy, takže mě tato plíživá hungarizace trošku zaskočila. Ale ono je to nakonec jedno, všude je guláš s chlebem o dvou kůrkách.

Hlavní ale je, že u příležitosti mezinárodního dne jsme my rodiče měli přijít do školy a zasoutěžit si proti vlastním dětem ve velkém geografickém kvízu. Věděl jsem, že Mani má encyklopedické znalosti všech států světa a jejich hlavních měst a vlajek, ale stejně jsem si na to dost věřil – jsme přece zcestovalí dospělí, no ne? Dopadlo to ale tak, že nás Maniho dětský tým porazil na hlavu. Už je to holt tak, nastupující generace si s tou starou vytírá víte co a my jí za to ještě obdivně tleskáme. Hlavně mě ale potěšilo, že jsem mohl Maniho delší dobu pozorovat v jeho druhém světě, tedy ve třídě. Je to šašek; hraje ze všech sil úlohu třídního klauna. Pořád vstává, tančí, dělá obličeje, běhá k ostatním dětem a dává si s nimi high five – dělá prostě všechny ty věci, které jsme my s Beou nikdy neuměli. Těžko říct, kde k tomu přišel. Ale těší mě to. Mají ho tam rádi, lumpa. Tak ať mu to zůstane.