Vysvědčení a prázdniny

Mohlo by vás zajímat, jak v té naší katarské škole vypadá vysvědčení. Není to úplně to samé vízo, co jsme v druhohorách dostávali my rodičové!

Nejdřív pár hlodů o škole. Už jsem tu zmiňoval, že obě děti chodí do ústavu s poetickým názvem Compass. Školička je to pěkná, plná dítek z Evropy a zejména z Holandska. Z Holandska proto, že to původně bývala kmenová škola naftařů z Shellu. Dneska už se sem může zapsat i normální dítě, jehož rodiče nejsou cítit ropou, ale takový ten britsko-nizozemský duch se tu pořád udržuje. Pořád je v každém ročníku jedna třída celá holandská a to jejich chrochtání nizozemský jazyk se tu stále vyučuje. Mně jsou Holanďané velmi sympatičtí a jejich děti se chovají moc pěkně; na celém národě mi vadí snad jen to, že rodiče jsou příšerně vysocí a je přes ně blbě vidět při školních besídkách. Ale nikdo není dokonalý, že; my Češi možná taky máme nějaké slabiny, a co teprve Maďaři!

No ale zpátky ke škole. Ústav se vyznačuje tím, že má hodně moderní koncept výuky – na mě možná až moc. Tím chci říct, že se tam neznámkuje, že se tam nebiflují data, že se všechno učí hrou a že děti neustále dělají nějaké kreativní projekty. Třeba dneska mi dcera vyprávěla, že ve škole probírají téma Cesta na Mars. To je jejich způsob, jak se učit o vesmíru. V praxi to vypadá tak, že celá třída dohromady točí film. Ve filmu si děti postaví raketu a letí na Mars. Holky po přistání jdou na Olympus Mons (Timi správně věděla, že je to největší hora sluneční soustavy), kluci se zase setkají s marťanským Ronaldem (!), který dělá úžasná salta (Timi teda i v češtině řekla sommersaulty, ale takhle se teď u nás doma mluví). Salta jsou tak pěkná proto, že marsovská gravitace není ani zpoloviny tak silná jako ta naše. Tenhle film děti snímají na iPad, samy ho sestříhají v Movie Makeru či v čem a ve čtvrtek ráno ho pak odprezentují rodičům na tzv. assembly neboli besídce. To na čtvrťáky zas není tak špatný a i já uznávám, že co se tímhle způsobem naučej, to už asi celý život nezapomenou. Děti se i víc zabavěj a školu mají rozhodně raději, než jsme ji měli my. Líbí se mi i osobní přístup učitelek (v každé třídě jsou najednou 2 až 4 a věnují se jednotlivým žákům podle potřeby) a maniakální důraz na čtení. Taky matematiku mají hodně solidní – sice velmi odlišnou od té naší, ale minimálně stejně pokročilou.

To všechno zní docela dobře, ale já jsem stejně pořád trošku skeptický. Připadá mi, že s tímhle přístupem se děti naučí spoustu zajímavých anekdot, ale nebudou mít ty encyklopedické znalosti a systematický přehled, který se snaží vybudovat česká škola. Proto jsme si z Čech sehnali všechny učebnice, které používá naše původní ZŠ Dukelská, a Bea je každý den s dětmi promrskává. Chceme, aby mrňousové jednou mohli fungovat i v české společnosti a aby si třeba nemysleli, že Jan Hus byl proto známej, že hrál za Juventus.

Celkově si myslím, že český i západní systém má něco do sebe a že nejlepší je vzít si něco z obou. Katarská škola děti baví, naučí je kreativně přemýšlet a suverénně svoje věci prezentovat. Ale kdyby měly jenom to, tak z nich vyrostou obyčejní zápaďáci – budou sice strašně sebevědomě řečnit na jakékoli téma, ale nebudou si tak úplně jistí, jestli Budapešť je hlavní město Bukurešti nebo naopak. To zase spraví česká škola se svým drilem a systémem. My se v každém případě snažíme dělat obojí. Nevím, jestli nám nakonec k něčemu bude, ale nic lepšího neumíme. Že malý Martínek jednou hodí vzdělání za hlavu a uteče s nějakou servírkou, to už je jiná kapitola.

A teď už k tomu vízu. Vysvědčení z takové alternativní školy má samozřejmě nejmíň pět stránek a jsou to většinou samé řečičky. Ale kupodivu jsou tam i nějaká čísla. Třeba tohle jsou hlavní předměty u Timi.

Všimněte si, že se nejedná přímo o známky, ale o ukazatele pokroku. Pokrokem jsou v Compassu posedlí víc než někdejší socialistická internacionála. Začíná se v prvním ročníku na 1C, časem postoupíte na úroveň 1B, pak se dostanete na 1A, další stupně jsou pak 2C, 2B atd. atd. Tady vidíte, že Timi by ve svém věku měla ve všech předmětech na konci roku dosáhnout úrovně 3A (age related end of year level). Ale třeba v matematice Timi už začala rok na hodnotě o stupeň vyšší (4C), momentálně se pohybuje na 4B a když to takhle půjde dál, tak rok dokončí na úrovni 4A, což je o tři stupně nad normou. Dětem tohle přijde přirozený, protože i z her na iPadu jsou zvyklí pohybovat se v levelech.

Ve vysvědčení je dokonce i grafík s předpovědí, jak na tom Timi bude ve věku 11 let. Svým tempem by měla dosáhnout té modré úrovně (5C/5B). Když se na ni trošku zatlačí, tak by se měla vzepnout na ta žlutá políčka (5B a 5A). Průměr 11letých dětí je 4. Vidíte, že je to všecko náramně vědecké.

Mimochodem, tu matematiku má Timi opravdu ráda a pokládá ji za svou nejsilnější stránku. V dospělosti by chtěla být vědkyní – astronomkou, až v závěsu za tím je spisovatelka a konečně podnikatelka. Osobně si myslím, že z ní stejně bude spíš bosorka po mamince, ale uvidíme, můžu se mýlit.

A když jsme u toho, tady je souhrn Timinčina slovního hodnocení. Je tam v zásadě to, co sami dobře známe z domova. Timi se pekelně snaží všechno vyhrát a když náhodou není první, tak spustí třetí světovou. Já jí tu soutěživost chválím, to se v dnešním světě hodí, jen bych rád, aby se přitom vyhnula fyzickému násilí.

A tady už je slovní hodnocení Martínka. Kluk na to jde trošku jinak. Mám podezření, že je z trochu línějšího kraje (i když to tam zdvořilá britská učitelka nepíše), ale dohání to svým šarmem, úpravností a přátelskostí.

Mimochodem, to je opravdu celej on. Je to takovej praktickej typ, má šikovný ruce a všechno dělá tak nějak elegantně, bez zjevné námahy. Pámbu ví, že v tom je pravým opakem svého otce. Úžasně to umí to s ženskejma každého věku, od svých spolužaček až po paní učitelky – tady už žádné srovnání s nebohým tatínkem ani neexistuje. A navíc je to i sportovec – zrovna teď v lednu měli v Compassu sportovní den, jakési celodenní zápolení s druhou školou, a mrňous skončil ze svých vrstevníků první, když vyhrál úplně všechny disciplíny a jen v jedné byl druhý. Víc odrodit se tedy ani nemohl. Je tak sympatický, že mi někdy připomíná našeho souseda pana Kropáčka z hnutí Duha, který vedle nás bydlel v době, kdy se Mani narodil. Budu s ním příležitostně muset o těch zlatých časech promluvit. Ale jinak dobrý.

Ale život samozřejmě není jen škola. Minulý týden zuřily v celém Kataru zimní prázdniny, takže jsme s dětmi jezdili sem a tam.

Zima byla letos nějaká teplejší a skončila dřív než vloni, takže už koncem ledna byly třicítky. Jeli jsme tedy na naši oblíbenou pláž u Ghost Town. Kluk hraní na pláži miluje, ale Timi je naštvaná, že jsem ji donutil k fotce a vyrušil od čtení. Od nějaké doby holka moře nenávidí, protože prý se štítí korálů. Ještě jsem v Kataru neviděl nikoho zamordovaného od korálů, ale to je holt Timi.

Voda je v lednu ještě studená a na koupání to není, ale přebrodit se na ostrůvek my chlapi zvládnem.

Musíte uznat, že barvy jsou tu pěkný. Moře kolem Kataru je skoro furt tyrkysové – dělá to ten pouštní písek.

Když nejedem k moři, tak jedem na duny. Tahle fotka je focená asi 200 metrů od hranic se Saúdskou Arábií. Na tomhle místě jsou duny vždycky šedé, někdy až doběla – na rozdíl od žluté varianty o pár kilometrů výš.

Textura písku. Vpravo se nahoru škrábou děti.

Mně se poušť nikdy neomrzí – já jsem holt takovej aridní typ. I z celý Ameriky se mi nejvíc líbí Arizona. Deště jsem si za život užil až moc.

Když se kouknete na ta auta nahoře, tak to jsou diváci. Na téhle duně se dneska jezdily neoficiální závody sebevrahů – kdo se dřív převrátí při jízdě po vrstevnici. Je úžasný to sledovat, když v tom nesedíte.

A to je zatím všechno. Zimní prázdniny byly fajn, ale už se těšíme na jarní. Počátkem dubna pojedeme pro změnu do Ománu, ať tu poušť zkoukneme ze všech stran. Jdou dokonce nějaký silný řeči, že bychom mohli pár nocí strávit pod stanem. Tak uvidíme.