Už ráno jsem všechny své děti odvšivila a vyčesala jim z chlupů žmolky. V liberecké zoo jsme třetí klec od vchodu, a tak je jasné, že dnes na nás vyjde řada a Ivan Břešťák k nám přijde točit zpravodajství TV Nova.
Jako všichni orangutani, i my jsme rádi, že denně sledujeme naši televizi a že je to takříkajíc o nás pro nás. Nechápeme pravda, proč jsou na začátku každých zpráv ty ošklivé reportáže o lidičkách. Ale prý je to dobré, abychom se trochu negativně naladili a aby nám to nějak vybalancovalo pocity z našeho světa, který je pozitivní a idylický.
Zájem sdělovacích prostředků nás samozřejmě těší, i když mezi námi, co je moc, to je moc. Masové křtění mláďat lidmi z TV Nova vede k tomu, že skoro všechna zvěř v českých zahradách se dnes jmenuje stejně. Už čtyři z mých dětí jsou Lucie Borhyové a tamhleten výběh je plný Vašků Tittelbachů. Posuďte přitom sami, jestli jméno, které se tak hodí pro buvola kaferského, je také dobré pro tapíra.
Je ještě dost velké štěstí, že naše rodina není moc fotogenická. Některá menší a chlupatější zvířata, která se hezky berou do ruky, jsou už celá ohmataná od Jana Tuny.
Snad nejhůř je na tom tady nutrie Michaela. Roste jen pomalu, a tak se před kamerou musela už čtyřikrát čerstvě narodit a z věčného zvedání k objektivu se jí pořád točí hlava. Pod různým osvětlením hrála už dvakrát králíka, jednou ondatru a jednou považte i mravenečníka. Michaela říká, že smrt bude pro ni vysvobozením a že kožedělný průmysl je proti moderní žurnalistice relax. – Ale pozor, už jdou a mají zase ty elektrické biče jako posledně…
lidé večer nemůžou poznat, kdy končí zvířata a kdy začíná Pavel Poulíček
506 skřeků ztraceno
Tenhle článek se mi nelíbí. Ty předchozí jsou fajn.