Chybí už jen Lucie Borhyová

Škoda, že mi není 22, že nejsem dlouhovlasá blondýna a že se mi z šikovně rozepnuté halenky nevylévají ňadra velká jako hlava Alice Nellis. Kdyby to tak bylo, neseděl bych tu před radioaktivním monitorem Compaq, ale byl bych v Africe a natáčel jeden seriál z prostředí malé stanice utopené v džungli za druhým.

Každý z nás už viděl mraky těchto nízkorozpočtových epopejí z Afriky, které tak příjemně vyplňují sobotní odpoledne ve středoevropských televizích. Mladý a pohledný bílý pár, rozšafný domorodec a roztomilá opička spolu prožijí každý den tolik zajímavého, až člověku oči přecházejí. Od rozbití džípu přes útok rozzuřené lvice až k rozbití džípu a dalšímu útoku rozzuřené lvice – v tom scénáři je prostě celá Afrika.

Nikdo pravda neví, co ti dobří lidé na stanici vlastně dělají, kdo je platí a hlavně kdo platí tu francouzskou vizážistku, která musí sídlit nedaleko a neustále upravovat vlasy hlavní hrdinky, aby i při honbě džunglí vypadala sexy. Ale Afrika je v těchto seriálech zobrazena krásně. Žádní chudí lidé a nafouklé děti jak z českých vtipů o Somálcích, ale bující příroda a nanejvýš občas nějaká ta ekologická havárie zaviněná zlým doktorem v přilbě. Celý seriál přitom drží na svých bedrech a ňadrech pouhá čtveřice hlavních hrdinů.

James

Pán stanice je vzhledově něco mezi Tarzanem a teploušským módním návrhářem z Milána. Je jedno, za jakým účelem původně přijel do Afriky. Jistě to bylo něco ušlechtilého, třeba křísit slony a bokem najít lék na AIDS, ale v praxi na to stejně nezbyl čas. Většinu dne tráví James tím, že hledá v džungli hlavní hrdinku, která se v každém díle ztratí a nechá po sobě zlověstně otevřené okno chýše. Hrdinku najde James na mýtině, kde musí chvíli upírat velmi odhodlaný pohled na rozzuřenou lvici. Lvice, zdeptaná věkem a krušným životem ve floridském cirkusu, konfrontaci vůlí samozřejmě nevydrží a vrátí se do klece za třetí palmou vlevo.

Lucy

Její hlavní práce na stanici v nitru Afriky je chodit po krajině v plavkách či mokré halence a ladně skákat do blízkých vodopádů, zatímco se k ní nepozorovaně blíží lvice. Vyjma koupacích a zachraňovacích scén je nevýrazná.

Šibalský černošský pomocník

Batu nebo Koki je moudrý černoch neurčitého věku. Z nějakých důvodů přichází z vesnice na stanici vždy v tom správném okamžiku, aby hrdince sundal z ramene škorpióna nebo zahnal zpátky za paravan hada, který bude znovu použit o pět dílů později. Koki má svůj specifický humor a v posledním záběru přes titulky dovede opřen o kopí nádherně vycenit zuby. Vůbec vypadá strašně sympaticky a důvěryhodně a skoro na něm není vidět, že než ho objevili céčkoví režiséři v L. A., vyrůstal v betonové trubce na jihu Bronxu a ze všech členů gangu ubil nejvíc bělošských dětí.

Opička Kimbo

Věčná škoda, že intelektuálně a herecky nejnadupanější člen ansámblu dostává tak okrajovou roli. Opička Kimbo zachraňuje scénáristy, když už nevědí kudy kam a těch 40 minut denně je potřeba dotočit stůj co stůj. Hlavním Kimbovým úkolem je ustrašeným popískáváním upozorňovat na hrozící nebezpečí, například na výše zmíněnou zdrchanou lvici nebo hada. Divák si Kimbovy nervozity všimne vždy, hrdinka bohužel nikdy. Na konci každého dílu pak Kimbo radostí převrhne sklenici nebo vyvede jinou neškodnou neplechu, čímž dá Kokimu šanci ukázat zuby s malým logem Signal Whitening.

tlustým bílým ženám na Západě se zdá o Kokim, čímž se generuje poptávka po zájezdech do Keni

400 skřeků ztraceno