Večerníček Tomia Okamury

Jak jsem tu dnes psal o kupování obrazů, tak se mi vybavila ještě jedna vzpomínka. Když jsem ještě byl novinář, měl jsem velmi excentrického kolegu. Nechci ho jmenovat, ale dost lidí ho zná pod přezdívkou Večerníček. Legendární bohém, člověk s nepopsatelným životním stylem, přitom mistr pera a zároveň zručný malíř. Jestli jste někdy obdivovali naivní malby na maringotkách českých cirkusů, spoustu z nich vytvořil právě Večerníček – v pauzách mezi dvěma redakcemi se nechával najímat ke kočovným cirkusům.

Já jsem ho zažil v Hospodářkách, v příloze Podniky a trhy, kde se věnoval výhradně pokrývání pivovarů a likérek – v tomto oboru měl encyklopedické znalosti, byla to jaksi jeho celoživotní vášeň. Když ho editor poslal na hodinovou tiskovou konferenci, vrátil se Večerníček za tři dny, unavený a zbitý – na původní tiskovku už obvykle zapomněl, ale zato měl v ruce nějakého jiného sólokapra, ze kterého byl překvapivě dobrý článek. Jeho talent byl a je nesporný. Později se Večerníček už nespokojoval s pasivní úlohou pozorovatele, ale sám začal události spoluvytvářet, resp. je rušit – a to stále z pozice redaktora Hospodářských novin. Jednou takhle třeba vyrazil někam do pohraničí – údajně mělo jít o jakýsi ustavující sjezd německo-českého projektu pivních stezek. Přítomní pivovarníci tam samozřejmě měli svoje zboží – Večerníček se do problematiky tak ponořil, že se v průběhu konference stal poněkud hádavým, napadl několik účastníků, pak podle vlastních slov propleskl nějakého Němčoura, co si dovoloval – ukázalo se, že to byl samotný majitel německého pivovaru, který projekt stezek inicioval – no a ve výsledku byl projekt zrušen. Takhle tehdy fungovali redaktoři HN.

No ale k té malbě. Byl jsem tehdy čerstvě ženatý, mladý a naivní muž. Večerníček mi jednou řekl, ať mu přinesu svou svatební fotku, že mi podle ní namaluje portrét s novomanželkou. Dal jsem mu tedy zálohu a předal naši nejlepší svatební fotku – byla to ještě doba papírových alb, takže jsme tuhle fotku měli v jediném exempláři. „Hlavně ji prosím tě nějak neumaž nebo neohni růžek,“ řekl jsem Večerníčkovi, „další takovou už nemám.“ Večerníček vzal zálohu a slíbil, že fotku bude opatrovat jako oko v hlavě.

Pak jsme se nějak pracovně rozešli – Večerníček náhle opustil Hospodářky a jeho stopa se mi ztratila. O několik měsíců později jsem na něj náhodou někde narazil – byl ovšem společensky extrémně unavený. „Večerníčku, co ten náš obraz?,“ ptám se, „máš ještě tu naši fotku?“ – „Je to na dobré cestě,“ zabreptal Večerníček, „už jsem v jedné hospodě vzal ubrus, na který vás namaluju.“ -„Počkej, jak ubrus?,“ říkám já. – „Já to takhle dělám vždycky,“ odpovídá Večerníček, „Nechtěl jsem ti přidělávat náklady na plátno.“ – „A fotku máš?“, ptám se znova. – „Fotku jsem asi nějak vytrousil hned ten den, cos mi ji dal. Vím, že domů jsem ji nepřinesl. Ale to nevadí, namaluju vás popaměti.“ Nevěděl jsem, jak popaměti namaluje mou ženu, když ji nikdy v životě neviděl, ale ten den už jsme to nemohli dořešit.

Pak se mi zase na pár let ztratil. Když jsem ho pak mnohem později potkal, byl ve velké formě. „Obraz bude,“ povídá mi, „ale nemám teď čas.“ Potkal prý nějakého zajímavého Japonce, který mu dal peníze na vydávání časopisu Pivní magazín. Japonec je prý z Večerníčkových schopností úplně unešený – Večerníček mu píše všechny texty do firmy i na internet a vůbec je jeho pravou rukou. Tou dobou už jsem chápal, že svatební portrét nikdy nebude – mávl jsem nad tím rukou a popřál Večerníčkovi hodně štěstí se štědrým Japoncem.

Uběhl ještě nějaký čas a ukázalo se, že Večerníčkův Japonec se jmenuje Tomio Okamura. Večerníček za něj léta psal všechny plamenné blogy na web a kompletně ho udělal. Celé Tomiovo kouzlo, všechny jeho projevy a populární texty, které roky dostávaly nejvyšší karmu na iDnesu, to všechno bylo Večerníčkovo dílo. Teprve před dvěma třemi roky se ti dva rozešli. A já si furt říkám, Večerníčku, kdybys mi radši namaloval ten svatební portrét!

Foto: Česká televize