Uvolnění

Před pár dny jsem prožil takové malé satori – osvícení. Došlo k němu ve vodě, z níž jsme všichni vznešli, a to konkrétně při pokusu plavat kraulem. Nevím, kolik lidí dosáhlo osvícení při kraulu, ale na mě to v ten moment prostě přišlo.

Nejdřív vám musím trošku osvětlit situaci. Jak jsem již dříve vyhrožoval, rozhodl jsem se přidat ke kolu i plavání a běh, abych jednou mohl nastoupit do závodů v trojboji.

Obě tyto disciplíny se ukazují jako mnohem těžší, než jsem předpokládal. Běh je trochu víc v pohodě. Ne že by na mě byl hezký pohled, ale nějak se přece jen valím dopředu a kilometry ubíhají. Počítám, že během roku dvou se slušně vyběhám. Stejně nemám ambici prohánět Etiopany při newyorském maratónu. Stačí mi dosáhnout tempa průměrného triatlonového amatéra a nějak přežít maraton. Dokázali to jiní, dokážu to i já.

Plavání se naproti tomu ukazuje jako naprosto bestiální disciplína, která jde proti samé podstatě mé bytosti. Plavání je celé o technice a dokonalém splynutí s vodou. Subtilní žena může být mnohem rychlejší než mladý svalovec, pokud ona má techniku a on ne. Starší chlap s nadváhou toho mladého svalovce taky klidně porazí, pokud ví, jak klást ruce a nohy. No a mě porážejí všichni. Jsem extrémně pomalý a bolí to. Sice mám výdrž, srdce a odhodlání, ale s vodou se peru a nejsem efektivní. Když se koukám na videa dobrých plavců, tak neslyšně řežou vodu jako nůž máslo. Zato když plavu já, tak je za mnou brázda a zvukové efekty, jako kdyby se ve vodě prali dva grizzlyové. A je to pomalé. Svým čubičkovým stylem plavu v tempu 2:30 (dvě a půl minuty) na sto metrů. V klubu máme dámu v mém věku, která tu samou vzdálenost plave za 1:51. Na kole je přitom asi dvakrát pomalejší než já. Nejlepší triatlonista v našem klubu má myslím při závodech tempo 1:37, což je zdrcující rozdíl. To znamená, že při plavání naberu tak velkou ztrátu, že ji potom nemůžu na kole dohnat.

Koordinace pohybů byla vždycky moje slabá stránka. Celý život. Taneční – ne, nebudu vám psát nic o svých tanečních, to trauma je stále živé. Kolo tuhle moji slabinu potlačuje. Na kole jste vlastně připoutáni ke stroji, který přesně určuje vaše pohyby. Nohy, ruce, zadek, vše je na daném místě a nemáte skoro žádnou volnost pohybu. Naproti tomu ve vodě máte volnost absolutní, ve všech 3 směrech. Což je pro mě neštěstí.

Od začátku bylo jasné, že na plavání budu potřebovat trenéra, který mi pomůže s technikou. Začal jsem proto docházet do místní sportovní akademie EVO. Když jsem těmto lidem předvedl svůj kraul, zbledli. Práce nohou je prý příšerná. Práci rukou ani nechtěli komentovat. Dali mi do rukou takovou tu plovoucí destičku, abych přeplaval bazén jen kopáním. Ale chtěli, abych dělal kraulové kopání, ne to moje čubičkové. Vyzkoušel jsem kraulové kopání. Kopal jsem jak vzteklý – šílená námaha. I když jsem zvyklý na zátěž z kola, tady mi vylítly tepy jako nikdy a cítil jsem v nohou obrovskou únavu. A přitom – nekecám vám – jsem se vůbec neposouval dopředu. Místy jsem dokonce couval! Ano, couval. Pak jsem si na internetu našel, že to je opravdu možné – že když máte mimořádně špatnou techniku kraulového kopu, tak vás to může hnát zpět. A to je můj případ.

Už dlouho jsem nezažil tak frustrující hodinu. Trenér mi asi třikrát naznačil, že tam mezi nimi nemám co dělat. Oni totiž trénují dobré plavce na triatlon. Jestli bych prý nechtěl docházet v jiný den – do mělkého bazénu a bez trenéra. Naučit se úplné začátky plavání a cítit se bezpečně. To mě zase urazilo. Jen tak si plavat můžu i sám v našem areálu. Cítím se ve vodě naprosto bezpečně, svým ošklivým stylem vydržím plavat celé hodiny, jen jsem prostě pomalý a chci ten styl poladit.

Ale i když to nebyla moc příjemná hodina, tak mi trenér přece jen dal pár rad. Hlavně mi řekl, že můj problém s kopáním pochází z toho, že mám betonově zatuhlé nohy. Nejsem vůbec uvolněný. Říkal, že to vidí často u cyklistů, ale že já jsem asi nejhorší případ, co potkal. Cyklistické nohy jsou zvyklé na jeden rigidní pohyb. Cyklista přemáhá odpor silou (a ve vysokých rychlostech se snaží sbalit vršek těla do aero polohy). Ale voda je 800krát hustší než vzduch. Voda se tupě vynakládanou silou přemoci nedá. Musíš nohy uvolnit, hlavně v kotníku, abys hladce plynul a vlnil se jako ryba. Pohyb musí plynout už od kyčlí, ne od kolenou. Relaxuj. Tvoje urputné kopání tě nedostane nikam. To mi říkal trenér.

Byl jsem z toho zničený, to vám povím. Absolutně mi to nešlo. Na tréninky už jsem se po téhle první hodině neměl chuť vracet, i když jsem měl předplacených deset lekcí. Trénoval jsem kopání doma. Bylo to hrozné. Tlačil jsem a tlačil, kopal jak blázen, ale neposouval jsem se. Zaboha jsem nemohl přijít na to, co myslí tou relaxací. Připadalo mi, že když nohy povolím, tak tam nejde už vůbec žádná síla.

Takhle jsem se doma plácal skoro dva týdny – chodil jsem do bazénu skoro každý den. Byl jsem pomalejší než dřív, pomalejší než se svým starým čubičkovým stylem. Úplně jsem ztratil radost z plavání. Pak na konci druhého týdne, když jsem pomalu dokončoval další marnou hodinu, tak se najednou něco stalo. Spíš z nudy jsem vyzkoušel takové jako rozvlnění boků. Jak nějaká prostitutka z New Orleans, řekl bych. A najednou jsem cítil – poprvé v životě – že mi ten „kop“ hladce prošel celou nohou od kyčlí až po špičky u nohou. Zkusil jsem to zopakovat. S přestávkami se to dařilo. Zkusil jsem takhle odvlnit ještě jeden bazén. Ještě dva. Už jsem byl unavený, už jsem dál nemohl, ale z vody jsem vylézal šťastný. Asi jsem přišel na kloub tomu „uvolnění“. Prožil jsem své malé satori.

Aby bylo jasno, nemyslím si, že ten můj nový kop je učebnicový. Nevypadá úplně jako ty z YouTube návodů na kraul. Připadá mi, že těmi boky házím až moc. A pořád mě to hodně unavuje. Ale asi poprvé cítím, že mám zapojenou celou nohu. A zrychlilo mě to. Najednou plavu za 2:15, 2:20, krátkodobě i rychleji. Není to nic moc, v klubu bych byl pořád nejpomalejší. Ale je to prvně, co je můj „nový kraul“ lepší než stará čubička. Když to budu trénovat a ladit další rok, třeba to stlačím na 2:05, 2:00. To by mi stačilo. Bude mi stačit, když nebudu vylézat z vody jako poslední a když budu mít reálnou možnost ty lidi na kole předehnat.

A to je moje osvícení. Že s uvolněnýma nohama a zdánlivě ležérním pohybem můžu být rychlejší než předtím se svým brutálním napětím a buldočím přístupem. A najednou cítím, že tohle neplatí jen na kraul a jen na vodu. Možná je to něco, co můžu vztáhnout i na zbytek tréninku. A co tréninku – na celý život.

Tohle jsem byl vždycky já. Urputný, natažený, odhodlaný. Vždycky zarytý, nikdy uvolněný. Tak přistupuju k práci, ke všemu. Výkon je vše. A měření výkonu. Celý život se mi stal takovým vícebojem, který se jede na body. Zvládat práci. Vydělat peníze. Dostat děti na školy. Procestovat X nových zemí. Vytáhnout watty na kole na Y. Přečíst ještě Z knih. Najednou si říkám, že to je možná důvod, proč jsem v poslední době začal na kole stagnovat. Řeším ta čísla až moc. Teď v říjnu jsem jel časovku, první závod sezóny, krásný den, vyhrál jsem zlato v kategorii nad 40 – ale já jsem z toho ani neměl pořádně radost, protože jsem nesplnil svůj vlastní wattový cíl. Ta fixace na numera byla až moc silná – narazil jsem kvůli ní mentálně na strop. Jak nedělám dobrá čísla od začátku, tak to vnitřně vzdám a už mi na zbytku toho dne nezáleží.

Možná když uvolním nohy – a všechno ostatní v životě – jako nějaká barová tanečnice v New Orleans, tak to paradoxně půjde všechno líp. A hladčeji. Je to jako s tou vodou. Voda je tak husté prostředí, že se s ní nemá cenu prát. Musíte se jí podvolit a plynout s ní. Život je to samé. Ve 47 letech bych už možná měl povolit zaťaté klouby a začít víc splývat. Tím neříkám trénovat míň, pracovat hůř. Jen míň tlačit – což může paradoxně přinést větší pokroky.

Od té doby o tom přemýšlím a snažím se to pomalu zavádět do života. Možná vám to přijde jako samozřejmost, jako banální postřeh. Asi je. Ale pro zaťatého člověka, jako jsem byl vždycky já, to něco znamená. Člověk se pomalu v životě posouvá na to správné místo – snad.

(Žádnou další fotku z plavání teď nemám, tak jsem na titulní obrázek dal aspoň krém, kterým zaháním bolest nohou, když je potřeba.)