USA 2022 – Školy a naháči

První noc v New Yorku jsem vůbec nemohl spát. Ve čtyři ráno jsem se oblékl, vyklouzl z Trump Tower (nešťastně zvolený hotel, ale o tom ještě později!) a šel na metro. Náhodně jsem se rozhodl jet do Harlemu – zažít to místo při rozbřesku, popatřit na ducha čtvrti, nadýchat atmosféru.

Ve vagónu nás bylo pět. Já, tři uondaní chlapi a černoška ve věku asi 25-30. Která, podotýkám, vypadala úplně normálně. Každý jsme si hleděli svého a mlčeli. Blížili jsme se ke stanici na 125. ulici, kde jsem chtěl vystoupit, protože je tam blízko slavné divadlo Apollo, epicentrum černé kultury. Najednou ta mladá dáma popošla ke mně, postavila se asi metr přede mě, otočila se zády, předklonila se a stáhla své supertěsné legíny. Jak se ukázalo, nic pod nimi neměla. Duch čtvrti přede mnou figuroval úplně jasně po několik dlouhých sekund. Pak vlak zastavil ve stanici, dáma natáhla legíny a beze slova vystoupila.

Viděl jsem tedy naprosto zřetelně – teď asi čekáte, co řeknu – že tohle opravdu není Doha. Takové scény se v katarském metru běžně neodehrávají. V Kataru by z toho půlka vagónu dostala mrtvici a druhá půlka by volala svému imámovi, co mají dělat. V newyorském metru nikdo nehnul ani brvou. Ostatním cestujícím to nestálo ani za to, aby zvedli oči od svých telefonů. V New Yorku je prostě možné úplně všechno – a úplně všechno je normální.

Normální normální – ale přece jen to ve mně zanechalo určitou pochybnost. Je tohle to pravé město, aby v něm v příštích 4 letech žila a studovala naše Timi?

Tahle cesta do Ameriky totiž nebyla jen tak. Vyrazili jsme se skoro už 18letou dcerou a brblajícím 13letým synem obhlídnout pár univerzit. Chtěl jsem, aby Timi viděla jejich kampusy, aby se koukla na tu „svou“ fakultu, aby omrkla ubytování. Timi už takhle předtím s mámou projela Anglii a bylo jasné, že obě holky preferují britské školy. Ale já jsem v rodině vždycky představoval americké křídlo a chtěl jsem, aby holka dala americkým školám aspoň šanci. A tak jsme tedy v červenci jeli do USA.

Mimochodem, v tom Harlemu se mi líbilo. Spousta pěkných graffiti. Třeba tohle: Prokazujte lásku umělcům – živým i mrtvým. To je dobré poselství, ne?

Možná si říkáte, co se holka tak žene do Anglie nebo do Ameriky? Proč nezkusí nějakou školu v Česku, nebo třeba v místě, v Kataru? No, všichni v rodině máme Česko rádi, ale děti tam svou budoucnost nevidí. Jsou zvyklé na anglickou školu a anglický systém. A ty přijímačky v češtině bych nechtěl vidět. Naše děti dobře ovládají takovou tu kuchyňskou češtinu – běžná slova, co se používají u večeře. Třeba moje asi nejtypičtější věta – „neviděla jsi někde takový černý kabílek?“ – tomu rozumí, to jim jde. Ale anatomie žížaly nebo vyšší algebra – tato témata u našich večeří trestuhodně absentují, takže děti nemají kde ta slova nabrat.

No a Katar – několik vysokých škol tu sice je, ale Timi dává jasně najevo, že i kdyby tu byla nejlepší univerzita na světě, tak ona stejně půjde třeba do Grónska. Chce prostě z Kataru pryč (a taky teda od rodičů, i když to neříká tak nahlas). Nepřekvapuje mě to. Když je vám deset a poskakujete po pláži, tak je pro vás Katar dobrý. Ale když jste 17letá slečna a chcete svobodu a party a život, tak to je jiná. Tahle země není pro mladý. No a samozřejmě témata jako feminismus, svoboda oblékání… na to Timi naráží čím dál tím víc. Proto ten drang a touha po normálním světě.

Mezi námi, na základě dlouhodobých úvah (budoucí klima, ekonomika, snadnost imigrace, vize…) jsem oběma dětem doporučil, aby studovaly v Kanadě a usilovaly tam o trvalý pobyt a posléze i o občanství. Podle mě nejlepší dlouhodobá rada, co jim můžu do života dál. Obě děti hodily mou nejlepší dlouhodobou radu do koše. Kanada nikdy. Anglie, přinejhorším Amerika! Úplně jejich uvažování nerozumím, ale kdo jsem, abych rozuměl svým dětem. Třeba jednou změní názor – a když ne, jejich život, já ho za ně neodžiju.

Zpátky do New Yorku. V Harlemu byl všude v ulicích dost velký bordel – viz ty poházené krabice. Ale to je možná tím, že bylo brzo ráno – před nástupem úklidových služeb. Domy jsou taky takové náhodně poházené krabice. Takový ten klasický americký neurbanismus chudších čtvrtí.

Ale jinak to docela šlo. Viděl jsem třeba pěknou státní školu s upraveným hřištěm. Je vidět, že se snažej. Harlem se hodně zvedl. A celý New York už dávno není takové doupě zločinu jako v osmdesátkách.

A teď zpátky metrem do noclehárny – ještě než se rodina vrhne na snídani.

Jak vidite, zamluvil jsem pro nás bydlení v Trump Tower International. I láhev Trumpova vína nám dali na uvítanou, ale tu jsme ani nenačali. Já jsem kvůli kolu nějak přestal pít a Bea sama pít nechce. Děti ovšem byly naštvané. Ne kvůli tomu, že jsme neotevřeli to víno, ale kvůli tomu, že jsme bydleli u Donalda.

Přísahám ale, že to nemělo být žádné politické gesto a že jsem zarezervováním pokoje nechtěl zvrátit demokratický řád ve vůdčí zemi svobodného světa. Uvažoval jsem čistě prakticky. Sháněl jsem nějaké bydlení hned u Central Parku, abych mohl ráno běhat. Byl jsem totiž celý zrychtovaný z toho, že mi dlouhá dovolená naruší cyklistický trénink. No a taky jsme potřebovali hotel, kde mají na pokojích vybavenou kuchyň (abych si mohl dělat své proteinové dryáky) a víc propojených ložnic. To pak těch možností moc není, respektive na Booking.com vyskakovala jediná.

Po první snídani se děti obměkčily a vzaly hotel na milost. Booking.com nelhal, obsluha tam byla i na americké poměry znamenitá. Výzdoba sice trošku moc pozlacená – holt Donaldův vkus – ale jinak je to skvěle vedený podnik.

Jo a taky asi bezpečný. Před barákem permanentně stálo několik policejních aut – v jeden moment jsem jich napočítal osm. Plus ty betonové zátarasy s nápisem NYPD přes ulici. Tak buď měli avízo, že by Jarošovi mohli v hotelu ukrást kosmetiku, nebo to bylo z nějakého jiného důvodu.

A výhled byl taky pěkný, zvlášť za rozbřesku. Holt Central Park je Central Park.

Přímo v naší ulici byl slavný činžovní dům Dakota, v němž bydlel (a před nímž byl zastřelen) John Lennon. Před domem jsme postáli a vyprávěli si o Beatles. Jejich hudbu jsem vždycky miloval a miluju. John byl velký člověk.

Jinak v té Dakotě žila a žije řada slavných rezidentů. Vedle Lennonových tam bydlel taky třeba dirigent Leonard Bernstein nebo zpěvák Paul Simon (ten od Garfunkela). A spousta všelijakých miliardářů a tak. Tam když se sejde společenství vlastníků jednotek, tak to musí být slušný koncert.

Tohle kolo bylo taky v naší ulici, mezi naším hotelem a Dakotou. Taková smutná věc. Je to vzpomínka na jistou Madison, 23letou cyklistku původem z Tasmánie, kterou na tomto místě srazilo auto. Dopis na kole psala její maminka. Madisonini přátelé se tímto způsobem snaží prosadit bezpečnou cyklostezku na této straně Central Parku.

Kdyby se mi v Kataru něco stalo, tak tam taky můžete dát takové kolo. Ale dejte tam prosím obyčejné tréninkové gumy, nerad bych, aby se tam na slunci pekly nějaké závodní voňavky.

Ani jsem nevěděl, že v Central Parku jsou želvy. Ale jsou. A taky spousta svateb a rumraj lidí všech barev a tvarů družících se v naprosté pohodě. Líbilo se nám to, i dětem.

Já jsem v i dalších ránech podnikal svoje výlety před východem slunce. I doma v Kataru vstávám každý den ve dvě nebo nejpozději ve tři, protože jdu na kolo. Zvyknul jsem si na to a budím se takhle každý den, i když nemám trénink. Nějak jsem úplně ztratil schopnost spát delší dobu. Buď je to stresem (ten šampionát ve fotbale nám už rok dává hrozně zabrat, ale to by bylo na knihu), nebo mi předčasně přišla stařecká nespavost. Osobně se kloním ke třetí možnosti, a sice že jsem zároveň vystresovaný jako krtek u válcovny plechů, a zároveň i starý. Ale v každém případě je to dobré na focení za ranního světla.

Východ slunce za Janiným kolotočem v Brooklynu. Tahle klasická atrakce byla postavena v roce 1922 ve Philadelphia Toboggan Company – Filadelfské továrně na tobogány. Už to jméno, co? V roce 1983 ji v aukci koupil brooklynský developer David Walentas, no a jeho paní Jane ji 20 let kousek po kousku restaurovala a nakonec věnovala městu. I s tím skleněným poklopem.

Mimochodem, Walentas byl člověk, který z brownfieldu v této části brooklynského nábřeží vytvořil dnes tak oblíbenou čtvrť Dumbo. V 70. letech koupil 2 milióny čtverečních stop (asi 18,5 ha) zdevastované průmyslové zóny mezi Brooklynským a Manhattanským mostem. Stálo to tedy 12 miliónů dolarů, což bylo hodně peněz, ale i tak určitě dobrá investice. Dnes tam za tyhle peníze dostanete tak 3 větší byty, ne 18 hektarů. Samozřejmě tehdy měl dolar jinou sílu, ale i tak. Walentas se rval s úředníky města i s místními aktivisty, ale nakonec se mu povedlo oblast přetvořit v prosperující a cool místo. Název Dumbo – tedy něco jako Hloupětín, Blbákov – pochází ze zkratky Down Under the Manhattan Bridge Overpass, tedy Dole pod nadjezdem Manhattanského mostu. Legenda říká, že název Dumbo záměrně popularizovali právě místní aktivisté, kteří doufali, že nelichotivé jméno odradí developery. Ale evidentně to nevyšlo a dneska by chtěl v Hloupětíně bydlet každý. Walentas byl zpočátku nenáviděn a odmítán jako každý developer. Že to v jeho případě dopadlo dobře, na tom prý měla zásluhu právě jeho paní, která měla vkus, prosazovala kvalitní architekturu a podporovala desítky umělců, které nechávala ve svých domech bydlet zdarma. Takže přátelé velkopodnikatelé – dávejte něco kumštu, pak po vás zbyde i něco jiného než prach a popel!

Pár kroků vlevo od kolotoče, pohled na Brooklynský most. Zrovna mi tam tak šikovně tekla voda od zahradníků, tak jsem si na fotku kleknul. A umazal hodobožové džíny.

A kousek vpravo od kolotoče je zase slavné místo ve Washingtonské ulici, odkud se takhle fotí Manhattanský most. Je to povinné místo všech instagrammerů. Tahle chudák vespa už musí být od světových influencerů celá ohmataná. Já jsem tam ale naštěstí byl časně ráno, kdy instagrammeři teprve fotí svou hotelovou snídani, takže jsem tam byl sám.

Zpátky jsem šel pěšky přes Brooklynský most. Byla to dlouhá, ale pěkná procházka.

Energie New Yorku nás všechny pohltila. To město žije, pulsuje, dýchá, blbne, voní, smrdí – všechno najednou a nonstop. Po vycíděné, ale ospalé Doze to byla ohromná změna. Pro mě s Beou už toho bylo čtvrtý den až moc – těch vzruchů je příliš, nechtěli bychom už v něčem takovém bydlet. Ale Timi byla nadšená a Mani taky. V jejich věku jste rychlejší, odolnější, nadšenější, chcete vidět život jako ztřeštěný klip se zběsilými střihy – a New York je přesně takové kino. Kdežto my s Beou už máme radši pomaleji plynoucí příběhy – proto se taky Bea ráda dívá na detektivky s Hercule Poirotem a chce bydlet v klidném městě jako Doha. Já jsem v tomhle ještě dál – já bych chtěl bydlet ve vlastním zeleném údolíčku a ráno pozorovat jen pasoucí se srnky, špačky, jak zobají třešně v sadu, a čmeláky, jak lítají z květu na květ. NYC je pro mě velké předávkování lidstvem.

Vyhlídka na Summit One Vanderbilt. Ve výšce 300 metrů nad ulicí je tahle šílená zrcadlová místnost. Jestli před návštěvou ještě nemáte duševní problémy, tak po ní určitě.

Ale vyhlídka je tam pěkná. Jo a tohle je naše šikovná Timi. Dobrá holka.

Přišli jsme trošku moc pozdě večer, když už padaly velké stíny, ale i tak to bylo hezké. My jsme tam byli kolem sedmé večer (v červenci), doporučoval bych spíš šestou, pátou.

A teď trošku k věci, kvůli které jsme hlavně přijeli. Bea s Timi se šly podívat na New York University – túru měly zamluvenou dlouho dopředu. Ten klučina v modrém tričku jim dělal průvodce.

NYU je fajn škola. Možná ne úplně v té nejzářivější a nejblyštivější přihrádce – v USA se bere jako Tier 2, tedy druhý šuplík odshora – ale příjemně nás překvapila. Když se hlásíte na školy, je dobré tam dát i nějaké zvládnutelnější ústavy a taky nějaké úplně bezpečné volby, aby vám aspoň něco vyšlo. Ty nejlepší univerzity v USA jsou dneska už čirá loterie – běžně přijímají jen 1-2 % přihlášených, z mezinárodních studentů pak ještě míň, třeba jednoho z dvě stě lidí. A ani New York University není úplně procházka růžovým parkem. Z mezinárodních studentů bere jen asi každého šestého. Chce tam studovat půlka Indie a celá Čína, takže si můžou studenty vybírat pinzetou.

Jak Timi, tak Bea byly prohlídkou školy nadšené. Ze všeho v NYU prý sálala úžasná energie a dobrá nálada. Je to velká škola – přes 50 000 studentů – a to znamená hodně života, aktivit a dostatečná kritická masa na vědu. Timi zajímá hlavně ta věda a způsob jak se učí, jak se chodí do laboratoří a tak. Američani to dovedli pěkně vysvětlit a prodat – obě holky hned říkaly, že marketing tu mají o hodně líp zvládnutý než na anglických školách. No a taky samozřejmě pomáhá, že NYU má super kampus. Není to teda žádný uzavřený areál, mezi městem a školou není žádná hranice – ale je to soustava budov v Greenwich Village, nejútulnější a nejvíc hipsterské části Manhattanu. Kosmopolitní mix, spousta etnických kavárniček a jídelen, pěkná knihkupectví, divadlo a život. Těžko najdete člověka ve studentském věku, kterému by se to nelíbilo.

Já s Manim jsme na túru po univerzitě nemohli, protože místa byla přísně limitovaná a z každé rodiny směli jen dva. Tak jsme mezitím pěšky prošli Greenwich Village a došli k tomuhle baráku, který Martínek moc chtěl vidět. Poznáváte ho?

No, já taky ne. Ale je to ten dům, ve kterém bydleli Přátelé – ti seriáloví.

Trošku na nákupech. Tady ta cedule říká, že uvnitř je k dostání vakcína proti inflaci – tedy jako že je to tam levné. Říkal jsem, že Američani mají dobrý marketing.

Jinak jsme samozřejmě dělali i ty běžné turistické věci – památník po dvojčatech, námořní a letecké muzeum na letadlové lodi Intrepid a tak dále. Největší úspěch ale měla návštěva knihkupectví The Strand – největšího obchodu s knihami v celém Novém Yorku. Děti se tam úplně ztratily; mohli bychom tam zůstat hodiny. Byl jsem rád, že ti naši lumpové mají furt rádi knihy. Pokud by si měly od táty pamatovat jednu jedinou věc, tak ať je to tahle.

Po 4 dnech v New Yorku jsme se přesunuli do Bostonu. A to vlakem – skoro jako klimaticky zodpovědná rodina.

Rozhodnutí jet vlakem mi děti pochválily. Začal jsem pomalu získávat zpět body ztracené ubytováním v Trumpově doupěti.

Na Bostonu bylo od první minuty vidět, že je to takové inteligentní město. Až moc. Šli jsme třeba koupit jídlo do nějakého obchoďáku. Měli tam jakýsi sofistikovaný eskalátor na vozíky, kam bylo potřeba umně najet předním kolem a mašina se pak už postarala o zbytek. Já jsem přistoupil, sebevědomě šmejknul vozíkem a ryc – jediným pohybem jsem mašinu na půl hodiny zablokoval. Situace byla poněkud trapná v tom, že na eskalátoru zůstaly uvězněné naložené vozíky asi pěti lidí, kteří tam kvůli tomu vytuhli. Nic neříkali, na to byli moc zdvořilí. Ale v jejich pohledech jsem četl, že si myslí, že jsme nějací neandrtálci, které před týdnem vytáhli z tajícího permafrostu a nějaká univerzita je za účelem zkoumání nechala přepravit do Bostonu.

V takových chvílích si nepřeji, aby na Českou republiku padl stín hanby. Řekl jsem proto rodině – budeme teď chvilku mluvit polsky, abychom místní spletli. Potíž je v tom, že nikdo z nás polsky neumí. Děti proto říkaly slovensky „čo robíš“ (to znají od přátel z Kataru a přijde jim to hrozně komické) a já jsem co chvíli procedil mezi zuby „Varšava“. Není to možná elegantní metoda, ale člověk musí chránit pověst ČR v zahraničí za každou cenu.

Lidi v Bostonu jsou tak chytří proto, že tam úplně každý buď studuje na nějaké univerzitě, nebo na ní učí. V celkem malém městě (samotný Boston je jen asi jako půlka Prahy) jsou hned dvě z nejlepších univerzit světa – MIT a Harvard – no a i každý další větší barák je nějaká vysoká škola. To máte Boston University, Boston College, Northeastern, Brandeis, Tufts – mohl bych pokračovat. Takže pro naši rodinu úplné žně.

V Bostonu taky všichni cvičí jógu v parku, běhají, hrají nějakou divnou hru s koulemi (něco jako naše kuličky, ale s mnohem většími hliněnkami) a vůbec působí velmi zdravě a dynamicky. Společné cvičení na veřejnosti je tam mnohem běžnější než u nás.

Pohled z našeho obýváku. V parčíku se neustále střídaly party lidí, které dělaly divné věci.

Řekl jsem, že tam byli všichni hrozně chytří? No, výjimka se našla, a byl jí jeden řidič Uberu. Byl to starý Etiopan, kterého do Ameriky přitáhl jeho syn. Tento muž nám do minuty začal vyprávět svou životní filozofii. Spočívala v tom, že v Americe je všechno špatně a Boston že je úplně nejhorší – drahý, studený, nudný. Zato Etiopie je ve všem nejlepší. Jsem na tyhle řečičky už zvyklý, a proto jsem se pána ani neptal, proč teda v té úžasné Etiopii nezůstal. Věděl jsem, že život v etiopském ráji znepříjemňují drobnosti jako občanská válka, hladomor a celková bezútěšnost. Pán s tím ostatně hned přišel sám – ovšem v jeho interpretaci i za tohle mohla Amerika. To Washington rozjel občanskou válku v jeho zemi – soupeří tam s Ruskem.

Abych řekl pravdu, po letech v Kataru už tyhle příběhy znám a trošku mi i lezou krkem. Neříkám, že Washington jsou samí andílci, to určitě ne. Ale něco jsem se už po chudých zemích nacestoval a můžu vám říct, že si tam ti lidi většinou zvládnou udělat bordel sami. Mají tam takové náboženské či etnické konflikty a jsou tak prolezlí korupcí, že nějaký Washington ani nepotřebují. Je trošku moc jednoduché všechno házet na Ameriku nebo na Evropu – je mnohem těžší si přiznat, že prostě nejste jako společnost dost vyzrálí. Zlý Západ možná způsobuje 20 procent vašich problémů, ale těch osmdesát si děláte sami. Ne každý jedinec si tohle ale uvědomuje – a někdo je z toho všeho tak zmatený, že jde k tomu ďáblovi do Ameriky ještě i taxikařit.

No ale zpátky k Bostonu. Je to úpravné město a většina čtvrtí vypadá nóbl, tj. že tam zrovna včera nikoho nezastřelili. Po New Yorku je to asi jako když přejdete ze šílené elektronické dance party na čajový dýchánek knihovnic z okresu Semily. Boston v amerických poměrech slouží jako náhražka historického města. Měli tam první americké metro, první veřejnou pláž, první park, první univerzitu, první Díkůvzdání, no a hlavně tu vynalezli Dunkin Donuts a bostonský krém.

My jsme tu chytli krásné, slunečné počasí. Ale jinak jsme informováni, že zimy jsou tu prý přísné a metrové závěje jsou normou.

Zatímco Bea a Timi cábrovaly po univerzitách, my jsme s Manim půjčili elektrokola a drandili po místních parcích. Dobře, mají to pěkné.

Samozřejmě jsme v rámci mise šli na MIT – Masssssachussssettttts Institute of Technology. Podle mnoha žebříčků nejlepší škola na světě, i když mě na ní vždycky žralo to slovo od M s tím zdvojeným s a t. Doufal jsem, že návštěva kampusu MIT dceru přesvědčí a že až spatří tu snad nejkvalitnější školu, co existuje, tak přejde na americkou stranu.

Ale túdle. MIT je samozřejmě impozantní. Je vidět, že tam jsou prachy a že pro inženýry všeho druhu je to ráj. Ale Timi říkala, že by se tam s tou svou biomedicínou cítila nepatřičně. Že je to škola pro totální počítačové nerdy a ta její bižule je tam na 17. koleji. A celkově to prostě instinktivně nebylo ono. Timi řekla, že kdyby se dostala zároveň na londýnskou Imperial College i na MIT, tak že stejně půjde na Imperial. A zároveň je potřeba férově říct, že dostat se na MIT by byl spíš zázrak než něco, s čím se dá vůbec reálně počítat.

Tohle je pro MIT typické. Jedna z mnoha jejich budov – tohle konkrétně je aerodynamický tunel, který škole věnovala firma Boeing. Univerzita získává velkou část svého majetku a vybavení z darů úspěšných absolventů a firem, které tito absolventi vedou.

Na Harvard, který je hned vedle, jsme ani nešli – ani jednomu z nás není ta škola sympatická. A ani se nechceme účastnit té přijímací loterie. Prezident univerzity jednou řekl, že jen uchazeči, kteří mají maximální skóre ve všech testech, by mohl každý rok zaplnit školu třikrát. A když jsou všichni akademicky perfektní, tak škola musí vybírat podle dalších kritérií, hlavně podle „příběhu“. A mezi námi, ten příběh, co se nejvíc chce, je story o tom, že už váš děda a táta chodili na Harvard a že praděda průmyslník tam zasponzoroval jednu budovu. Další dobrý příběh je, že jste fenomenální sportovec – což třeba Timi hrozně žere. Hlásím se na školu, nebo do nějakého atletického klubu?, ptá se. Je to jedna z věcí, co ji štvou na americkém systému. No a protože nemáme ani dojemný příběh o tom, že by Timi celá utlačovaná vyrůstala v betonové trubce v Bronxu, ve 14 založila neziskovku a zachránila svět (tahle varianta v poslední době taky letí), tak celkově nevidíme moc šancí a nechceme tím ztrácet čas.

Koukli jsme na jiné školy – Boston University a spíš pro zajímavost i na Boston College.

Vidět Boston College byl zážitek z estetického hlediska.

Celý kampus vypadá jako Bradavice z Harryho Pottera, ovšem kdyby starý zámek někdo ojel wapkou a opucoval zdi z černých na světle šedé.

Úplně všechny školní budovy vypadají právě takhle. Vpravo výprava s Timi a Beou.

Když se Bea s Tim vrátily z procházky po Boston College, obě se smály a říkaly, že uvnitř je to všechno úžasné a krásné, ale že sem ani náhodou. BC je škola katolická. Bea a Timi jsou sice obě katoličky a Timi absolvovala v Kataru i první přijímání a biřmování, ale jak obě řekly, „až takové katoličky zase nejsme“. Hned úvodní přednášku vedl kněz a videozdravici zaslal místní biskup. Při vší úctě, nechceme Timi na nejlepší léta jejího života poslat do kláštera. Mmch., škola výborně prosperuje, školné je tu vyšší než na Harvardu, je to takový přístav pro zbožné rodiče, kteří chtějí mít klid ohledně ratolestí, i akademicky je škola překvapivě dobrá, ale… nic pro nás. Jen je zajímavé to taky jednou v životě vidět.

V nelítostné honbě za univerzitami jsme si taky udělali výlet do nedaleké Providence, hlavního města Rhode Islandu. Timi už dopředu dávala najevo, že do takové ospalé díry by nikdy studovat nešla. Chudák Providence má totiž jen asi 190 tisíc obyvatel, což je z Timinčina pohledu něco jako samota v Zauralí. Ale já, jakmile jsme tam přijeli (opět vlakem), tak jsem se zamiloval. Konečně americké město podle mého gusta! Vše dokonale čisté, vše upravené, vše kultivované, ticho a klid. Moře, čistý vzduch, jasné barvy. Na autech a obchodech jsem taky hned viděl, že hlad v Providenci není. V New Yorku bych po týdnu dostal psotník. I Boston na mě byl ještě moc. Ale v Providenci bych bydlel hned. Celá tahle část Ameriky mi trochu připomínala jižní Bavorsko a Švýcarsko. Je to taková Evropa v nejlepší fazóně.

Providence, první baptistický kostel v Americe. A jeden z těch slavnýcb nápisů před kostely, které známe z amerických filmů a memů. Tenhle říká: „Nic není těžší, než když se pokoušíš vyhnat výchovou sebe sama ze svého dítěte.“ Trochu moc chytré, ale pravdivé.

A další objev v Providenci: dům H. P. Lovecrafta, kultovního autora hororů a tvůrce Cthulhu. Dovolte, abych citoval mistra: Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn. Na takové nápady člověk přijde v takovém domečku. Dnes je to normální soukromý dům, majitel si jen asi musel zvyknout na proud fotících fandů temného hororu. (H. P. Lovecraft bydlel ještě i v jiném domě ve městě, aby nedošlo k mýlce.)

V Providenci jsme navštívili Brown University, jednou z mála škol „břečťanové ligy“ (Ivy League), kterou jsme zvažovali. Proč Brown? Protože ze všech anket vycházejí její studenti jako nejšťastnější. A vždycky na nás z internetu působila tak nějak sympaticky.

Brown jsme si tedy prošli. Bylo to pěkné – kampus vypadá jako takové menší Bradavice, akorát proti Boston College trošku víc dohněda – ale opět naprosto mimo Timinčin zájem. Sám jsem viděl, že je to škola klidnější, ospalejší. Absolutně neříkám, že je akademicky špatná, to rozhodně ne – je to špičková instituce. Ale bylo cítit, že je to takový hezký tábor pro děti z bohatých rodin, které mají život nalajnovaný od svých rodičů, budoucnost mají jistou a chtějí mít pěkné studentské roky. Timi taková není, ona by sem neseděla. Timi chce dělat vědu (na což fakt potřebuje být někde v centru dění), chce se rvát, soutěžit, je urputná a přísná. Na Brownu si studenti sestavují rozvrh úplně volně, prakticky tu nemají specializace (major a minors) jako na jiných školách, je to takový ostrov svobody. Spousta lidí prý prakticky do třetího ročníku neví, co vlastně chtějí studovat. Timi na otevřený systém výuky neslyší, chce od začátku ostrou a intenzivní specializaci na biomedicínu, podle svých slov nechce ztrácet čas hledáním. OK tedy, Brown pro ni není.

Naše základna v Bostonu. Hotel jsme zde dobrý nenašli, takže jsme skončili v tomto bytě. Byl od nějaké firmy, která v celé budově pronajímá spoustu bytů – něco jako Airbnb, ale ne úplně Airbnb. Normálně tomuto modelu nedůvěřujeme, máme radši klasické hotely, ale tohle bylo taky dobré. Na stole kousek snídaně šampiónů. Jsem ovesnovločkový, do banánova. Kýble Nutelly jsou dětí.

Po Bostonu na nás čekalo západní pobřeží – University of California s pobočkami v Berkeley, Los Angeles a San Diegu.

A přesně do Berkeley, nebo přesněji do San Franciska, jsme se taky přesunuli. Jo, ty známé svažité ulice, tramvaje, duhy a celá ta atmosféra Kalifornie.

Ty krpály jsou tu fakt strašné. Na některých křižovatkách si skoro myslíte, že zlomíte auto. Když jedete dolů, tak někdy je úhel na ohybu takový, že před kapotou nevidíte žádnou silnici a zdánlivě padáte do prázdna. Někteří pasažéři si pak stěžují – vyhýbám se výrazu křičí hrůzou. Pěšky je to zase záhul na kolena.

Všichni parkují s takhle vytočenými koly – aby se auto náhodou nerozjelo. Tak jsme to dělali taky. I když teda nevím, jak moc by to v praxi pomohlo. Ten Dodge je náš. V Nové Anglii se ještě dalo s hromadnou dopravou přežít, ale tady na západním pobřeží už jsme si auto půjčit museli. Celkově je to tady jiná civilizace.

Samozřejmě jsme museli do odvázané čtvrti Castro, která se opět velmi liší od Dohy…

Jak mě Američani vidí, tak mají nepřekonatelné nutkání se svléknout donaha. Sám nevím, jak to dělám. Akorát v San Francisku se nesvlékají v metru, ale klidně tak chodí i přes den po ulicích Castra.

A docela dost bezdomovců, jako v celé Kalifornii. Stěhují se sem za teplem. Zde stanová ulička před úřadem práce. A takových ulic jsou fůry, fůry. Od pohledu je vidět, že něco není v pořádku. Amerika je z formy.

Před supermarketem Safeway, který byl docela blízko našeho hotelu, jsme se setkali i s lidmi bydlícími v autech. Nedávno jsem o nich četl skvělou knihu Nomadland – upřímně doporučuju. Člověk z ní pochopí, jak se moc se Amerika v poslední době mění.

Jeden pár středního věku bydlel v docela malém autě – byl to snad starší prius, jestli se nepletu. Z knihy vím, že priusy jsou mezi kočovníky oblíbené, protože jsou spolehlivé a mají nízkou spotřebu. Ale velikostně to není zrovna zámek na venkově, to vám teda povím. Na záchod ti lidé chodili právě do supermarketu, ze kterého jsme vyšli. Dali se s námi do řeči a mluvili naprosto pohodově a optimisticky, jako ostatně skoro všichni Američané. Vůbec nezněli jako lidi, jejichž obydlí má rozměry 4.5 krát 1.7 metru a polohovací opěrky hlavy. Bylo to takové přízračné. Po dobrém pokecu jsme jim dali stovku. Když jsme odcházeli, Bea jen kroutila hlavou – představa takového života ji úplně děsila. Ale já jsem se na ně koukal i s troškou závisti. Od přečtení Nomadlandu občas zatoužím po tom, toulat se Amerikou v obytném vozidle – představoval bych si teda něco krapátek většího než prius – poznávat městečka, silnice, údolí, jet pořád dál a dál za něčím… Zastavit se v dočasných zimních městech v poušti, která tito lidé bydlící ve vozidlech začínají zakládat… Chtěl bych to zažít, aspoň na chvíli. Já jsem duší tulák s trošku čistšíma kalhotama, nějak to ve mně je. Ale Bea mi to určitě nedovolí, ani když budeme staří. A některé bitvy s manželkou moudrý muž raději předem prohraje. Když to jde moc na dřeň…

Slavná serpentinová ulice Lombard Street. Celá ulice je 8 esíček – na fotce vidíte, jak je auta zdolávají. Bez vegetace nebo shora by to tedy bylo viditelné líp, ale lepší fotku jsem nezvládl.

Jiný pohled na tu samou ulici

Nepříjemně nás v San Francisku překvapilo počasí. Na to, že byl červenec, tak tam byla kosa jako v morně. Během jednoho ze svých bezesných rán jsem si na ulici půjčil elektrokolo a vyrazil na přejezd slavného mostu Golden Gate.

Most je pěkný, což o to, a cyklostezku má na obou stranách, ale málem jsem na něm chcípnul. K typické ranní mlze se přidala teplota asi 10 stupňů – nebyl jsem na to připravený ani psychicky, ani z hlediska hadrů. Frisko je studenější, než by člověk myslel, zvlášť ta část hned u moře.

I za dne to bylo docela peklo, jak vidíte na výrazu mé drahé pouštní růže.

Když jsme vyrazili na moře na údajné pozorování údajných velryb, Bea děti oblékla, jako kdybychom jeli lámat kry do Grónska. Ale je fakt, že teplotně to tak plus mínus bylo.

Ale dětem se to líbilo, a to je hlavní. Jak stárnu, tak už mě vlastně nezajímá nic jiného, než aby se tihle rošťáci trochu smáli. Všechno ostatní jsou nepovinné předměty ve škole života.

Velryby byly docela daleko a moc se neukazovaly. Občas se někde trošku zvlnilo moře, slétli se tam ptáci a objevil se černý flek – s mýma očima to pro mě za mě mohl být nějaký candát. Jen díky dlouhému objektivu na foťáku jsem z fotek poznal, že ten candát byl přece jen větší.

Ovšem nejeli jsme do SF, abychom tam zkoumali nějaké čudly. Hlavní je práce – tedy školy. Timi si šla projít University of California – Berkeley.

Zatímco centrální San Francisko v nás vyvolávalo dojem až přílišné zhulenosti, v městečku Berkeley bylo znát, že obyvatelstvo ještě neopustilo buržoazní koncepty sběru odpadků, údržby zahrad a fintění domů. Velmi pěkné, velmi úpravné hnízdo, jen co je pravda. A v jeho srdci univerzita jako kráva. UC Berkeley je státní škola (na rozdíl od privátních Harvardů a spol.), ale je to asi nejlepší státní škola na světě. Však taky dostat se na Berkeley, když nejste obyvatel státu Kalifornie, je sakra těžký úkol. Škola má velké svaly ve vědě. Rovných 35 jejích studentů nebo profesorů získalo nobelovku, 10 nositelů Nobelovy ceny tam nyní učí.

Zde jsme na túře kampusem. Slečna studentka úplně vlevo je naší průvodkyní, zrovna nám ukazuje budovu botaniky.

Průvodkyně nám říkala, že držitelé nobelovky mají na Berkeley svoje vlastní parkoviště, a že jim kvůli tomu všichni závidí. Že prý získat nobelovku je nejjednodušší způsob, jak se dostat k parkování v kampusu. Je to samozřejmě trochu fór a hodně marketing, ale na truhlíka jako já to funguje. To by se mohlo Timi líbit, říkal jsem si, tady to nebude úplně blbý!

A Timi se to taky docela líbilo. Docela. Samozřejmě i tady jí přišlo absurdní, jak důležitý je na amerických univerzitách sport. Když se stanete studentem Berkeley, tak se stáváte doživotním Medvědem. Na Boston College jste zase Orlem a tak dále a tak dále. Americké školy jsou totiž spíš kmeny než akademické instituce. Když jste jednou Eagle (Orel), tak se budete ve zbytku života hlásit k dalším Orlům, budete jim dohazovat práce a budete součástí komunity absolventů, tzv. alumni. Je to americká obdoba kmenové společnosti, jakou známe z Kataru. Akorát v Kataru se do kmene rodíte a poznáte se podle příjmení jako Al Kuwari, Al Thání nebo Al Sulaiti. Tady jste Orel, Bobr, Medvěd nebo jiné šikovné zvíře. Lidi mají zjevně potřebu mít ještě nějakou vyšší strukturu nad rodinou a pod státem, něco, co vám pomůže v životě jako doping a s čím se můžete identifikovat. Americké školy tohle chápou a pěstují to silněji než ty evropské. Další verzí kmenů, která dobře funguje i v Evropě, jsou fotbalové kluby – ManU, Arsenal, Sparta nebo Slavia.

Jedna věc byla standardní na všech túrách po univerzitách a zmiňovali ji v prvních pěti minutách i na Berkeley. A sice bezpečnost. V Berkeley se chlubili, že večer si můžete bezplatně přivolat tzv. Bear Walk (něco jako medvědí doprovod), tedy že dva studenti půjdou s vámi kamkoli po kampusu, takže se vám nic nestane. Dále se chlubili tlačítky, která jsou rozmístěná všude po areálu. Když jste v nouzi, zmáčknete tlačítko a do 90 sekund (nebo tak nějak, přesné číslo už si nepamatuju) je u vás stráž. Všichni Američané, když tohle slyšeli, tak spokojeně mručeli a pokyvovali hlavou – to je panečku bezpečí! Ale my s Beou jsme na sebe koukali – to je panečku nebezpečí! Nejsme zvyklí, že je v ulicích potřeba mít tlačítka na přivolání pistolníků a že si večer musíte objednávat medvědí doprovod. To jsou holt ty rozdílné kulturní standardy. Musím říct, že je to jeden z důvodů, proč jsou Bea a Timi obecně spíš proti americkým školám.

No nic. Dost bylo San Franciska a okolí. Následoval automobilový přesun do Los Angeles, ovšem s jednou zastávkou. Rodina mě žádala, abychom na této dovolené proboha nedělali žádné výlety do přírody, kterými jsem proslulý a které obvykle končí katastroficky. Všichni kromě mě jsou to výrazně městští lidé. Prosadil jsem si jen jeden den a jednu noc – za každou cenu jsem chtěl vidět sekvoje. To mi bylo schváleno s podmínkou, že nás tam nebude obtěžovat žádná zvířena, komáři a tak.

Abychom do sekvojového parku mohli vstoupit ráno a pěkně čerství, pronajali jsme si na jednu noc tuto chatku v zapadlé obci Three Rivers.

Chata ztracená v divočině, s velkým pozemkem a vlastním potůčkem. Cestou tam jsem se na internetu dočetl, že v Three Rivers jsou zrovna extrémně přemnožení medvědi a že jen za loňský rok se jich do vesnice zatoulalo 150, což obyvatelstvo vidělo s nevolí. Nechtěl jsem ale rodinu touto informací obtěžovat – v dnešní době lidé trpí přemírou informačních podnětů a ruchů a vytváří to zbytečný stres.

Bohužel hned při vstupu do chaty nás uvnitř přivítal velký nápis, že pozemek rádi navštěvují medvědi a že abychom se podle toho chovali. Všechno jídlo do hermeticky uzavřených pytlů, žádné potraviny nenechávat v autě a tak – znáte to.

Po menší výměně názorů se situace v rodině uklidnila. Časem se příbuzní uvolili vyjít ven a jít k potůčku. Radši jsem chodil všude s nimi, připraven případného medvěda přeprat a znemožnit, jako ve filmu. Nebo si ho aspoň vyfotit. Žádný se ale neukázal.

A i druhý den v sekvojovém parku byly všude cedule varující před medvědy. Každý nám vykládal, že jednoho před chvílí viděl, někteří viděli celou rodinku, snad celá stáda medvědů – akorát my nic. Takže vytouženou fotku medvěda nemám.

Jinak sekvoje samotné jsou samozřejmě úžasné a procházka mezi nimi pro mě byla ohromným zážitkem. Nic člověka nepřipraví na to, jak velké ve skutečnosti jsou. Nechci vás tu zaplavovat obrázky, které všichni znáte. Tak jen jeden s Beou a dětmi, ať získáte představu o skutečném měřítku těch stromů.

Ze Sequioa & Kings Canyon National Parku jsme se pak přesunuli na poslední štaci, jíž bylo Los Angeles. Konkrétně do plážové čtvrti Santa Monica, kde jsme svým příjezdem vytvořili střední třídu. Všichni ostatní byli buď bohatí místní, nebo naopak bezdomovci, a to cca v poměru půl na půl.

Přejezd Kalifornie ve mně vyvolal dojem, že země je o dost vyprahlejší než dřív. Jih Kalifornie byla samozřejmě vždycky poušť, ale teď už sucho sahá i do dříve zelených oblastí. A jde tak nějak do hloubky. Já poušť znám, já ji cítím přicházet na dálku. Není to úplně povzbudivý pohled. Víte, já té změně klimatu věřím. A myslím, že to bude docela masakr. Nepatřím úplně k těm hysterikům, co kvůli klimatu chlístaj guláš po galeriích. Ale věřím, že se tihle lidé trochu nešťastným způsobem snaží upozornit na něco vážného. Lidstvo to dá, o tom žádná – celý náš úspěch je založen na tom, že se dovedeme přizpůsobit. Ale vidím před námi hodně živelních katastrof, ohňů, sucha, povodní, velké škody na ekonomice, velkou migraci, zdražování potravin, populistické vůdce a vůbec spoustu bordelu. A taky si myslím, že lidi budou muset sakra změnit svůj životní styl a zřejmě i jídelníček.

Je to jeden z důvodů, proč se snažím udělat z dětí světoobčany – lidi, kteří jsou dokonale mobilní, dovedou se prosadit v jakékoli kultuře, mají fištrón a vidí dřív než ostatní, kudy běží zajíc. Chci u nich maximálně zvýšit pravděpodobnost, že budou v té menšině, co to dá relativně suchou nohou. Proto dřu jako kůň a proto je tahám po všech těch školách. Vím, že je to sobecké, ale jsem táta – tohle je můj hlavní úkol. Ochránit děti a dát jim dobrý start. Jejich svět bude složitější než ten náš a obyčejný člověk to bude mít pokakaným navrch, jako vždycky.

Teď ale zpátky k tanci na palubě Titaniku. Santa Monica je opravdu parádní komunita a když tam jste, hned pochopíte, proč tam bydlí tolik hollywoodských hvězd.

Každé ráno jsem chodil běhat do tohoto zeleného pruhu u oceánu. Po stejném chodníčku běhá prý i moje oblíbená Sandra Bullock, která si pak dává snídani v Big Dean’s Ocean Front Cafe. Ve zmíněné kavárně jsem se stavil taky, ovšem Sandra asi ten den hodila áčko, stejně jako medvědi u těch sekvojí. Nu což, stejně už je to postarší dáma a já mám radši Beu!

Několikrát jsme se byli i vykoupat v moři, i když tedy bylo šíleně studené. Ale vlny v něm byly skvělé, mnohem zábavnější než v Perském zálivu, takže jsme si to s dětmi užili. Takhle jsme se pak vraceli domů.

Samozřejmě jsme navštívili i University of California – Los Angeles, ale tím vás už nebudu trápit. Je to výborná škola. Ale… Los Angeles je taková soustava menších obcí, které jsou samy o sobě dost příjemné, ovšem propojená megadálnicemi, které vůbec příjemné nejsou. Bez auta se tu v žádném případě nedá existovat a zácpy jsou nekonečné. Myslíme si, že jinde by Timi asi měla lepší studentský život.

Pěkná inovace, kterou jsme v Santa Monice vídali každou chvíli. Tohle je doručovací robot, který vozí lidem jídla z restaurací.

Robot je řízený na dálku – pilotují ho ze svých domovů brigádníci, kteří to mají jako vedlejšák a vedle toho mastí třeba počítačové hry. Na rozdíl od většiny kurýrů robůtka neomezují zácpy – jezdí běžně po chodníku – a má tedy vysokou přesnost doručení na čas. A jmenuje se – to byste neuhodli – Coco. V ČR bych životnost Coca odhadoval tak na 35 metrů, než by ho někdo naložil do vlastní dodávky i s pizzou v bedně. Ale kdo ví, třeba má schopnost sebeobrany a dává nebohým bezdomovcům a lapkům elektrické kokošoky. Jestli ho opravdu řídí na dálku borci, co vedle toho hrají Call of Duty, tak může být s robotem těžké pořízení. Zvlášť když mu v horších čtvrtích přidělají ještě nějaký roztomilý rotační kulomet.

Když už jsme byli v blízkosti Hollywoodu, tak jsme zašli na túru do ateliérů Warner Bros. Jedna z nejlepších atrakcí v LA, rozhodně doporučujeme!

Tohle je ikonický vodojem, který znáte z úvodních titulků tolika WB filmů.

Falešné ulice, které už hrály tolik amerických městeček. Za fasádami nic není, vývěsní štíty jsou prázdné.

Kuchyň z Maniho oblíbených Přátel.

Známý prostor pod schody…

Obrovský depozitář rekvizit jako na Barrandově. Mj. asi největší sbírka kýče na světě – pastva pro oči!

Tyhle kluky znáte. Mimochodem, úplně všechno si můžete půjčit pro vlastní natáčení nebo třeba oslavu narozenin. Jedinou výjimku představují dvě dekorace z filmu Casablanca z roku 1942. Sám Jack Warner si vymínil, že tyto dvě rekvizity se nepůjčují – film byl velice blízký jeho srdci, a navíc kdysi pomohl studio bratří Warnerů udělat.

Tady se točí Malý Sheldon – má tam vyhrazené parkování.

No a to je pomalu všechno. Bylo to trošku delší – jestli jste tenhle cestopis začali číst jako mladí lidé, tak teď už jsou z vás pomalu senioři. Snad to byly dobře strávené roky!

Rodina se do žádné americké univerzity nezamilovala, britské školy jsou i nadále favority. Timi by pořád nejradši na londýnskou Imperial College. Je to její volba, já to budu respektovat. Zvlášť když Bea je taky pro Anglii. I když v jejím případě si myslím, že je to spíš kvůli pocitu blízkosti. Kdyby milovanému dítěti třeba docházela paštika, tak do té Anglie dojede záchranná mise rychleji než do Ameriky.

I tak jsem ale rád, že jsme tu cestu podnikli.

Začal jsem fotkou graffiti,a taky jí skončím. V surfařské Santa Monice jsem na zdi objevil tohle moudro: Štěstí přichází ve vlnách.

V životě jsem na surfu nestál, ale tohle je velká pravda, to můžu dosvědčit. My s Beou teď zrovna máme dobrou vlnu. Jak děti začnou odcházet, možná se to změní. Ale musí to být, je to součást života. A pak zase přijde další vlna, která nás nakopne vzhůru.