Trek Madone SLR 9 Disc eTap 2019

Madone je teď (červenec 2020) moje hlavní kolo pro denní ježdění.

Obsah článku

• Proč Madone
• Popis kola a komponent
• Jízda a výkon
• Silné stránky
• Slabé stránky
• Závěr
• Aktualizace
• Odkazy

Proč Madone

Když jsem přemýšlel o prvním silničním kole a viděl na internetu obrázky modelu Madone od Treku, přišlo mi to kolo ošklivé. Tlusté trubky, tlustá vidlice, divné křivky – ne, takhle by silnička vypadat neměla!

Věděl jsem sice, že ten barokní vzhled je kvůli aerodynamice a že to kolo je díky němu rychlé, ale stejně jsem ho nechtěl. Radši jsem si pořídil model Trek Émonda, který mi přišel klasičtější, harmoničtější, normálnější.

Émonda byla super, dlouho jsem z ní byl nadšený. Je to lehký bicykl, perfektní do kopců. Ale co si budeme povídat, po čase jsem si musel přiznat, že v Kataru vlastně žádné kopce nejsou. Zato je tu velký vítr. A jezdí se tu na těch rovinách docela svižně. Tedy ideální podmínky pro aerodynamické kolo… S tlustými trubkami… Třeba takový Madone…

Dostal jsem se tedy do složité psychologické situace, kterou dobře znají všichni cyklističtí nadšenci. Je to závažný duševní stav, který vám nedá spát a jehož jediným řešením je nákup nového kola. Jiná terapie neexistuje – toto oficiálně potvrzuji a rád to s razítkem přepošlu i vašim manželkám, popř. manželům.

Situaci dále zhoršoval fakt, že dva parťáci ze skupinových jízd si pořídili právě aero tryskáč Madone a nemohli si ho vynachválit. Čím víc jsem se na ta jejich kola koukal, tím míň hnusná mi přišla.

No a tak se stalo, že v červenci 2019 jsem šel a Trek Madone SLR 9 Disc eTap jsem objednal. Trvalo skoro měsíc, než kolo dorazilo do Kataru, ale čekání se vyplatilo.

Lidi se někdy ptají, proč zrovna všední americký Trek, proč ne charakterního italského krasavce jako Colnago, Pinarello nebo Bianchi? No, rozhodování jsem měl ulehčené tím, že v Kataru má přímé zastoupení jen Trek, Bianchi a Willier. V obchodě u Treku se mnou jednali nejlíp, mluvili se mnou prakticky jako s člověkem, s jejich Émondou jsem už měl dobrou zkušenost, na internetu jsem četl na Madone samé chvalozpěvy – všechno tohle se nějak spojilo a červenobílý výsledek vidíte.

Teď po roce ježdění mi to kolo přijde vyloženě krásné a absolutně nechápu lidi, kteří by snad mohli mít jiný názor! Jsou to mameluci bez vkusu. Mně by se tohle stát nemohlo.

Popis kola a komponent

Madone 9 SLR je nejvyšší aero model od Treku. V několika testech vyšlo jako nejrychlejší silniční kolo vůbec (nepočítám teď časovkářské speciály). Samozřejmě, někdo bude přísahat na konkurenční modely jako Specialized S-Works Venge, Cannondale SuperSix, Cervelo S5, Pinarello Dogma F12, Bianchi Oltre XR4 – ale o tom nemá cenu se hádat. Všechno jsou to skvělá kola, všechna jsou třikrát lepší než my jako jezdci; záleží spíš na vašem vkusu a příchylnosti ke značce.

Vybral jsem si barvy týmu Trek-Segafredo. Je to trochu křiklavé řešení, ale v zemi, kde bangladéšští řidiči autobusů běžně při řízení sledují filmy na telefonu, chcete být viděn.

Kolo je vyrobeno z karbonu řady 700 – ať už to znamená cokoli, má to svoji samolepku.

Velikost rámu jsem zvolil 56, což podle tabulek odpovídá mé výšce (181 cm). Nicméně časem se ukázalo, že rámy Trek jsou relativně dlouhé a že na kole dost ležím. Nebo možná mám jen krátké ruce, nevím, nejsem žádný šimpanz. Jeden místní bike fitter mi řekl, že od téhle firmy by mi sedla víc padesát čtyřka.

Madone je úžasné kolo, ale není úžasné proto, že by bylo mimořádně lehké. Váženo s pedály Shimano Dura Ace, s držáky na dvě láhve, ale bez lahví, bez světel a bez držáku na počítač.

Můj Madone váží 8.17 kg, což je docela dost. Holt ty široké trubky dělají svoje. Jako není to tak, že kdyby na mě to kolo spadlo, tak mě to zabije, ale moje předchozí Émonda byla se 7.2 kg znatelně hubenější. Pro zajímavost – nejnižší povolená váha pro závodní kola podle UCI je 6.8 kg, ovšem zarputilí gramaři si dokážou postavit ještě mnohem lehčí stroje.

Síla Madonu je v aerodynamice. Tvary trubek jsou optimalizované na obtékání vzduchu. Prej teda – já kdybych byl vzduch, tak nevím, jestli se mi chce obtékat tak tlustou trubku. Ale dobrá. Z řídítek netrčí žádné dráty – vše je integrované a schované uvnitř rámu. To je dobře, to chápu i já.

Dobře obtékatelná bestie

Sadu jsem zvolil RED eTap, tedy nejvyšší řadu od SRAMu. Na Émondě jsem měl Shimano, ale chtěl jsem vyzkoušet, jaké to je na druhé straně plotu. eTap je elektronický a bezdrátový. Ťuknete na tlačítko na řídítkách a ono to přeřadí. Kouzlo!!!

Zadní přesmykač. Ten černý blok vlevo je baterie.

S odňatou baterií.

Kazeta vzadu má 12 rychlostí – a to je velká novinka. Přibylo nejmenší kolečko s 10 zuby. Konkrétně v mém případě je rozsah 10-28 zubů.

Vepředu mám 48 a 35 zubů, v puse pak stále ještě 32. 48 na velký tác vypadá docela málo. Ale když si to spočítáte, tak 48:10 dává skoro stejný poměr (4.8) jako tradiční kombinace 53:11 (4.81).

Kvůli dvanáctému kolečku museli u SRAMu změnit i design řetězu. Je užší než ten normální. Aby mu zachovali pevnost, tak udělali vnější stranu řetězu plochou – dobře to vidíte na obrázku níže. Vypadá to docela cool. Teda holku na to asi nesbalíte, ale nějakého padesátiletého hobbíka byste mohli. Ale to vy nechcete, co?

Péče o řetěz v pouštních podmínkách je peklo. Ten jemný píseček se chová podobně jako trpaslíci v Česku – vleze vám všude. Čistím řetěz každý týden v „pračce“ od Park Tools. A mažu speciálním mazivem pro suché klima – např. tímhle keramickým.

V převodníku je integrovaný měřič výkonu Quarq Dzero (viz to Q). Bez měřiče výkonu neboli wattmetru bych si už svůj trénink nedokázal představit.

Když sundáte plastovou čepičku s písmenem Q, objeví se kovová čepička s písmenem Q. :-) Když ji odšroubujete, můžete v měřiči výkonu vyměnit baterii (je to knoflíkovka CR2032). První baterie mi vydržela asi 5000 km.

Protože řazení je elektronické, tak se dá taky ovládat přes mobilní telefon. Jako ostatně dneska všechno. Když zmáčknete maličké černé tlačítko, ke kterému míří můj prst, tak komponentu probudíte k životu…

Pak můžete přes mobilní aplikaci SRAM AXS nastavovat všelijaké blbosti nebo aktualizovat komponentám firmware. Když jsem v 80. letech jezdil na favoušovi a lomcoval ze věčně uvolněné řadicí páčky, rozhodně bych nepomyslel, že jednou budu takové páčce aktualizovat firmware! Obrazovky aplikace AXS vypadají takhle.

Kokpit. Vše je čisté, nevidíte žádné kabely. Hlavice pák jsou u SRAMu docela masivní, ale aspoň za ně schováte ruce.

Řadí se těmi černými oušky na pákách.

Brzdy jsou kotoučové, konkrétně SRAM Red. Pápá gumové špalíčky, nikdy jsem vás neměl rád, vždycky jste mi škroudaly o ráfek.

Kola mám původní – Bontrager Aeolus XXX 6. Mají hloubku 67 mm, což je pěkně aero, ale potřebujete ventilky s délkou 80 mm. Bílý nápis Bontrager je obyčejná samolepka, vzadu už jsem ho při šudlání hadříkem sloupnul.

Obouvám pláště Continental Grand Prix 5000 25 mm. Z výroby tam byly pneu Bontrager R4 320, které byly zrovna tak dobré. Ale měly béžové boky a vypadalo to divně, takže když se ojely, frknul jsem tam tyhle německé. Duše používám Continental Race nebo Bontrager, na bezdušový systém jsem si ještě netroufl přejít.

Sedlo je Bontrager Aeolus Pro. Je to opět tovární volba, ale nechal jsem tam dát širší velikost (155 mm), protože mi při bike fittingu řekli, že mám sedací kosti dále od sebe. To je diplomatický výraz pro velkou prdel. A jo, měli pravdu, je to s tímhle sedlem lepší. Vyhovuje mi i kratší čumák.

Sedlo je karbonové včetně ližin, ale má změkčující potah. Váží 170 gramů. Samozřejmě, kdybych byl gramař, tak bych mohl jít do většího extrému. Sedlo Gelu Carbon Creation K.3 má prý jen 38 gramů, ale už jen pohled na něj mě bolí. Selle Italia má nějaké sedlo kolem 63 gramů, ale já holt potřebuju tu větší šířku. Takže zůstávám s Bontragerem.

Pod řídítky jsou kroužky, které by se daly odebrat, čímž by se dosáhlo ještě agresivnější pozice jezdce. Ale mám jen jedny záda a chtěl bych to s nimi táhnout ještě tak 50 let, takže to nechávám být.

Vpředu na řídítkách je tovární držák Blendr, na který přichytíte počítač i světlo.

Nebo taky kameru GoPro. S tou jsem natočil třeba tohle video.

Velkým marketingovým tahákem Madonu je tenhle systém IsoSpeed, který částečně odpojuje sedlovou trubku od zbytku kola a měl by jízdu dělat komfortnější. Je to taková hodně vzdálená obdoba pružení, co mají horská kola.

Komfort IsoSpeedu se dá i nastavovat – je to ta bílá konstrukce na spodku horní trubky. Jak už to u marketingových taháků bývá, zní to dobře, ale vůbec to nepoužívám.

Jízda a výkon

S kolem jsem za první rok našmrdlal 14 000 km. Abych byl úplně přesný, bylo to se dvěma kusy. Nejdřív jsem měl tenhle nenápadný tmavě zbarvený stroj, který dorazil na konci července 2019.

Můj první Trek Madone. Originální gumy Bontrager R4 320, tehdy standardně montované sedlo Montrose Pro s delší špičkou.

Toto kolo však potkal smutný osud. V listopadu, po nějakých 5000 km, jsem ho zdemoloval v těžkém pádu, po kterém jsem měsíc nemohl jezdit. Poté jsem si objednal nového oře – toho červeného, kterého znáte z fotek výše. Je to stejný model ve stejné konfiguraci, akorát sedlo se mezitím změnilo k lepšímu. A barvy jsem chtěl jiné – agresivnější a viditelnější. Ale celkově ten návrat do stejné řeky můžete brát jako důkaz, že jsem byl s kolem opravdu spokojený.

Jaké byly první dojmy z Madonu? Rychlost. To kolo vážně letí jinak. Okamžitě po přestupu z Émondy mi průměrná rychlost (při stejné kondici a podobné námaze) stoupla o 1 až 1.5 km za hodinu. Takže ano, rychlost se dá koupit, nebo aspoň trošku. Madone 9 SLR je opravdu formule 1 mezi koly. Čím rychleji jedete, tím víc ten rozdíl cítíte – aby taky ne, protože aerodynamický odpor vzrůstá s mocninou rychlosti. Asi 85 procent odporu sice dělá jezdec, ale i těch 15 procent připadajících na kolo stojí za to.

Kolo působí velmi robustně a pevně. Je tuhé, přenos síly je absolutní. Když se do toho ve sprintu opřete (ne že bych měl zas tolik síly), tak se kolo pod vámi chová, jako kdyby bylo vytesané z jednoho kusu. To je perfektní pocit.

Ovladatelnost je skvělá. V zatáčkách je kolo naprosto suverénní, ve vysoké rychlosti velmi klidné. Bál jsem se, že kvůli hlubokým kolům a širokým trubkám budu bojovat s bočním větrem, není to ale problém. Vůbec nemám pocit, že by ovladatelnost byla horší než u hubené Émondy. Ti aerodynamičtí inženýři asi vědí, co dělají.

Komfort – na aero kolo je překvapivě vysoký. Bez problémů vydržím v sedle 5-6 hodin a klidně bych jel i dál, kdybych na to měl nohy. Takže na poměry aero kol je to dobré, na druhou stranu ale nechci tvrdit, že by to byla vyloženě měkkoučká pohovka. V Kataru máme kliku na velmi hladké silnice. Na takové Praze-východ a v dalších lokalitách, kde silnice dělají dojem, že přes ně letos prošla válka, by jezdec na Madonu asi docela trpěl. V ČR bych pro vyšší pohodlí zřejmě nazul širší pláště – 28 mm.

Osadit kolo sadou SRAM byl z mého pohledu trošku risk – Shimano má přece jen mnohem lepší jméno. Ukázalo se to ale jako dobrá volba.

Především mi vyhovuje řazení. SRAM tvrdí, že hlavní výhodou toho jejich dvanáctikolečka (a elektronického řazení) je hladký, harmonický chod. Zadní kazeta má větší rozsah, a zároveň jsou skoky mezi jednotlivými kolečky menší. Sedmkrát je mezi kolečky skok jen o jeden zub, tedy nejmenší možný „ryc“ při řazení.

A tohle můžu potvrdit. Řadí to jako máslo, chod je pocitově plynulejší, vše je velmi tiché. Nemám srovnání s elektronickým systémem Di2 od Shimana, ale můžu porovnávat s nejlepším mechanickým systémem Dura Ace, který jsem měl na předchozí Émondě. A tady vám můžu říct, že elektronika od SRAMu je mnohem lepší. K mechanickému řazení bych se už určitě nevrátil. I ten zvukový komfort je úplně někde jinde. Někdy jedeme na našich skupinových švizích do kopečka (na dálniční nájezd třeba) a já se skoro až leknu, co se kolem mě ozývá za kovovou kanonádu – to moji parťáci řadí na lehčí převod. Já řadím spolu s nimi, ale je to úplně neslyšné.

Logika řazení na pákách mi u SRAMu taky sedí mnohem víc než u Dura Ace. Levá ruka řadí vzadu na lehčí převod, pravá řadí vzadu na těžší. Když zmáčknete obě najednou, tak kolo začne zpívat písničku O Sole Mio. Kecám, tak to přeřadí vepředu. Připadá mi to intuitivnější než u Shimana a hlavně tam nemůže dojít k přehmatu, jak se mi to párkrát stalo u systému Dura Ace (v tlustých rukavicích v ČR). Za řazení má tedy SRAM u mě absolutorium.

V systému eTap má přední i zadní přesmykač svou samostatnou baterii. Zadní baterie mi v praxi vydrží tak 600 km jízdy. Zvyknul jsem si dobíjet baterie jednou za týden – při mém nájezdu to v pohodě stačí. Jen jednou mi zadní baterka umřela během jízdy. Stačilo zastavit a hodit dozadu baterii z předního přesmykače. Ta se vybíjí mnohem pomaleji, protože vepředu řadíte míň. S jedním tácem vepředu domů v pohodě dojedete. Dvě samostatné baterky jsou tedy podle mě výhoda.

Zvláštní řetěz SRAM Red mi taky nedělá problémy. I když je užší, tak je prý kvůli plochému profilu a lepšímu materiálu pevnější než klasické řetězy – tvrdí SRAM. V praxi funguje výborně. Nechal jsem ho vyměnit po 5500 km, ale musel jsem k tomu mechaniky přímo nutit – ujišťovali mě, že to ještě není potřeba.

Aplikace Red AXS na mobilním telefonu sice působí impozantně, ale kdyby jí nebylo, ani si toho nevšimnu. Někteří moji kamarádi si v ní nastavili takzvané postupné řazení, kdy systém sám volí nejmenší možný skok mezi rychlostmi i s využitím předních talířů. Ale mně to bylo nepříjemné a do žádné chytristiky se nepouštím. Maximálně v aplikaci kontroluju stav baterií v pákách na řídítkách a přehazovačkách.

Internetová moudrost praví, že Shimano má naopak lepší brzdy. To je asi pravda. Samotný brzdný účinek nedovedu rozlišit, tam v praxi rozdíl nevidím. Ale brzdy SRAM rozhodně víc pískají, když je vlhko. V ideálním světě by tedy bylo kuře z KFC a hranolky z mekáče, řazení od SRAMu a brzdy od Shimana.

Silné stránky

• Mimořádná rychlost
• Špičková výbava a kvalita komponent
• Tuhý rám
• Vysoká ovladatelnost
• Relativní komfort
• Hladké a tiché řazení

Slabé stránky

• Vyšší hmotnost (8.17 kg)
• Kosmetická konstrukční vada na vidlici (viz níže)
• Křehké baterie SRAM (viz níže)
• Údajně méně odolné středové složení BB90 (viz níže)

Závěrem

Trek Madone SLR 9 patří do kategorie superkol a očekávání s tím spojená také naplňuje. Já jako jezdec stojím za starou belu, ale Madone mi umožňuje to maskovat a držet krok aspoň s těhotnými ženami a starci. Kolo se mi stalo denním parťákem, jsem s ním velice sžitý a pokládám ho za jednu z nejlepších koupí, co jsem v životě udělal. Pokud Trek nastavenou linii udrží a v dalších generacích kolo třeba trošku odlehčí, tak si ho určitě rád pořídím znovu.

Zkušenosti a aktualizace

Červen 2020

Projevila se konstrukční vada, která má sice jen kosmetické důsledky, ale člověk by ji u takového kola nečekal. Časem se vám na přední vidlici objeví dvě místečka se sedřeným lakem.

Vidíte odřený trojúhelník uprostřed fotky?

Je to na obou stranách vidlice…

Tahle jizva vzniká, když zatočíte naplno doleva nebo naplno doprava (což se v praxi podaří jen při stání na místě nebo ve velmi nízké rychlosti). Vidlice tam narazí na okraj trubky a výsledkem je tahle krása. Je to blbost a na funkci to nemá vliv, ale člověk se diví, že Trek nebyl schopen tohle vykoumat jinak.

Srpen 2020

Ulomil se mi malý plastový caplíček na baterii SRAM, která napájí přesmykače. Plastový výstupek fixuje baterii v držáku; bez něj se baterka viklá a působí dojmem, že při jízdě dřív nebo později upadne. Nestalo se to při nějakém hrůzostrašném pádu, ale v poklidu domova při vkládání do dobíječky. Caplík jsem sice přilepil vteřinovým lepidlem a zdá se, že drží, ale ideální to není. Pro mě je to dvojnásob nemilé, protože nové baterie se do Kataru velmi obtížně dostávají – speditérské společnosti je kvůli bezpečnosti nenaloží do letadla. Naštěstí mám baterií víc, ale i tak – je to podle mě chyba designu.

Srpen 2020

Po ujetí 9200 km se při vyšším výkonu začalo ozývat jemné skřípání ve středové ose.

Středové složení BB90 s ložisky CeramicSpeed – servismani ho nemají rádi.

Madone má středové složení BB90 typu pressfit, které si vyrábí přímo Trek. V mém případě s příplatkovými ložisky CeramicSpeed. Jak jsem se dočetl, BB90 je mezi cyklistickými mechaniky velmi nepopulární. Na jednom anglickém webu se píše, že je vyrobené z čokolády, jiný mechanik tvrdí, že BB90 příliš spoléhá na vysoce přesnou výrobu a nereálné tolerance, po čase se ochodí a začnou problémy se skřípáním, korozí a tak. V každém případě je to prý nespolehlivá mrcha, která se zároveň těžko servisuje.

No, něco na tom možná bude. Já jsem nechal skřípající ložiska vyměnit – mechanik mi řekl, že už byla trošku poškozená a načatá rzí. To mě překvapilo, protože v Kataru neprší a to kolo se vody prakticky nedotklo. Servisman ale říkal, že úplně stačí pot stékající po rámu a střed trpí. Hmm. V každém případě ale Trek od modelového roku 2021 od své vlastní BB90 upouští a místo toho začne montovat středové složení SRAM T47. Nějaký důvod to jistě má. Tak snad na příštím kole!

Leden 2021

Po ujetí cca 13 000 km mi začaly slézat gumičky na kazetě.

Vlevo a vpravo vidíte mezi kolečky černé gumové pásky. Uprostřed, kde je to stříbrné, už gumičky chybí.

SRAM prý tyhle gumy mezi kolečka dává, aby snížil hlučnost při řazení. To asi funguje. Na druhou stranu vám můžu říct, že tyhle pásky jsou velký opruz při čištění kazety – vlastně se to s nimi nikdy nedá pořádně vyčistit, protože nemůžete moc použít kartáč. No a časem se stejně začnou trhat a odcházet. Já jsem jich takhle už ztratil asi 4 nebo 5 – musím ale říct, že žádné zvýšení hlučnosti neslyším. Je to spíš kosmetická vada.

---

Když odmyslím od těchto drobných nedokonalostí, jimž se nevyhne žádné kolo, jsem s modelem Madone pořád velmi spokojený.

Odkazy

Recenze na Cycling Weekly (12. 12. 2019, 10/10 bodů)

Vítěz Superbike of the Year 2019, Bike Radar (22. 3. 2019, 4.5 / 5 bodů)