Tábory v poušti

Je zima, což znamená, že je jen 20-24 stupňů, což znamená, že se po písku dá chodit bosýma nohama, což znamená, že v Kataru je sezóna kempování v poušti. I my jsme teď v písku každý víkend.

Mně se na poušti líbí, že se v průběhu dne se světlem tak strašně mění. Takhle to vypadá večer, když místní řáděj na Sealine na čtyřkolkách.

Tohle jsou docela malý stroje, ale kolikrát si lidi dávají do lehkých pouštních buggin třeba osmiválce z Corvett a tak. S tím jsou pak schopní vyjet třeba celou dunu jen po zadních kolech. Už jsem si ověřil, že na kousky místních nemám odvahu ani dovednosti. A to mám všechny věci s motorem opravdu rád.

A takhle to vypadá za bílého světla. Dvě z mých nejmilovanějších věcí – moře a poušť – pohromadě. Ale bacha na ty laguny slaný vody, co zůstávají mezi pobřežními dunami po přílivu. Když to projedete, tak musíte do večera umýt podvozek, jinak ho ta sůl sežere. Kam se hrabe solení u nás v zimě! Když máte spodek vymazaný nějakým térem, tak nemusíte s omytím až tak spěchat, ale třeba já jsem to mazání furt ještě neudělal.

Měsíční krajina kolem Sealine. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Kataru. Když nechcete poslouchat řev buggin a čtyřkolek, vydejte se prostě mezi duny a po 10-20 kilometrech zažijete ticho jako nikdy v životě. Ale musíte si v telefonu zapnout stopování trasy podle GPS, ať cestou zpátky zbytečně nejezdíte několik dní v kruhu.

A tady už vidíte fenomén, o kterém jsem chtěl dneska mluvit. Tábory v poušti. Od listopadu do konce dubna je v Kataru kempovací sezóna. Všichni Arabové (a dokonce i mnozí cizinci) v sobě mají neodolatelné nutkání strávit alespoň část roku ve stanu a hledět celý den do pouště, tak jak to dělali ještě jejich pradědové. K tomu ovšem potřebujete nějaký ten flek. Technicky vzato je všechna půda emírova, ale vláda vychází lidem vstříc zajímavým způsobem.

V jeden přesně určený den v říjnu si můžete vybrat „svůj“ pozemek, obsadit si ho a nahlásit to inspektorovi ministerstva životního prostředí. Samozřejmě že na ta nejlepší místa se stojí fronty, resp. lidi u nich spí třeba i noc předem. Ale to se týká jen těch nejvybranějších, jinak je nabídka dost široká. Zaplatíte kauci (je to 10 000 QAR, tedy asi 66 000 korun), vláda vám vydá cedulku a pozemek je na půl roku váš. Kauci dostanete zpět, když pozemek v dubnu vrátíte v původní stavu.

Můj libanonský kolega Masen takový kemp má a jezdí tam s rodinou každý víkend. Minulý víkend nám ho ale půjčil, protože jeli někam do Dubaje. Jeho tábor je velice typický. Zleva po vnějším obvodu vidíte posezení u ohně, nádrže s pitnou vodou a generátor, stan pro ženy (ano, kupodivu i svobodomyslný Libanonec ženám vyhradí vlastní stan), 2 splachovací toalety a sprchu, úplně vpravo s otevřenými dveřmi je pak stan pro muže.

Hlavní stany mají rozměr 8×5 metrů. Pak jsou tu ještě dva menší stany – jeden jako skládek a kuchyňka, druhý pro správce/služebníka, který v táboře zůstává permanentně. Platí se mu asi 1200 QAR měsíčně a on je rád, protože služba je to velmi fešácká.

Jak vidíte, na své další návštěvě v Kataru je i moje máma. Že jsem to já, ani jsem ženy nehnal do nějakého separátního stanu. Ta dřevěná konstrukce za nimi je posezení, kde lidi sedí/leží, pijí čaj a probírají život. Posezení je vždy zvednuté nad úroveň písku, protože mimo prosinec a leden je poušť horká a lidi mají tendenci vyhýbat se samovznícení svých zadků.

Jedna z mých manželek připravuje jídlo.

Děti létají s vrtulníčkem. Poušť dává neuvěřitelnou svobodu pohybu. Hodně lidí taky pouští draka, ale toho jsme s sebou neměli.

Na odpoledne jsme si půjčili malé čtyřkolky a všichni jsme si na nich užili. Už dlouho uvažuju o nákupu takového vozítka, ale bojím se, že je to hra s ohněm. Znám se a vím, že dřív nebo později by se něco stalo. Je to jeden z nejběžnějších úrazů mezi Katařany, že se překotíte na duně, vypadnete z klece a vlastní mašina vám rozmašluje ruku nebo i něco víc.

Fotku ze stanu jsem bohužel zapomněl udělat, ale uvnitř je klasické arabské posezení u stěn na plochých pohovkách v nomádských barvách. Na těchto pohovkách se dá i spát. Dále je tam klimatizace a televize (satelitní antény jsou zapíchnuté v písku za jedním stanem) a v našem případě i Playstation pro děti. Ale člověk jede do pouště právě proto, aby se PS nepoužívala.

Pro srovnání – takhle vypadá podobný tábor v případě mého šéfa. Šéf je místní, Katařan, je mnohem bohatší a má vlastní rozlehou farmu, takže nevidíte žádné ploty a tak. Stejné nomádské pohovky jsou rozloženy kolem ohně. U šéfa na farmě jsem byl v prosinci, takže se dalo sedět normálně na písku. Musím říct, že jsem si časem na tyhle pohovky dost zvykl a že se na tom dobře povídá s kamarády. Něco takového si pořídíme i domů, už z nostalgie.

U šéfa večer – pohled do otevřeného stanu.

A jedna bonusová fotka dětí na dunách.