TROCHEJ – nejčastější v českém verši. Přízvuk a nepřízvuk. Často čtyřstopý verš – osmislabičná dětská říkadla. Např. Jedna káva druhou dává… či Na zem sklouzla z nebe kouzla.
DAKTYL – dobré pro tříslabičná slova. Přízvuk, nepřízvuk, přízvuk. Andulko, mé dítě, vy se mi líbíte…
Opakovaný čistý daktyl nebo trochej působí monotónně, proto vzniká často metrum daktylotrochejské:
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen,
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len. (na začátku verše daktyly – tma jako – následované trocheji – v hrobě, duje)
Nebo naopak: nejdřív trochej, pak daktyl: cože komu dobrého / neseš na památku?
S JAMBEM je problém kvůli jeho vzestupnosti. Aby se dosáhlo nepřízvučnosti první slabiky, dávají se tam spojky, předložky, částice nebo citoslovce. Ale působí to spíš jako trochej s předrážkou než jako pravý jamb.
ANAPEST
též vzestupné jako jamb, ale častější. Nepřízvuk, nepřízvuk, přízvuk. Co den dal, TIX si vzal.
