Na dlouhý víkend jsme zajeli za rodinou do Rumunska. Je to pro mě stará vesta – byl jsem tam už 68krát, dělám si čárky – ale stejně mě vždycky znovu překvapí, jak dobře se tam cítím. A děti, ty jsou tam teprv v sedmém nebi.
Většinu času jsme zase byli s dědečkem – nagytatou – na polích kolem Szatmáru. Nagytata tam už za socialismu vedl družstvo založené na „jeho“ půdě, protože je to hospodář od pánaboha. No a po revoluci ty uvozovky zase zmizely a nagytata se pořád stará o lány s kukoricou, napraforgó (slunečnice) a búzou (pšenice). A dělá to dobře; letos měl rekordní úrodu a zrovna v pátek vypravoval další tisícitunový vlak s kukuřicí do Maďarska.
Nagytata je nádherný člověk, jak se to někdy stane u chlapů, co celý život dělají se zemí a vážej si toho. Je moudrej a rozšafnej jak nějaká postava od Raise, akorát s trošku lepším ruchadlem. Na rozdíl ode mě a skoro všech lidí, které znám, dělá opravdovou práci. Nedá se to moc popsat, ale věřte mi, že je sakra rozdíl prohlížet si vlastní powerpointovou prezentaci na blikajícím Dellu a procházet vlastní lán vysoké kukuřice na voňavém poli. Chtěl bych k tomu taky někdy dorůst, ale já jsem holt pořád ještě ve fázi toho Dellu, přinejlepším pak Eiza. Tak snad někdy později.
I naše děti se zapojily do orby, aneb Ackermann aus Beheim…
Stařičký Zetor. Vedle čon dýra Martínkova druhá oblíbená značka.
