Svatba v Rumunsku

V říjnu jsme skočili na tři dny do Rumunska, neboť Beina nejoblíbenější sestřenice Bori se vdávala a my jsme jí to museli odsvědčit.

Je už taková chlapská povinnost dělat si ze svateb legraci a všelijak znevažovat tento nejkrásnější den každé princezny. Já to dělám taky, protože se mi líbí, jak to Beu zlobí. Říkám třeba nastávajícím ženichům, že borci na celém světě soutěží, kdo dokáže před oltářem déle mlčet, než řekne „ano“. Aktuální lídr světového žebříčku to takhle vydržel 28 sekund, než ho atakovala tchyně, což je neuvěřitelný volní výkon. Pokouším se všechny známé motivovat, aby tento rekord překonali. Beu to samozřejmě hrozně čílí, což je právě účel.

Ale teď tady moje žena není, takže si můžeme přiznat pravdu. Ve skutečnosti mám svatby rád a na každou další se těším. S Beou jsme se v roce 2001 brali dokonce dvakrát, abychom si to pořádně užili – nejdřív jsme měli civilní obřad u nás na Jemništi, o týden později pak církevní veselku u nich v Szatmáru. A bylo to parádní. Nejlepší dny v životě. Svatby jiných lidí mám ale taky rád, jednak proto, že je neplatím, jednak proto, že se ode mě nečeká zahajovací tanec.

Proto jsem tedy i tuto maďarskou svatbu v Rumunsku očekával s nadšením. Maďaři (Bori i všichni ostatní účastníci jsou samozřejmě čistokrevní Ugrofinové, i když mají rumunské pasy), tedy Maďaři na svých akcích pijí méně než Češi, ale o to víc zpívaj, tancujou a taky jedí. A to jídlo bývá skvělé. Což se mi potvrdilo i na téhle svatbě.

Svatba byla na krásném, nezkaženém rumunském venkově v obci Magyarfenes (Vlaha) nedaleko Kolozsváru (Cluj-Napoca). Znáte to – ovocné sady, zelené kopce, malé domky a koňské potahy. Pro mě už je tohle Rumunsko druhý domov. Teď to pro nás bylo ještě o to hezčí, že jsme předtím s Beou skoro tři měsíce nevystrčili hlavu z Kataru. Takže jsme teď obdivovali spontánně rostoucí trávu, originál stromy a barvy podzimu. A takový ten syrový, voňavý, strašně průhledný vzduch, který je jen ve studených zemích a kterého si v Kataru neužijete. To všecko se nám moc líbilo.

Jen tak mimochodem, Arthur, který se tímto přiženil do naší rodiny, je opravdu fajn chlapík, který si snad Bori zaslouží. Zaujalo mě ale, že je vírou baptista – tyhle americké církve se v Rumunsku i Maďarsku překvapivě hodně rozšířily. Samotný Arthur z toho nedělá žádnou vědu, ale jeho rodina to prožívá o hodně víc – až tak, že třeba Arthurův starší bratr přijel jen na obřad, ale hned poté odjel, protože na hostině se podává alkohol a toho on se přece nebude účastnit. Nevím, žádného bratra jsem nikdy neměl, ale kdyby jo, tak by mě asi dost mrzelo, že by si nepřišel sednout na mou vlastní svatbu. A takhle se chovají věřící docela velké a respektované církve uprostřed tolerantní Evropy! Ono to s tím Katarem a Evropou zase není úplně černobílé.

Neměl bych sem dávat svatební fotky pro vás cizích lidí, takže se zaměřím jen na ty naše děti. Mani byl podle mého mírně zaujatého názoru největší fešák ze všech chlapů na svatbě. Aby taky ne, když byl nejmladší a nejvíc zachovalej. Zase nás překvapilo, jak to ten lump umí se ženskejma. Tváří se chlapácky, neřekne zbytečnýho slova, je neuvěřitelně praktickej a ke všemu se umí postavit – má prostě všechny ty ideální mužský vlastnosti, který já jsem nikdy neměl. I když je to vzhledem jasně Čech, tak má povahu i styl Beina táty, který je velký uherský statkář a macho před Pánem Bohem. Něco mi říká, že se bude umět životem probít a že bude jednou domů vodit pěkný holky.

A zrovna tak, i když úplně jinak, to seklo i Timi, která byla za družičku. Svatba jako taková se jí líbila, i když jinak vždycky prohlašuje, že ona se asi nikdy nevdá a určitě nebude mít děti, protože chce hodně cestovat po světě a „mít firmy“, což by s dětmi bylo těžké. Jsem zvědav, jestli někdy změní názor a k čemu ji tahle filozofie dovede. Přísahám, že já jsem jí tyhle názory do hlavy nevtloukal, nějak k nim došla sama.

Mani a Timi a jejich sestřenice Esztike.

Z Rumunska jsme krátce zaskočili domů do Čech.

V Klánovicích to teď vypadá nějak takhle. Sice se to nezdá, ale hlína už je osetá travou, takže je určitá šance, že to jednou nebude takhle blbě do hněda. Jinak dobrý.

Samozřejmě i v Čechách se nám strašně líbilo. Počasí bylo sice chladné, ale slunečné, no a ty české lesy na podzim, to je vždycky pokoukání. Je fajn vidět ty známé kopečky a jíst známé jídlo a poslouchat známé vtipy, kterým nikdo jiný nikdy neporozumí. My Češi, co žijeme v zahraničí, si dovedeme své země vážit. V cizině jste totiž odstřihnutí od toho splínu, co šířej česká média, takže na domově vidíte hlavně to hezké, co místní zasmušilé obyvatelstvo odmítá vzít na vědomí.

Ale i tak jsme se rádi vraceli do našeho nového domova, do země velkých aut, perfektních silnic a teplých večerů. Tentokrát jsme s sebou na návštěvu vzali i mámu, o čemž napíšu zase příště. Dobrý to bylo.