Svatba v Kérale

Minulý víkend jsme měli divoký. Jeli jsme do jižní Indie na svatbu – a ještě teď se z toho sbíráme. Jak k tomu přišlo? Bea v Kataru neřídí, a tak si na svoje cesty po městě volá řidiče – chlapíka jménem Unais. Je to mladý muslim z jihoindického státu Kérala, sympatický a rozumný člověk. No a tenhle Unais se včera ženil a trval na tom, že na svatbu musíme přijet. Měl ji mít ve městě Kozhikode, které bylo dřív známé jako Calicut. Jestli znáte tkaninu kaliko („Kdo se bojí, má jen hnědý kaliko“), tak to jméno pochází právě z Calicutu. Unaisova svatba shodou okolností připadla na 16. výročí naší vlastní svatby, a tak jsme si řekli, pojedeme a zkusíme najít 10 rozdílů.

Svatba byla samozřejmě dohodnutá neboli aranžovaná rodiči. Unais o tom v Kataru mluvil už několik let, že si dělá starosti, koho mu najdou a kdy. Až minulý rok jel domů na 3týdenní dovolenou a vrátil se s tím, že mu rodiče konečně našli tu pravou. Je to velmi milá 17letá dívka (samotnému Unaisovi je 26), která studuje na zdravotní sestru.

Unais nám otevřeně řekl, jak to probíhalo. Dívka není jeho příbuzná, ale je z jeho vesnice. Unais se s ní sešel a měl s ní velmi otevřený rozhovor. Poprosil ji, aby mu upřímně řekla, jestli třeba zrovna má nějaký vztah nebo jestli dřív s někým chodila. Víc než o samotnou odpověď ano/ne mu prý šlo o upřímnost. Protože to dopadlo dobře, v druhé fázi nastoupily ženy z Unaisovy rodiny. Jeho máma, tetičky, ale i sestra si šly s vyvolenou popovídat a mj. zkoumaly její zuby, kvalitu vlasů nebo i to, jestli v rodině nejsou problémy s plodností. Vše dopadlo fajn, a tak od té doby Unais už dívce říkal moje nevěsta. Už během roku jí začal posílat zlato a nějaké peníze na tu její školu.

Uplynul rok, my jsme na té svatbě a je to jiný svět. To byste museli vidět. Indický venkov, všude kolem plantáže banánů, čaje a ananasů, brouci velcí jako u nás ptáci, všechny ženy v sárí nebo v kalhotech nešťastně zvaných čuridary a všichni muži ve volné sukni zvané lungi, kterou si rukama přidržují jako minisukni, protože vrcholí monzun a všude je bahno. Je tu víc než 1000 hostí – všichni osobně pozvaní jeho rodinou, žádné emaily, jak zdůraznil Unais – a my jsme samozřejmě jediní Evropani. Všech cca 500 žen si postupně dělá s Beou selfie. Děti bez bot přicházejí k našemu stolu po desítkách a jen nás s Beou beze slova pozorují, jak jíme. Zážitek, který si budeme pamatovat do konce života. A do toho samozřejmě šťastný ženich a opravdu krásná, i když přirozeně trošku plachá a nervózní nevěsta.

Někdo z hostí se mě ptá, jestli naše manželství bylo z lásky nebo aranžované. Takhle se to tady normálně řeší – oni o “love marriage” dobře vědí z filmů a prý už i Indií se manželství z lásky šíří jako mor. Ale ještě ne v tomto kraji, a tak je to zajímá.

Než odpovím, bleskne mi hlavou pár vzpomínek na to naše výročí. Potkali jsme s Beou na prázdninové škole v Německu a doslova od prvního dne mezi námi přeskakovala jiskra. Já jsem ji ale v té době ještě neviděl tak jasně jako Bea, a tak jsem ještě o týden později omylem strávil odpoledne s velmi lepou a velmi veselou Ruskou Katjou. Katja mě poprosila, abych s ní šel a pomohl jí vybrat nové tričko. Musím říct, že mě ta prosba zarazila, protože jsem se nikdy nepokládal za autoritu ohledně triček, ale vždycky jsem rád pomáhal lidem, tak jsem šel. Později mi Bea řekla, že Katja jistě sledovala vlastní cíle a že jsme koupili spíš takovou větší podprsenku než tričko a že to oblečení bylo od Katji do Německa absolutně nevhodné. Na konci odpoledne jsem pak koupil v mekáči velký kelímek coly, sedl jsem si na kašnu a Katja druhým brčkem upíjela. Do této situace přišla Bea a bylo z toho velké mrzení. Bea se mě večer při tradičním sezení celé party ptala, proč jsem pil z jednoho kelímku “s tou Ruskou”. Já jsem se pokusil zažertovat, že to jistě jen taková slovanská vzájemnost a že Katja jako slovanská sestra… “Tak slovanská sestra, jo,” řekla Bea s takovou tou jejich hunskou krvežíznivostí, “tak na ty tvoje slovanské sestry si dám pozor. My Maďaři už to ostatně děláme tisíc let.” A opravdu už se od té doby v mé blízkosti žádná slovanská dívka neobjevila.

Ještě jsem si vzpomněl na situaci po třech letech, kdy Bea nenápadně zmínila, že se v jejím rodném městě Szatmáru strašně rychle obsazují sály. Jaké sály, zeptal jsem se nechápavě – zrovna jsme se myslím procházeli v Budapešti a já jsem něco fotil. No sály na svatby, řekla Bea. Všichni chtějí svatbu v červenci a jestli ji chceš mít v sobotu, tak je nejvyšší čas to zarezervovat. Musí se to dělat už rok předem. Tak něco zabookuj, řekl jsem odvážně a dál jsem fotil. A Bee se tam opravdu podařilo zavolat a v červenci 2001 měli náhodou volno a pak už to jelo.

Konečně se mentálně vracím zpět na indickou svatbu a k dotazu, co mi byl položen. “Aranžované,” říkám pevně, “svou paní jsem sice miloval a stále ji miluju, ale moje manželství bylo aranžované,” překvapuju indické posluchače. “Jediný rozdíl je v tom, že u vás to aranžují rodiče, kdežto u nás za to musí vzít samotná nastávající.” A říkám si, ono to fakt vyjde nastejno. Hlavně když se umíte vzájemně rozesmát, když si furt hezky odpovídáte a když víte, že na tom vztahu musíte pořád aktivně pracovat. Pak vám to vyjde, ať už jste si to aranžovali, jak jste chtěli. Tak vám přeju hezký vztah – z vesnice Koduvally u města Kozhikode, Kérala, Indie.

(Foto je z Instagramu, podrobnější report z cesty sem přidám později, hned jak se vzpamatuju.)