Škola a osobnost

Dneska jsem šel do školy na třídní schůzky (já už tomu budu do konce života říkat SRPŠ, to se nedá nic dělat).

A zaujala mě tam jedna drobnost. Páťáci zrovna probírají mozek. A jak už jsem psal dřív, v naší škole se všechna témata probírají tak nějak spojeně – schválně se vyhýbám slovu holisticky, abych nezněl jak zastydlý new age guru. Takže když se probírá třeba čokoláda, tak si řeknou její složení, holka z Ghany udělá pro ostatní prezentaci, jak se pěstuje kakao a jak na tom makají děti, řeknou si a v praxi si vyzkoušej, že čokoláda má bod tání při teplotě 34 stupňů, těsně pod teplotou lidského těla, pročež se s ní můžeme skvěle zaneřádit, a taky si zkusej vlastní čokoládu uvařit. Což z pohledu naší tradiční školy zní dost zbytečně, ale můžu vám říct, že ty děti si nakonec o té čokoládě pamatují víc, než já jsem kdy věděl.

No ale zpátky k mozku. Ti páťáci se samozřejmě učili funkce různých laloků a tyhle věci, normální skladbu jako my v bižuli. Ale když už u toho byli, tak s paní učitelkou probrali taky Fixed Mindset a Growth Mindset, protože to s mozkem souvisí. Jde o fixní (zabržděné) a růstové nastavení mysli – známý propagátor kritického myšlení Petr Ludwig o tom měl úžasnou přednášku v roce 2016 (https://goo.gl/ggSNkk) a The Guardian o této teorii letos napsal, že by ji měl znát každý učitel. (https://goo.gl/8Z84ti). Prostě se ty děti už od páté třídy učí, jak mají uvažovat – nikdy se nevzdám, dokážu to, neúspěch je OK, budu si věřit, zkusím se to naučit, i když je to těžké.

Já vím, je to zdánlivá drobnost, ale mně se to strašně líbí. Znát fakta je dobré a já to nezatracuju. Ony si toho ty naše děti zapamatujou možná víc než my, což je dobře. Ale co je ještě důležitější – ta škola úplně jinak FORMUJE JEJICH OSOBNOST. Nevzdám se. Neremcám. Mám svou cenu. Věřím si. Takhle se vychovávají lídři – a když ne lídři, tak aspoň spokojenější, sebevědomější lidé.

Myslím, že tohle i my v ČR strašně potřebujeme. Protože já jak do ČR jezdím, tak čím dál jasněji vidím, že my jsme velmi bohatá, velmi chytrá země. Víte, že já jsem velký fanda Česka a lidi mi často píšou, že ho vidím až moc pozitivně. A to je právě to. Já jsem se tady nakazil nějakým nebezpečným optimismem a jsem rád, že ta škola přenáší tutéž infekci i na naše děti. Přijde mi, že my v ČR si někdy děláme ze života zbytečně peklíčko tím, že jsme nerudní, že k věcem přistupujeme a priori negativně, že si nevěříme. Kdo si věří, ten si taky spíš zachová rovnou páteř.

Začít tohle pomaličku posouvat, to je můj sen. Jo, neměl bych to tady psát, protože se mi bude vyčítat, že jsem nějaký sociální inženýr. Ale mým skutečným snem a největší vizí je, aby naše školství začalo pomalu, pomalounku přilévat optimismus a sebedůvěru do toho kotlíku, ze kterého se vaří naše národní povaha. Určitě to už řada skvělých učitelů spontánně dělá. A tohle je myslím hezký malý příklad – když se i páťáci učej, že mozek nejen smrdí po sýru (to jim taky říkali), ale že se s ním dají dělat dobré věci.