První rok ve škole

Děti mi s Beou odjely do studených krajin, což je smutný. Tak si je připomenu alespoň na obrázcích.

Mám tu oficiální papírové fotky ze školy, které jsme s velkou slávou objednali pro prarodiče. Ti už od nás chudáci nedostali papírovou fotku asi 5 let, takže klasické portréty ze školy očekávali s velkým napětím. Papír je holt papír, tomu se nějaké klikací obrázky na webu nikdy nevyrovnají! No a jak to bývá, tak tu Bea při odjezdu ty papírové fotky zapomněla. Tak jsem je pěkně naskenoval a aspoň touto formou je dávám na web, ať si na ně babičky můžou hezky kliknout.

Oba mrňousové mají za sebou svou první sezónu v katarské škole. Manimu je pět, takže slavnostně dokončil tzv. Early Years 2 (krycí jméno pro školku) a v září začne opravdovou školu alébrž Year 1. Timi naproti tomu zvládla místní Year 4, což je třetí ročník české základky. Jestli jste z toho jeleni, nic si z toho nedělejte, je nás tady takových sudokopytníků víc.

Nebudu vám lhát – před rokem jsem měl opravdový strach, jak to ti naši drobečci zvládnou. Ono přijít do úplně neznámého prostředí a nerozumět tam lautr ničemu, dokonce ani pokynům učitele – z toho by se jeden opotil. Ale děti jsou v tomhle větší hrdinové než my. Ani jednou nezabrečely, ani jednou si nepostěžovaly, první měsíce nějak přežily a teď jsou na tom s angličtinou tak daleko, že Timinka čte každý den novou anglickou knížku a s Manim se normálně mezi sebou bavěj Shakespearovým jazykem. Jsem z toho na větvi (nemůžu se dneska z těch lesních přirovnání vymanit), protože už je to třetí jazyk, kterým se tihle dva sourozenci mezi sebou dorozumívají. V prvních dvou letech u nich převažovala maďarština – hlavně Timinka měla maďarštinu lepší než češtinu, takže s bratrem konverzovala po ugrofinsku. Po 2-3 letech ale okolní české prostředí přece jen převládlo a děti mezi sebou začaly mluvit česky. No a teď už pro spoustu témat preferují angličtinu – dětský mozek je opravdu o hodně lepší stroj než ty veteráni, které používáme my.

Maniho třída dělá obličeje. Mani je v druhé řadě úplně vlevo, přímo před paní učitelkou Klárou. Jak vidíte, má tam férově zastoupeny všechny barvy světa. Což je dobře.

Lidi o něm říkají, že je mi hrozně podobnej. Ale já si dobře pamatuju svoje fotky ze školky a musím sebekriticky uznat, že Mani je o trošku hezčí.

Mani je překvapivě dobrej v matematice. Když přijdu domů, tak se mi chlubí, že si sám pro sebe počítal příklady z učebnice pro druhý ročník české školy. To mu chválím. Od Bey slyším, že si Mani počítá dál i o prázdninách. Jen tak dál, uškodit mu to nemůže.

Pan učitel Higgins kupodivu Maniho chválí i za psaní a angličtinu, kde kluk taky dostal óčko – tedy „outstanding“. Hm. Aby se na mě nevytahoval, tak mu říkám, že já v jeho věku jsem mluvil mj. plynně německy. Pravda je ale taková, že v jeho věku jsem z cizích jazyků znal akorát větu „Dubišvajne“, o které jsem věděl, že znamená něco hrozně sprostého. Mani to moc dobře ví a bezostyšně mi v tom duchu odpovídá.

Nejvíc mě těší, že Mani má od začátku v angličtině perfektní přízvuk. Slyším to z něj v každém slově. Já mám bohužel, podobně jako většina Čechů, přízvuk velmi těžký. A vždycky mě zamrzí, když mi to někdo připomene. Je mi to trapné, ale ve svém věku už s tím nic neudělám. Jsem rád, že děti tenhle balvan životem vláčet nebudou.

A tohle už je třída Timinky. Taky dobrý blázinec. Koukám, že Timi si bůhvíproč vybrala zrovna zaťatou pěst Černých panterů.

Timi ve škole válí, jak byla zvyklá z domova. Líbí se mi, že je v Compassu hodně vedou ke čtení. Timi chodí do knihovny každý den a každý den vrací starou knihu a půjčuje si novou – paní knihovnice už nad tím lomí rukama. Ve škole mají jakýsi program Accelerated Reading, který Timi hrozně prožívá. Knížky jsou tam roztříděny podle obtížnosti; z každé přečtené knížky dělají malý testík na počítači a když mají dostatečný počet testíků, můžou postoupit o úroveň výš k náročnějším knihám. Děti to motivuje, což chválím. Podle mě je čtení všechno. Timi prý za ten rok dosáhla největšího pokroku z celé školy, tak jsem spokojený.

Ale život není jen škola. Timi i Mani se docela hezky skamarádili se svými spolužáky. Timi drží na ty svoje holandské a dánské holčičky (furt se navštěvují a jedna malá Dánka už u nás měla i první sleep over, tedy přespání), Maniho nejlepší kamarádi jsou z Japonska a Koreje. Furt se mezi sebou zvou na narozeninové party a tzv. play dates – prakticky nám tím určují program na každý víkend. Občas bych si přál, aby děti byly méně společenské, ale co nadělám.

Ty narozeninové party jsou tu trošku zvláštní. Teda alespoň my s Beou nad nimi kroutíme hlavou; připadá nám, že to ostatní prožívají až moc. Akce se obvykle konají v hotelích. Rodiče pětiletého kloučka pronajmou třeba zasedačku v Grand Hyattu nebo Ritz-Carltonu a tam objednají filipínské animátory, kteří mají děti zabavit. Jiný pětiletý klouček z Maniho třídy zase pozval všechny děti do fotbalového klubu, kde byli připraveni tři trenéři a dali dětem (ale i nám rodičům!) fotbalovou lekci zakončenou malým turnajem. Což bylo tedy proti těm hotelům ještě zlaté. Ale my to určitě pojmeme mnohem civilněji, jak se na Čechy sluší a patří.

No tak snad dětem bude škola líbit i v dalších letech. A snad je brzy zase uvidím.