Sicílie a Malta 2012

Před koncem prázdnin jsme si zajeli na Sicílii, protože máme moc rádi Itálii a protože dětem se stýskalo po moři a po „nejlepších špagetách v životě“, co tam jednou jedly.

Jeli jsme až na Sicílii autem, stejně jako jsme to udělali v roce 2007 s Toskánskem a v roce 2002 s Provence. Máme tenhle pomalý a intenzivní způsob cestování rádi. Je to přece paráda, když vám za okýnkem nenápadně přechází chladná a vypucovaná střední Evropa v rozpálenou a hysterickou Afriku: Salzburg – Bolzano – Florencie – Neapol – Catania… Je to sice pomalejší a nakonec asi i dražší než letadlo, ale rozhodně větší zážitek.

První noc jsme spali v Toskánsku a zase jsme si potvrdili, že je to náš úplně nejzamilovanější kraj a že tam na starý kolínka a špagety musíme bydlet. Tu krajinu musel dělat někdo od Armaniho – jsem si jistej, že za nějakým kopcem u Sieny bude jeho logo. Naproti tomu Neapol druhý den, to byl čistý Mordor. Teda ne čistý, jen Mordor. Jak máme Itálii rádi, tak do Neapole už nemusíme nikdy. Ani zmrzlinu jsem si tam nechtěl koupit, a tu já si jinak dávám za všech okolností.

Momentka z dálnice nad Salernem. Koukám, že to moře tu mají nějaký zkroucený. Tak buď mi blbne sklo, nebo je ta Země opravdu kulatá.

Prvním seriózním cílem byla Kalábrie a přesněji mys Capo Vaticano, kde má být nejčistší moře v celé Itálii. Kraj je to děsně chudý a krom té vody a ovčího sýra nenabízí vlastně nic. Podle Tripadvisoru a Booking.com tam jsou dva přijatelné hotely a tohle je jeden z nich. Jmenuje se velmi nápaditě Resort Capovaticano, je jen asi kilometr od špičky mysu a opravdu ho můžeme doporučit.

Děti u snídaně. Ten velký kulatý balkón vpravo byl náš a byla z něj vidět Stromboli. To tam mají hezké.

Na tohle Maniho užije!

Hlavní důvod, proč se na Capo Vaticano jezdí, jsou malé plážičky ukryté ve skalách. Na ty nejlepší se dostanete jen lodí.

Loď jsme si samozřejmě pronajali a dostali se tam. Řídí hrdinný kapitán Korkorán.

Musím přiznat, že moře na Capo Vaticano má opravdu karibskou kvalitu a voda je úžasně čistá a barevná. Dělají to ty skály a velká vzdálenost od přeplněných letovisek severu a středu Itálie.

I Timi si hupsla. Z obou dětí jsou už zkušení mořští vlci, což mě fakt těší, protože moře a lodě miluju.

Tento bezelstný přístup k vegetariánství mě dojal. Vegetariánské menu – 10 euro. Vegetariánské menu s masem – 15 euro. Vyfoceno cestou z mysu. Jo, to je Kalábrie.

Po několika dnech jsme se trajektem přeplavili na Sicílii. Trajekt není třeba rezervovat předem, prostě přijedete, koupíte lístek a plovete. Nejhorší, co se může stát, je, že se nevejdete na první loď, takže počkáte cca 20 minut na druhou. Je to hladké a funguje to jako stroj. Rafinovaní cestovatelé nejezdí z přístavu Reggio Calabria, který je velký a chaotický, ale z malého městečka Villa San Giovanni, kde je všechno jednodušší.

Na Sicílii jsme měli hotel Alcantara Resort kousek od legendární Taorminy – a zase jsme měli šťastnou ruku. Na Tripadvisoru hotel sklízí hotové ovace – a i my můžeme potvrdit, že hodnocení 9.3 z 10 sedí. Hotel je přímo na severních svazích Etny, takže když se koupete v bazénu, můžete sledovat, jak sopka dýmá. Bydlí se v jednotlivých domcích, které jsou na Itálii nečekaně velkorysé. K tomu úžasně přátelský personál a naprosto individuální servis. Až tak individuální, že mi jistý Angelo normálně flirtoval se ženou, zatímco já jsem zdolával sirné sopouchy na Etně. Ale OK, v takovém hnízdě pro postarší Američany to asi má v popisu práce a na konci měsíce z toho normálně píše reporty pro management, takže jsem se rozhodl ho neutratit.

I tady se Timi věnovala své nejoblíbenější činnosti.

Taky jsme ale maniakálně jezdili na výlety, jak je pro nás typické. Samozřejmě jsme museli navštívit Údolí chrámů v Agrigentu – tak pěkný kus Řecka, jaký nemají ani v Řecku.

Konkrétně chrám Svornosti je až kýčovitě zachovalý. A je jich tam takových sedm. Samé dórské sloupy, poznáváte to správně. Ty listy jsou fíkovníkové.

Prolezli jsme i řecké divadlo v Taormině. V pozadí je vidět Etna, ale tahle fotka vychází líp v zimě, kdy je vzduch čistší. Sníh je tam 4 měsíce v roce.

Velkým cílem byla pochopitelně Etna. Už když člověk vyjíždí autem k chatě Rifugio Sapienza, je to zážitek. Všude drsná lávová pole a varování „Pozor, vulkanický popel“. Kolikrát prý auta zaparkovaná v obcích pod Etnou za noc pokryje centimetr tlustá vrstva popela. A se stavěním se musí opatrně – ukazuje se tu například opuštěné lyžařské středisko, které zalila láva. Ne až tak dobrá investice…

Krajina je hodně bezútěšná. Tady je rodina u kráteru z roku 2001. Děti se šklebí, protože nemají rády focení, ale jinak se jim tam strašně líbilo a po té pitomé lávě chodily mnohem snadněji než my.

Druhý den jsem se sám vydal blíž k vrcholu. Nejdřív vyjedete lanovkou, pak přesednete na tyhle terénní autobusíky, které vás vyvezou popelem. Hezká cestička, jen co je pravda.

Barvy Etny.V popředí vidíte sírové jazyky. V těchto místech stačí odhrabat 10 centimetrů země a hlína v díře je tak horká, že musíte ucuknout rukou. Oblohy mi vycházely skvěle modré díky nasazenému polarizáku. Vy výškách opravdu funguje.

Fumarola. Z každé větší díry se dere plyn a kouř.

Skupina Francouzů obdivuje zvlášť velkou fumarolu.

A konec. Dál se v téhle době kvůli vulkanické aktivitě nesmí. Bezpečná hranice se neustále posouvá, momentálně byla bohužel na úrovni Torre del Filosofo, 2950 m. n. m., tedy asi 400 metrů pod vrcholem. Musím se sem podívat nějaký jiný rok a dostat se až ke kráteru.

Ale i tak to stálo za to. Zrovna jsem fotil poklidně kouřící hlavní kráter (vpravo), když mě vzrušené výkřiky lidí upozornily, že vlevo se něco děje. Trochu jsem se otočil a koukám, že z vedlejšího kráteru se začíná valit tmavší kouř.

Během pár sekund dosáhl sloup popela několikasetmetrové výše.

Tohle vám dá perspektivu. Podívejte na lidi a autobusy dole. Celkově mě sopka strašně chytla a předsevzal jsem si, že si nedám pokoj, dokud někde nenafotím živý sopečný oheň a lávový proud. Jedno kde. Chci fotit sopky!

Nemohli jsme se ovšem jen tak flákat na Sicílii. Kdysi jsem se zavázal, že do svých 60 let navštívím alespoň 100 zemí, takže se snažíme při každé dovolené nějakou přihodit. Jeli jsme tedy trajektem na jeden den na Maltu. Rychlé katamarány jezdí z přístavu Pozzallo a cesta jim trvá jen asi hodinu a půl.

Tohle mě fascinuje. Já kdybych se jako malý kluk dostal na moře a na opravdovou loď, tak bych se zbláznil štěstím a vychutnával bych si každou sekundu toho dobrodružství. Ale Mani to bere jako starou vestu a radši dohraje další level ve Where Is My Water?…

Timi pro změnu drtí dámu proti počítači. Děti jsou holt dneska trošku jiný. Ale nestěžuju si, svět se musí posouvat.

A abych dětem nekřivdil, na venkovní palubu jsem je přece jen dostal. Tyhle fotky se záchrannými kruhy dělám na každé lodi už léta. Tady je třeba loňský kruh z Nassau, tady máma ve starém dobrém Istanbulu…

Timi na lodi. Ještě jí není osm, ale na téhle fotce je najednou vidět, jak bude jednou vypadat jako velká slečna.

Malta je příjemná, ale ne moc fotogenická. Stará Valetta je roztomilé staré městečko, kde je ticho, klid a pořádek. Neuděláte tam žádné úžasné fotky, ale na procházku je to fajn. Všechny domy jsou ze stejného materiálu a mají tuhle barvu, jen balkóny to trošku ozvlášťnují.

Vyjeli jsme tedy za Valettu k proslulým chrámům Hagar Qim. Tohle, přátelé, je suverénně nejstarší volně stojící struktura postavená člověkem. Je o dvě stě let starší než pyramidy a o 1400 let starší než Stonehenge. Hagar Qim každoročně vyhraje v Guinnessově knize rekordů titul nejstarší stavby světa, ale jinak Malta nedělá nic, aby se o tom vědělo. Naneštěstí ještě Malťany napadlo postavit nad budovu ochranný stan (z fondů EU), který atmosféru a fotogeničnost místa úplně zlikvidoval.

Takhle to vypadá zblízka. Kyklopské zdivo, perfektně přiléhající megality – jen kdyby tam nebyla ta šílená plachta… Opravdu hovězí nápad.

Když už jsme byli na Maltě, museli jsme vidět i slavnou Modrou jeskyni. Voda je tam fakt úžasná, zvlášť uvnitř ve skalách, ale tam jsem při nejlepší vůli nemohl udržet fotky ostré. Tak aspoň takhle zvenku. Je vidět, že barvu vodě dávají ty horniny skal.

Vjezd do jedné z jeskyň. Je jich tam šest.

I na Maltě jsme si zaplavali a Timi byla fakt odvážná.

Trajekt zpátky na Sicílii. A děti už ve svém živlu.

Pak už nás čekala jen trocha toho zlobení u bazénu…

Vyhřívání se na sicilském sluníčku…

A cesta domů s posledním přespáním v Toskánsku (Villa Curina u Sieny).

Za celou cestu jsme projeli 418 tunelů (rekord byl 127 za den, to mají hrozně rády děti) a snědli 49 kopečků zmrzliny (to mám hrozně rád já). Bylo to perfektní a Itálie pro nás zůstává tou nej nej zemí v Evropě. Kéž se tam zase brzo podíváme.

Všechny fotky v galerii na SmugMugu