O měšťanech na Západě
„Začali jsme tušit – a byl to jen odkudsi ze vzduchu zachycený dojem tam, na německo-belgické hranici! – že být měšťanem v západním pojetí toho slova je něco jiného než být jím tam doma; není to jen otázka čtyř pokojů a ústředního topení, služebnictva, Goethových sebraných spisů v knihovně a vybrané konverzace, znalosti Ovidiových a Tacitových děl… my, tam daleko, v našich „ohromně urbánních“ hornozemských městech, jsme byli měšťany jakýmsi strojeným a svědomitým způsobem, byli jsme v tom snaživí jako premianti ve škole, dělali jsme z měšťanství úlohy z pilnosti a neúnavně jsme se civilizovali. V Nantes si lidé pravděpodobně jen tak žili své životy…“ (199-200)
O Němcích a svobodě
„Ale snobství, komplexy méněcennosti, osvětářská přemoudřelost a nábožná úcta před Duchem, jež v každém Němci doutnají stejně jako vášeň pro „dril“, sebekázeň, „disciplínu“ – až mnohem později, mezi Angličany, jsem se naučil, že dobrovolně přijatá kázeň znamená jistou relativní svobodu!“ (226)
O xenofobních Francouzích
„Tato zášť neměla žádné opodstatnění. V oněch letech nosili cizinci do Francie zlato po pytlích, každou sezónu tam utráceli miliardy a nechtěli za to nic jiného než slunit se ve středomořském azuru, jenž se klene nad tou zemí od Vogéz po Provence… Francouzi nenáviděli cizince, když přijížděli s lodním nákladem, a nenáviděli je, když pak jezdit přestali.“ (336)
O přejezdu z Francie do Anglie
„Ještě byly na dohled přepychové pobřežní restaurace, kde do sebe břichatí Normanďané lili chutné humrové polévky a skvělé červené víno! – pasažéři na lodi už žvýkali nezaměnitelné, nepoživatelné chody, polévali si mražené skopové mátovou omáčkou, restauraci prostoupil puch skopového loje, chléb byl tvrdý a bez chuti, víno drahé a zpančované; tady už začínala Anglie. Cestující se dívali jinak, hovořili tišeji, číšník jinak obsluhoval – rezervovaněji než jeho francouzský kolega, a přesto tak nějak sebevědoměji!“ (364)
O britské civilizaci
„S každou volnou librou uháněli hned v první volné chvíli zpátky na kontinent nebo ven do světa, protože život doma nesnášeli. Nesnášeli jej, protože doma se nudili. … (hnali se na Riviéru), protože oni byli tím nejsvobodnějším národem na světě a svou svobodu už tisíc let pěkně jednu po druhé a za hotové kupovali… v průběhu staletí skoupilo City za hotové všechny billy a chartery, Angličané si koupili občanské svobody a z této pozice pak vytvořili model civilizované společnosti: jen se zkrátka v této modelové, patentované anglické občanské civilizaci necítili trvale a bezvýhradně nejlíp…“ (366)
„Angličané ukázněně a s účastí ignorují úzkosti a bolestné pocity méněcennosti – Londýn je vpravdě ideálním sanatoriem pro léčbu středoevropského Minderwertigkeits-komplexu… Navštěvoval jsem Londýn, jako by to byl nějaký vyšší ročník, respektive nějaký speciální seminář toho nejvyššího ročníku ve škole zvané Evropa.“ (371)
O noblesním otci a zdvořilosti
„Děkuju ti, že jsi ještě naposledy přišel,“ řekl mi tak mírně a tak noblesně, že mi vhrkly slzy do očí. Otec znal to velké tajemství, tajemství zdvořilosti. Občas si myslím, že je to nejvíc, co může člověk člověku předat.“ (404)
O úpadku buržoazie
„Společenská třída, do které jsem se narodil, pomalu splývá s třídami, jež jsou právě na vzestupu; úroveň její kultury za posledních dvacet let strašlivě upadla, náročnost civilizovaného člověka je na ústupu. … Z celé duše opovrhuji průměrným vkusem, zábavami i nároky mnohohlavých zástupů svých současníků; jejich morálka mě naplňuje nedůvěrou… Duchovní člověk je osamělý solitér přinucený uchylovat se do katakomb, tak jako středověcí mniši se svým tajemstvím písma před dobyvačnými vandaly. … V této době musím žít a pracovat, jak je to bude možné. … A já chci do poslední chvíle, dokud ještě udržím pero v ruce, svědčit o tom, že byla doba a bylo několik generací, jež hlásaly triumf rozumu nad pudy a věřily v odbojnou sílu ducha, který dokáže zbrzdit sebevražednou touhu stáda. Jako životní program to asi není mnoho, já však nemohu jinak.“ (407)
