Každá skupina lidí na světě, která dělala tento test, se domnívá, že svět je mnohem hrozivější, násilnější a beznadějnější – zkrátka dramatičtější – než ve skutečnosti je.
==========
Lidé měli světonázor z doby, kdy jejich učitelé dokončili školu.
==========
Celkově je na tom svět špatně a máte pocit, že se vše jen pořád zhoršuje, že? Bohatí ještě víc bohatnou, chudí upadají do ještě větší chudoby, počet chudých se stále zvyšuje, a pokud se nestane něco zásadního, brzy vyčerpáme všechny přírodní zdroje. Ano, to je obraz, který většina západní populace vidí v médiích a nosí ve své hlavě. Říkám tomu přehnaně dramatický
==========
Celkově je na tom svět špatně a máte pocit, že se vše jen pořád zhoršuje, že? Bohatí ještě víc bohatnou, chudí upadají do ještě větší chudoby, počet chudých se stále zvyšuje, a pokud se nestane něco zásadního, brzy vyčerpáme všechny přírodní zdroje. Ano, to je obraz, který většina západní populace vidí v médiích a nosí ve své hlavě. Říkám tomu přehnaně dramatický světonázor. Je stresující a zavádějící.
==========
Ve skutečnosti se převážná většina světové populace nachází někde uprostřed příjmové škály. Možná nepatří do takzvané střední třídy, ale rozhodně nežije v extrémní chudobě. I dívky chodí do školy, děti se očkují, většina rodin má dvě děti a na dovolenou chtějí jet do zahraničí, ovšem nikoliv jako utečenci. Krok za krokem, rok co rok se svět zlepšuje. Ne každý jednotlivý ukazatel každým rokem, ale celkový trend je prostě takový. Přestože svět musí čelit mnoha zásadním problémům, dosáhli jsme obrovského pokroku. Toto je světonázor založený na faktech.
==========
Ale za přehnaně dramatický světonázor nemohou jen zastaralé informace, jak jsem se kdysi domníval. I lidé, kteří mají k dispozici nejnovější údaje, chápou svět špatně. Špatně data interpretují. A jsem přesvědčen, že to není ani vina „zlovolných“ médií, ani propagandy, falešných zpráv nebo chybných faktů. Na základě zkušeností z desítek let přednášek, testování a analyzování způsobu, jak lidé dezinterpretují fakta, i když je mají přímo před nosem, jsem nakonec pochopil příčinu: přehnaně dramatického pohledu na svět je tak obtížné se zbavit proto, že je zakořeněn v samotném způsobu fungování našeho mozku.
==========
Chuť na sladké a tučné způsobuje obezitu, jeden z největších současných zdravotních problémů. Musíme své děti (i sebe) učit, aby nejedly tolik sladkostí a chipsů. A stejným způsobem nám škodí překotně uvažující mozek a touha po dramatu – naše dramatické instinkty: způsobují mylné názory a zbytečně vyhrocují pohled na svět.
==========
Všechny země směřují do menšího rámečku s malým počtem dětí a nízkou dětskou úmrtností. A většina zemí už tam je. Osmdesát pět procent lidstva již je uvnitř rámečku tradičně označovaného „rozvinutý svět“. Zbývajících patnáct procent se nachází více méně mezi oběma rámečky. Pouze třináct zemí, které reprezentují šest procent světové populace, zůstává i nadále v rámečku „rozvojové“. Ale zatímco svět se změnil, světonázor nikoli – alespoň ne v hlavách „Zápaďanů“. Většina z nás se zasekla na kompletně zastaralých názorech na zbytek světa a odmítáme se jich vzdát. Zásadní změny ve světě se ovšem netýkají jen velikosti rodiny a dětské úmrtnosti. Podobně je tomu prakticky ve všech dalších aspektech lidského života. Grafy znázorňující úrovně příjmu, turismu, demokracie, přístupu ke vzdělání, ke zdravotní péči nebo k elektřině by vám ukázaly stejný trend: svět, který se dříve dělil na dvě skupiny, tu již není. Dnes se v těchto ukazatelích nachází většina populace někde uprostřed. Již neexistuje propast mezi Západem a zbytkem světa, mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi, mezi bohatými a chudými. Takže bychom měli přestat podobné dvojice kategorií – naznačující, že takový svět stále existuje – používat.
==========
A znovu vysvětluji, že „chudé rozvojové země“ už jako samostatná skupina prostě neexistují. Neexistuje ani žádná propast. Dnes žije většina lidí, konkrétně sedmdesát pět procent světové populace, v zemích se středním příjmem. Nejsou chudí ani bohatí, ale někde uprostřed, a začínají žít v přijatelných životních podmínkách.
==========
V průměru na otázku odpoví správně sedm procent respondentů. Je to C: 60 % dívek v zemích s nízkým příjmem dokončí základní školu. (Připomínám, že v zoologické by správně odpovědělo třiatřicet procent šimpanzů.) Většina lidí „hádala“, že to je pouze dvacet procent. Ale jen ve velmi málo zemích na světě – mimořádných místech, jako je Afghánistán nebo Jižní Súdán – dokončí základní školu méně než dvacet procent dívek. V těchto zemích nežije víc než dvě procenta světové dívčí populace. Když jsme pokládali podobné otázky – na průměrnou délku života, podvýživu, kvalitu vody nebo očkování, tedy v zásadě na to, jaký podíl obyvatel žijících v zemích v nízkým příjmem má přístup k základním prvkům moderního života – dostávali jsme vždy podobné výsledky. Průměrná délka života v zemích s nízkým příjmem je 62 let. Většina lidí má dostatek potravy, mají k dispozici pitnou vodu, většina dětí se očkuje a většina dívek absolvuje základní školu. Pouze malý podíl respondentů – mnohem méně než třiatřicet procent u šimpanzů – odpovídal správně. A velká část zvolila dokonce nejhorší z nabízených alternativ, přestože představují tak nízkou kvalitu života, s jakou se lidé potýkají jen během závažných katastrof v nejhorších místech na Zemi.
==========
Pouze devět procent světové populace žije v zemích s nízkým příjmem. A to jsme navíc dokázali, že tyto země na tom nejsou zdaleka tak hrozně, jak si lidé myslí. Ano, jsou na tom v mnoha ohledech špatně, ale nejsou na tak hrozné úrovni nebo horší než Afghánistán, Somálsko nebo Středoafrická republika, nejhorší místa k životu na planetě.
==========
Shrňme si: země s nízkými příjmy jsou mnohem rozvinutější, než si většina lidí myslí. A žije v nich mnohem méně lidí. Představa rozděleného světa, kde většina žije v utrpení a nouzi, je iluzí. Naprosto mylným názorem. Prostě chybným.
==========
Namísto rozdělování světa do dvou skupin rozdělíme svět do čtyř příjmových úrovní – jak je znázorněno na obrázku níže. Každý panáček v grafu představuje jednu miliardu lidí. Sedm panáčků tedy znázorňuje, jak je dnes zhruba světová populace rozdělena do čtyř příjmových hladin – vyjádřeno v dolarech příjmu na osobu a den. Vidíte, že většina lidí žije na dvou prostředních úrovních, kde mají lidé zajištěnu většinu základních životních potřeb.
==========
Popsal jsem postup „vzhůru“ z jedné příjmové úrovně na další, jak by se to mohlo podařit jednotlivému člověku. Což je velmi neobvyklé. Většinou to rodině trvá několik generací, než se přesune z úrovně 1 na úroveň 4.
==========
Dějiny lidstva začaly pro všechny úrovní 1. Po více než sto tisíc let se nikomu z této úrovně nepodařilo vystoupit a většina dětí se nedožila dost vysokého věku, aby samy mohly být rodiči. Ještě před dvěma sty lety zůstávalo osmdesát pět procent světové populace v úrovni 1, v extrémní chudobě.
==========
Dnes se převážná většina obyvatel nachází někde ve středu, v úrovních 2 a 3, zhruba se stejným spektrem životních standardů, jako měli lidé v západní Evropě a Severní Americe v 50. letech. A tato situace již panuje mnoho let.
==========
Světové bance to sice trvalo sedmnáct let a vyžádalo si to mých dalších čtrnáct přednášek, ale nakonec veřejně oznámila, že přestává používat termíny „rozvinuté“ a „rozvojové“ země a bude nadále rozdělovat svět do čtyř příjmových skupin. OSN a většina dalších světových organizací se k podobné změně ještě neodhodlaly.
==========
Myslím, že proto, že lidé obecně mají silný dramatický instinkt uvažovat binárně: něco je nutí rozdělovat věci do dvou odlišných skupin – s prázdnou mezerou uprostřed. Máme pro to i odborný termín: dichotomie. Rádi stavíme věci do kontrastu. Dobrý versus zlý. Hrdinové versus padouši.
==========
Myslím, že proto, že lidé obecně mají silný dramatický instinkt uvažovat binárně: něco je nutí rozdělovat věci do dvou odlišných skupin – s prázdnou mezerou uprostřed. Máme pro to i odborný termín: dichotomie. Rádi stavíme věci do kontrastu. Dobrý versus zlý. Hrdinové versus padouši. Moje země versus zbytek světa.
==========
V důsledku instinktu propasti si představujeme příkré rozdělení tam, kde ve skutečnosti existuje plynulý přechod. Vidíme rozdíly tam, kde dochází ke sbližování, a konflikt tam, kde existuje shoda.
==========
Podobně je pro lidi žijící na úrovni 4 přirozené vidět svět rozdělený pouze do dvou kategorií: bohatí (na vrcholu budovy jako vy) a chudí (ti tam dole, ne jako vy). Je přirozené pohlédnout dolů a říci: „Ach, oni jsou všichni chudí.“ Je přirozené, že si nevšimnete rozdílů mezi lidmi s auty, lidmi s motocykly a koly, lidmi se sandály a lidmi, co nemají boty vůbec.
==========
Nahradit „rozdělující“ pohled na svět soustavou čtyř příjmových hladin je prvním a nejdůležitějším krokem ke správnému chápání světa.
==========
Pozor na porovnávání extrémů. Ve všech skupinách, ať jde o země nebo osoby, jsou některé subjekty nahoře a některé dole. Rozdíl bývá někdy značně nespravedlivý. Ale i pak bývá většina někde mezi tím, přesně tam, kde je předpokládaná propast.
==========
Chcete-li kontrolovat instinkt propasti, hledejte většinu. Pozor na porovnávání průměrů.
==========
Faktomluva znamená… všimnout si, když zpráva hovoří o propastných rozdílech, a uvědomit si, že zpráva záměrně vykresluje obraz dvou samostatných skupin oddělených propastí. Skutečnost však nebývá vůbec tak polarizovaná. Obvykle se většina nachází někde uprostřed, právě v místě údajné propasti.
==========
V roce 1800 žilo na úrovni 1, tedy v extrémní chudobě, téměř osmdesát pět procent lidstva. Po celém světě lidé jednoduše neměli dostatek jídla. Většina lidí chodila několikrát za rok spát o hladu. V Británii i jejích koloniích musely děti pracovat, aby se najedly, a děti ve Spojeném království začínaly pracovat v průměru v deseti letech. Jedna pětina celé švédské populace, včetně mnoha mých příbuzných, uprchla před smrtí hladem do Spojených států; pouze dvacet procent z nich se vrátilo.
==========
A podívejte se na posledních dvacet let. Extrémní chudoba klesala rychleji než kdykoli jindy v dějinách lidstva. V roce 1997 žilo v extrémní chudobě čtyřicet dva procent populace v Indii i Číně. Do roku 2017 se v Indii tento podíl snížil na dvanáct procent: v extrémní chudobě žilo o dvě stě sedmdesát milionů obyvatel méně, než tomu bylo před dvaceti lety. V Číně klesl podíl ve stejném období dokonce na sedm desetin procenta. Neboli přes kritický práh extrémní chudoby se dostala další půlmiliarda lidí.
==========
Svět jako celek se změnil: jen před dvaceti lety žilo v extrémní chudobě dvacet devět procent populace. Teď to je asi devět procent. Skoro každý už utekl z pekla. Původní příčina veškerého lidského utrpení bude již brzy vymýcena. Měli
==========
Svět jako celek se změnil: jen před dvaceti lety žilo v extrémní chudobě dvacet devět procent populace. Teď to je asi devět procent. Skoro každý už utekl z pekla. Původní příčina veškerého lidského utrpení bude již brzy vymýcena. Měli bychom plánovat oslavu!
==========
Švédsko, do kterého jsem se narodil, se nacházelo na světové mapě zdraví a bohatství tam, kde se dnes nachází Egypt. Neboli někde uprostřed úrovně 3. Životní podmínky ve Švédsku se podobaly podmínkám v Egyptě a jiných zemích na úrovni 3 v současnosti. Ve městech ještě tekly otevřené splaškové strouhy a stávalo se, že se děti v hluboké vodě jen pár kroků od domu utopily. Na úrovni 3 rodiče pracují tvrdě a daleko od svých dětí a státní úřady ještě neprosadily zákony
==========
Švédsko, do kterého jsem se narodil, se nacházelo na světové mapě zdraví a bohatství tam, kde se dnes nachází Egypt. Neboli někde uprostřed úrovně 3. Životní podmínky ve Švédsku se podobaly podmínkám v Egyptě a jiných zemích na úrovni 3 v současnosti. Ve městech ještě tekly otevřené splaškové strouhy a stávalo se, že se děti v hluboké vodě jen pár kroků od domu utopily. Na úrovni 3 rodiče pracují tvrdě a daleko od svých dětí a státní úřady ještě neprosadily zákony o oplocení kanalizačních toků.
==========
V roce 1921, kdy se narodila moje matka, na tom bylo Švédsko tak, jako dnes Zambie. Úroveň 2.
==========
I ve vaší zemi došlo k zásadním zlepšením. Mohu to říci s jistotou, přestože nevím, kde žijete. Protože v každé zemi se za posledních dvě stě let zvýšila průměrná délka života. Vlastně téměř v každé zemi došlo ke zlepšení prakticky ve všech ukazatelích.
==========
Nevidím rozpor v tom, oslavovat dosažený pokrok a současně bojovat za další zlepšení. Jsem posibilista.
==========
Ztráta naděje je asi tím nejhorším důsledkem instinktu negativity a z něj pramenící nevědomosti.
==========
A díky rostoucí svobodě tisku ve světě a zlepšujícím se technologiím se dovídáme víc podrobností o větším počtu katastrof než kdykoli dříve. Když Evropané před pár staletími masakrovali na americkém kontinentu domorodé národy, dostalo se o tom do starého světa jen málo zpráv. Když kvůli ústřednímu plánování propukl na venkově Číny hladomor, miliony lidí tam zemřely hladem, zatímco mládež v Evropě mávající rudými komunistickými vlajkami o tom neměla tušení. Když v minulosti došlo k vyhynutí celého živočišného nebo rostlinného druhu nebo ke zničení celého ekosystému, nikdo si to neuvědomil, nikoho to ani nezajímalo. Kromě mnoha jiných zlepšení došlo i k pokroku v monitorování druhů, které strádají. Zlepšené monitorování ohrožených druhů je samo známkou lidského pokroku – jenže paradoxně vytváří dojem pravého opaku.
==========
Říkám, že věci mohou být současně špatné i zlepšené.
==========
Chcete-li kontrolovat instinkt negativity, očekávejte špatné zprávy.
==========
Lepší a zároveň špatné. Rozlišujte mezi tím, jaká je aktuální situace (může být špatná) a jaký je směr změny (situace se může zlepšovat). Přesvědčte sami sebe, že věci mohou být špatné, ale zároveň se zlepšují.
==========
Dobrá zpráva není zpráva.
==========
==========
Postupné zlepšení není zpráva.
==========
Více zpráv neznamená nutně více utrpení.
==========
Pozor na idealizování minulosti. Lidé často idealizují své mládí, země často idealizují své dějiny.
==========
V každém případě ale platí, že roční počet narozených dětí na světě již neroste, což znamená, že období extrémně rychlého populačního růstu brzy skončí. V současné době se blížíme do bodu vrcholu dětské populace (takzvaný „peak child“), kdy se počet dětí přestane zvyšovat a začne klesat. Právě teď jsme dosáhli období nejvyššího počtu dětí na světě.
==========
Po tisíce let až do roku 1800 byla populační křivka víceméně plochá. Slyšeli jste už názor, že lidé dříve žili v rovnováze s přírodou?
==========
V průměru tehdy čtyři ze šesti dětí zemřely dříve, než se samy mohly stát rodiči. Jako potenciální rodiče pro další generaci tak zůstaly jen dvě děti. To byla ta rovnováha. Nebylo to proto, že by lidé žili v rovnováze s přírodou. Lidé umírali v rovnováze s přírodou.
==========
V průměru tehdy čtyři ze šesti dětí zemřely dříve, než se samy mohly stát rodiči. Jako potenciální rodiče pro další generaci tak zůstaly jen dvě děti. To byla ta rovnováha. Nebylo to proto, že by lidé žili v rovnováze s přírodou. Lidé umírali v rovnováze s přírodou. Bylo to nesmírně brutální a tragické.
==========
Dnes lidstvo opět spěje k dosažení rovnováhy. Počet potenciálních rodičů již neroste. Ale tato rovnováha se od dávné rovnováhy zásadně liší. Nová rovnováha znamená příjemný stav: typičtí rodiče mají dvě děti a žádné z nich nezemře. Poprvé v dějinách lidstva skutečně žijeme v rovnováze.
==========
Od roku 1900 do roku 2000 populace zásadně narostla z jedné a půl miliardy na šest miliard, protože lidstvo během dvacátého století procházelo transformací z jednoho typu rovnováhy k jinému. Jde o jedinečné období v dějinách lidstva, kdy dva rodiče v průměru měli více než dvě děti, které přežily a samy se staly v další generaci rodiči.
==========
Když lidé slyší, že populace roste, intuitivně si myslí, že bude populace takto růst dál, dokud se „něco nestane“. Intuitivně si představují, že stejný trend bude pokračovat do budoucna. Ale vzpomeňte si na mého vnuka: Mino prostě přestal v určité fázi růst a nebylo potřeba dělat žádné drastické změny.
==========
Každá generace držená v extrémní chudobě vytvoří ještě větší další generaci. Jedinou ověřenou metodou pro omezení populačního růstu je vymýcení extrémní chudoby. Je potřeba poskytnout lidem lepší život, včetně vzdělání a antikoncepce. Pak se rodiče sami rozhodnou mít méně dětí – a to platí po celém světě. Tato transformace již probíhá ve všech částech světa, ale nikdy k ní nedošlo bez toho, že by se snížila dětská úmrtnost.
==========
Stejně jako rajčata i člověk potřebuje k přežití vodu. Ale kdybyste vypili naráz šest litrů vody, zemřete. Totéž platí pro cukr, tuk a léky. Vlastně všechno, co je k přežití nezbytné, by vás ve velké dávce usmrtilo. Příliš mnoho stresu škodí, ale ve správné míře stres zvyšuje výkon. I sebedůvěra má svou optimální míru. A příjem dramatických zpráv ze zbytku světa má pravděpodobně také svou optimální míru.
==========
Ale stejně: i kdyby se vám příjem zvýšil jen o dvě procenta za rok, po pětatřiceti letech bude dvojnásobný. A pak, udržíte-li dvouprocentní růst, po dalších pětatřiceti letech se opět zdvojnásobí. Za dvě stě let, kdybyste žili tak dlouho, by se zdvojnásobil celkem šestkrát – což je přesně to, co jsme viděli u švédské bubliny. Právě tímto pomalým, ale stálým tempem se země přesunují z úrovně 1 na úroveň 4. Na následujícím grafu uvidíte, jak vás šest zdvojnásobení přesune přes všechny čtyři hladiny.
==========
Obecný trend snižování násilí není jen „jedno další zlepšení“. Je to nejnádhernější trend ze všech. Rozšíření míru během posledních desetiletí umožnilo zrealizovat všechna ostatní zlepšení, která kolem sebe vidíme.
==========
Terorismus je jednou z výjimek v pozitivních globálních trendech popisovaných v kapitole 2 o negativitě. Tento trend se zhoršuje.
==========
Takže chcete-li investovat peníze do zlepšení zdraví v zemích na úrovni 1 nebo 2, měli byste je vložit do základních škol, vzdělávání sester a očkování. Velká honosná nemocnice může počkat.
==========
Do konce století se podle expertů OSN skoro nezmění stav v Americe a Evropě, ale přibydou tři miliardy lidí v Africe a jedna miliarda v Asii. V roce 2100 tak bude mít svět nový PIN kód: 1-1-4-5. Přes osmdesát procent světové populace bude žít v Africe a Asii. Jsou-li prognózy populačních expertů OSN správné a budou-li příjmy v Asii a Africe i nadále růst jako doposud, pak se těžiště světového obchodu během následujících dvaceti let přesune z Atlantského do Indického oceánu. Dnes generuje populace v bohatých zemích kolem severního Atlantiku (tvořící jedenáct procent světové populace) šedesát procent spotřebitelského trhu v zemích na úrovni 4. Porostou-li příjmy celosvětově jako doposud, již v roce 2027 se tento údaj smrskne na padesát procent. V roce 2040 pak bude šedesát procent spotřebitelů úrovně 4 žít jinde než na Západě. Ano, domnívám se, že západní dominance v rámci světové ekonomiky bude brzy minulostí.
==========
Dnes mají muslimské ženy v průměru 3,1 dítěte. Křesťanské ženy mají 2,7 dítěte. Mezi porodností ve dvou velkých světových náboženstvích neexistuje velký rozdíl.
==========
Vzorec je velmi podobný: bez ohledu na náboženství mají ženy více dětí, pokud žijí v extrémní chudobě na úrovni 1.
==========
Když jsem studentům vyprávěl, jak bylo v 60. letech všechno jinak, spadla jim čelist. Potraty byly tehdy ještě nezákonné, s výjimkou případů povolených ze závažných důvodů. Na univerzitě jsme měli tajný fond, do kterého všichni přispívali. Platily se z něj cesty do zahraničí, kde mohly jít studentky bezpečně na potrat. Čelisti jim spadly ještě níž, když se dověděli, kam těhotné studentky jezdily: do Polska. Katolického Polska. O pět let později Polsko potraty zakázalo a ve Švédsku se naopak legalizovaly. Směr cestování mladých žen se obrátil. Vidíte, že věci nezůstávají pořád takové, jak bývaly. Kultura se mění.
==========
Buďte ochotni své vědomosti aktualizovat
==========
Ale podívejte se, jak rychle se v USA změnil postoj k homosexualitě. V roce 1996 podporovala partnerské svazky osob stejného pohlaví pouze menší část populace (dvacet sedm procent). Dnes je to už sedmdesát dva procent a údaj se stále zvyšuje.
==========
Většina zemí, které dosáhly značného ekonomického a sociálního pokroku, nejsou demokraciemi.
==========
Pevně věřím, že nejlepší způsob, jak vést zemi, představuje liberální demokracie. Lidé, kteří zastávají stejný názor jako já, rádi argumentují tím, že demokracie vede k dalším dobrým věcem, například k míru, sociálnímu pokroku, zlepšení zdraví a ekonomickému růstu (nebo je pro ně přímo podmínkou). Ale je tu jedna věc, kterou je těžké přijmout: důkazy toto tvrzení nepodporují.
==========
Komunistický systém na Kubě je příkladem, jak je nebezpečné upnout se k jednomu úhlu pohledu: zdánlivě rozumné, ale ve skutečnosti bizarní myšlence, že centrální vláda dokáže vyřešit všechny problémy obyvatel. Chápu, proč lidé při pohledu na Kubu a její neefektivitu, chudobu a nedostatek svobody raději rozhodnou, že by stát nikdy neměl do plánování společnosti zasahovat. Systém zdravotní péče v USA ale také trpí jednostranným úhlem pohledu: zdánlivě rozumnou, ale ve skutečnosti bizarní myšlenkou, že trh vyřeší všechny problémy země. Chápu, proč si lidé při pohledu na situaci v USA, na nerovnost a výsledky zdravotní péče myslí, že by soukromé trhy a konkurence nikdy neměly být vpuštěny kamkoli, kde se jedná o poskytování veřejných statků. Jako u většiny diskusí na téma veřejný versus soukromý sektor i zde platí, že odpověď není buď/anebo. Je to případ od případu a obvykle platí obojí. Problém spočívá v tom, najít optimální rovnováhu mezi státní regulací a tržní svobodou.
==========
Světu nelze porozumět bez statistiky, ale ani prostřednictvím statistiky samotné. Země nemůže fungovat bez vlády, ale vláda samotná všechny problémy nevyřeší. Ani veřejný sektor, ani soukromý sektor nejsou vždy a pro všechno optimální volbou.
V Rusku chorobě říkali „polská nemoc“. V Polsku to byla „německá nemoc“, v Německu „francouzská nemoc“ a ve Francii „italská nemoc“. Italové vinu házeli zpátky a nazývali ji „francouzská nemoc“.
==========
Instinkt hledat obětního beránka je v lidské povaze tak silně zakořeněn, že si lze těžko představit Švéda, který by říkal otevřeným vředům švédská nemoc, nebo Rusa, který by ji nazýval ruskou nemocí. Takhle lidé nefungují. Potřebujeme někoho obvinit, a pokud do země vstoupil jediný cizinec s touto nemocí, pak budeme spokojeně obviňovat celou jeho zem.
==========
Komu byste měli dávat vinu? Není to ředitel ani správní rada nebo akcionáři, koho bychom měli vinit z tragického nedostatku výzkumu nemocí nejchudších obyvatel země. Co tím získáme, když na ně ukážeme prstem? Podobně odolejte nutkání obviňovat média z toho, že vám lžou (většinou nelžou) nebo vám poskytují zkreslený pohled na svět (to většinou dělají, ale ne úmyslně). Odolejte nutkání obviňovat experty, že se příliš zaměřují na svůj obor a své zájmy nebo že chápou věci špatně (což někdy dělají, ale často v dobrém úmyslu). Prostě odolejte nutkání vinit hned nějakého jednotlivce nebo skupinu z čehokoli. Protože jakmile identifikujeme zlého hocha, přestaneme uvažovat dál. A většinou je všechno mnohem složitější. Obvykle je na vině více souběžně působících faktorů – systém. Chcete-li opravdu změnit svět, musíte pochopit, jak ve skutečnosti funguje, a zapomenout, že stačí někomu nafackovat.
==========
Existuje pět globálních rizik, která mě znepokojují nejvíc: riziko globální pandemie, finančního kolapsu, světové války, klimatické změny a extrémní chudoby.
==========
Podle odborníků představuje i dnes nějaký nový zákeřný druh chřipky stále nejnebezpečnější hrozbu pro světové zdraví. Důvod: způsob nákazy. U chřipky se nákaza přenáší vzduchem prostřednictvím nepatrných kapiček.
