„Bylo mi pětapadesát, což je věk, který nese jistou podobu s jižní rovnoběžkou. Na rovnoběžkách v blízkosti 50 stupňů jižní zeměpisné šířky nestojí větrům, které víří kolem planety, v cestě žádné pevniny. … S překvapivou zuřivostí narážejí do lodí. … Když překračujeme padesátku, bijí do nás silné vichry nejrůznějšího druhu. Na teplé straně, přicházející od rovníku dětství, měříme svou rovnoběžku časem, který jsme na zemi prožili. Po překročení této rovnoběžky se musíme vypořádat s mrazivou otázkou – kolik času jsme promarnili?“ (19)
„Savci, každý s více než 60 tisíci rozdílných genů ve svých chromozómech, věnují alespoň tisíc genů (téměř dvě procenta) ke kódování různých čichových receptorů. Pro přežití našich pradávných předků byl čich daleko důležitější, než je pro nás dnes. Neschopnost naší zárodečné linie vzdát se takové až marnotratné oddanosti genetické informaci je příkladem, jak se přírodní výběr liší od vědomého záběru.
…
Když se čichový epitel v průběhu raného vývoje propojí s mozkem, využije minulost neočekávaným způsobem. Zatímco objektivní čas se nikdy nevrací, podrobý pohled na různé cesty těchto pachových receptorů odhaluje, že vývojové hodiny čichu se v dospělosti vracejí zpět do embryonálního vývoje, k oplodnění a dokonce ještě před něj.
…
Čichový epitel není konvenčně uspořádanou zahradou zřetelně označených a oddělených záhonků nervových buňěk, na kterém by rostl vždy jiný pachový receptor. Je to spíše louka plná náhodně pomíchaných nerovvých buněk nesoucích různé receptory. Neexistuje tedy žádný přímý vztah mezi oblastí čichového epitelu a oblastí v mozku. Z toho plyne zajímavý problém: genom již vydal několik málo procent svých genů na pachové receptory. A tak si nemůže dovolit, aby každémuz deseti milionů nervových buněk čichových receptorů kódoval zvláštní cestu do mozku. Řešení objevené přírodním výběrem zahrnuje i zkreslení vnitřního času, takže v každém okamžiku, kdy čicháme nebo ochutnáváme svět, jsme přenášeni zpět do času dřívějšího, do času, kdy se teprve utvářela embrya našich těl.“ (30)
Zvláštní pachové receptory za hlavičkou spermatické buňky
„Nedávné práce naznačují, že tyto zvláštní pachové receptory jsou pro spermii jakýmsi kormidelníkem… Zdá se, že táž molekulární hra na schovávanou, která později určí nervové cesty z čichového epitelu do mozku a ještě později propojí dospělý mozek s vesmírem pachů, pomáhá v prvé řadě spermii dostat se k vajíčku. Když některé věci ucítíme, bezděčně si tak připomeneme výstavbu alespoň části našeho mozku a možná i samotný náš počátek.“ (31)
Normalizace zraku mozkem, díky níž se tato stránka zdá bílá v poledne, při západu slunce, ve světle svíčky
„Tato konstantní, celková a opětná normalizace mozkem nám a našim předkům primátům umožňuje vnímat barevný svět přinejmenším posledních 30 miliónů let. Navzdory rychlému pohybu oční bulvy, konstantnímu posunu od zářivého světla ke stínu ve strakatém pralese a změně v zabarvení slunce v pořadí úsvit, poledne, soumrak, západ je tato stránka v knize vždy bílá a listy stromů jsou obvykle zelenější než zralé ovoce mezi nimi. Uchování barvy – konečný interpretační krok mezi absorpcí fotonu a barevným obrazem – je klíčové pro naše vnímání fyzické posloupnosti objektů v čase. Bez toho bychom, myslím, zcela jistě zešíleli, anebo si alespoň přáli mít oči pevně zavřené.“ (36)
„Typičtí savci vidí barvu, která leží zcela mimo náš barevný slovník. Je zcela jistě nemodrá, snad by se dala přirovnat k oblasti světle hnědých a hnědých barev. „Lidé a opice Starého světa jsou dnes žijícími potomky prvního savce s vyvinutou třetí funkční čípkovou buňkou.“ (39)
Barvoslepost není slepota, ale spíše atavismus, návrat k dřívější historii našeho druhu a našich prapředků.
„Muži se dvěma typy čípkových buněk vidí svět stejně, jako jej vidí ostatní savci.“ (41-42)
„Štípněte se do paže! Cítíte to okamžitě. Ale každému lidskému mozku trvá půl vteřiny, než vjem zapracuje do vědomí. To nám říká, že jsme řízeni vnitřními hodinami vědomí, které jsou o půl sekundy napřed. Přináší nám to pocit simultánnosti, ačkoliv vše, o čem si myslíme, že zakoušíme právě teď, se vlastně stalo přibližně před půl vteřinou.“ (46)
„Během oné ztracené poloviny vteřiny smíchává mozek informace získané kortexem od všech smyslových orgánů s vlastní verzí minulosti, s uloženými vzpomínkami na předchozí zážitky, a to včetně vzpomínek na předchozí emoční stavy. Jenom tak se vynořuje vědomí…“ (46)
„Celou tuto symfonii vědomí hranou oddělenými mozkovými centry diriguje synchronizující vlna elektrické aktivity, která pravidelně 40krát za vtřeinu proběhne mozkem od čela po týl.“ (46)
„Není jasné, proč kmenové buňky tkáně začnou po čtyřech či pěti desetiletích přesně vyladěného dělení a diferenciace umírat. Podle jedné teorie kmenové buňky umírají, když DNA v jejich chromozómech nahromadí příliš velké břemeno náhodných chyb. (117) „Odlišný model předpokládá, že úbytek kmenových buněk s věkem není vůbec náhodný, ale geneticky naprogramované stadium vývoje těla, jako je tomu v mechanismu vývoje embrya z oplodněného vajíčka.“ (117)
Z těchto dvou modelů vyšel model třetí.
„Přírodní výběr stanovuje délku života pomocí náhodných chyb, nikoli činností specifického genu. Korektura (oprava chyb v nově kopírované DNA molekulami v jáře buňky) je přírodním výběrem vyladěna tak, aby přehlédla určitý počet chyb, a tím zajistila zánik kmenových buněk, a tedy i zánik jedince, jestliže je pro přírodní druh přežití jedince méně výhodné, než by byla jeho vlastní smrt. Syntéza obou modelů vysvětluje jinak podivný fakt, že přírodní výběr dal našim buňkám kopírovací aparát, který dělá překvapivě velké množství chyb při každém buněčném dělení, a zároveň další zvláštní a komplikovaný soubor proteinů, jež při každém dělení všechny tyto chyby napravují.“ (118)
Potřeba chyb v zárodečné linii ve třetím modelu činí ze smrti jedince nechtěný vedlejší efekt.
„Tato zvláštnost (pokud tomu tak je) by byla ozvláště bolestným příkladem rozdílu mezi přežitím druhu a přežitím jedince tohoto druhu. Určité množství neopravených chyb v zárodečné linii je třeba k ochraně druhu před vymřením z důvodu nedostatečné variability, a přesto hromadění genetických chyb v kmenových buňkách těla jedince tohoto druhu nakonec zabije.“ (118)
Fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Rossové: odmítnutí, zlost, smlouvání, deprese a přijetí. Naděje až do okamžiku těsně před smrtí. (130)
Tak například DNA lidí trpících Huntingtonovou choreou odhaluje výstřednost v lidské zárodečné linii, která předpovídá ironický konec experimentu samotné přírody, jež nazýváme vědomí. Existuje velká pravděpodobnost, že náš druh začne být dementní a vymře na důsledky výjimečnosti lidské zárodečné linie, jež způsobují nemoci, jako je například stařecká demence. Hungtinova chorea – koktavost mechanismu kopírování DNA. Některé triplety (třeba CGA) mají šanci být náhodně zdvojeny, takže po několika generacích je z toho CGACGACGACGACGACGACGACGA.
„To mění gen na neužitečnou hmotu, jež nakonec způsobí rozpad samotného chromozomu.“ (136)
„Mezi všemi primáty … měl dlouhá opakování … pouze jeden jeden druh – člověk. Toto dlouhé opakování muselo vzniknout duplikací u některého ze společných předků našeho druhu a úzkonosých opic, ale přetrvalo pouze v lidské zárodečné linii.“
Když se vinou této chyby sníží produkce proteinu huntingtinu, sníží se inteligence a sebeuvědomění již ve středním věku života.
„… naznačuje to způsob, že náš druh nemusí být schopen uchovat si své jedinečné sebevědomí donekonečna. (137)
„Koktavá chyba při kopírování navíc nikdy nezpůsobí zmenšení počtu opakování, vždy jen zvýšení. Z toho plyne, že demencí bude s postupujícím časem trpět stále více členů našeho druhu.“ (137)
