Co stvořilo člověka? Možná jen nepatrná chybička při vrásnění.
Původní populace opů žila ve vlhkých pralesích v pásu od západu na východ Afriky. Chůze po čtyřech a podlouhlá opičí pánev zde byla ideální.
Na východě kontinentu však pokračovaly tektonické procesy, kůra se trhala v linii od Rudého moře přes Etiopii, Keňu přes Tanzánii až do Mosambiku. Totéž zvrásnění (před 12 milióny lety), které vytvořilo Velkou příkopovou propadli a velká jezera, zřejmě stvořilo i člověka.
Velká příkopová propadlina změnila klima a oddělila populace opů a budoucích lidí. Na západě zůstaly deštné pralesy. Ale vyvýšeniny na východě uvrhly oblast do dešťového stíu a vytvořily postupně savany. Tam začali prosperovat jedinci, kteří dokázali chodit po dvou a vidět přes trávu dál… Coppens nazval tento scénář East Side Story. (32)
Adaptační radiace – na počátku mohlo existovat až 16 různých druhů s různou mírou adaptace. Většina časem vymírá, až nakonec přežívá jediná větev – Homo sapiens.
Pánevní kanál během lidské evoluce opravdu vzrostl, aby se přizpůsobil zvětšující se velikosti mozku. Jsou však hranice, jak daleko může toto rozšiřování jít – hranice uložené strukturálními požadavky efektivního dvounohého pohybu. Limit je dnešní velikost mozku novorozence – 385 kubických centimetrů.
Lidé se v principu odloučili od opičího růstového modelu, když velikost dospělého mozku překročila 770 ccm. Za tímto číslem by se velikost mozku musela od narození víc než zdvojnásobit, a takhle vznikla bezmocnost novorozeňat, která přicházela na svět „příliš brzy.“ (58)
Máme tendenci považovat vyhynutí za něco jako selhání, něco, co se stává druhu, jenž jaksi neodpovídá na výzvu, kterou mu příroda předkládá. Ve skutečnosti se vyhynutí objevuje jako konečný osud všech druhů: více nežli 99.9 procent všech druhů, které kdy existovaly, je nyní vyhynulých.
Souboj dvou hypotéz – multi-regionálně evoluční vs. Rajská zahrada (že se všichni lidé vyvinuli v jediné geografické lokalitě.) První poukazuje na to, že i dnešní severní Asiaté mají rysy (lícní kosti, lopatovitý tvar řezáků) slavného pekingského člověka (-750 000 let).
Většina populačních genetiků pokládá nyní za pravděpodobnější druhou variantu. Požadované toky genetické výměny by byly příliš velké a v obrovských časových obdobích, aby zaručily dnešní relativní jednotu. Zdá se reálnější jakási prapůvodní populace v subsaharské africe nebo na dnešním Blízkém východě.
Druhá hypotéza hraje dobře s hypotézou tzv. mitochondriální Evy. Mitochondriální DNA se hodí ke zpětnému pohledu přes generace. Dědí se po mateřské linii a vede k jedinému ženskému předkovi.
„Podle analýz mohou moderní lidé stopovat své genetické předky k nějaké ženě, která žila v Africe snad před 150 000 lety. (Měli bychom však mít na paměti, že tato žena byla součástí populace až 10 000 jedinců; nebyla to osamělá Eva se svým Adamem.)“ (100)
