Ramadán na vlastní kůži

Katarská armáda přitáhla k naší čtvrti dělo a normálně nám mezi těma mrakodrapama začala střílet. Není to ale tím, že by u nás ve West Bay vypukla občanská válka a vláda se snažila dobýt zpět Carrefour. To v extrémně klidném Kataru opravdu nehrozí. To jen začal posvátný měsíc ramadán a střelbou z děla se oznamuje vytoužený okamžik při západu slunce, kdy se lidi konečně můžou najít a napít.

Letos začal ramadán 10. července, takže má pořádný grády. Padesát stupňů ve stínu a vy se nemůžete od úsvitu do soumraku napít ani vody, o jídle nemluvě. Dále se nesmí kouřit ani nadávat a vůbec chovat se ošklivě. Tady v Kataru to samozřejmě všichni dodržují na 100 procent, nefláká se to jako třeba v Turecku. I od nás cizinců se očekává, že budeme ramadán na veřejnosti respektovat, což taky děláme. Ostatně všechny restaurace jsou zavřené, takže si na oběd neskáknete, ani kdybyste chtěli.

Vím, že nad takovými pravidly asi kroutíte hlavou. Ale víte co? V praxi to žádná hrůza není. Ramadán tu naopak všichni milují, protože má úžasnou atmosféru. Celé město je vyzdobené, lidi jsou na sebe hodní, odpouštějí si, co si kdy udělali, rodiny se navštěvují, bohatí hostí chudé atd. atd. Děti se na ramadán těší už dlouho dopředu, protože dostávají dárky a vůbec si užívají spoustu rituálů. O co těžší je čekání odpoledne, o to větší nadšení budí první jídlo po západu slunce – tzv. iftar. Lidem vůbec nevadí, že prý nebývá přesně dochucené, protože hospodyňka nemůže při vaření ani okoštovat. Hlad je nejlepší kuchař, takže první iftar je pro každého nejlepším jídlem za celý rok. Dále se všichni těší na sohour – vydatnou snídani, na kterou se rodina speciálně budí a spořádá ji ještě před rozbřeskem.

Jak to vypadá v praxi pro mě? Říkám mě, protože žena a děti jsou teď doma v Evropě. Jakožto ne-muslim samozřejmě můžu doma jíst a pít, jak se mi zlíbí. Do práce jedu později, protože celý měsíc platí zkrácená pracovní doba od 9 do 14 hodin. Což je paráda. V práci je mnohem větší klid a sváteční nálada. Jediné, co chybí, jsou indičtí teaboys, kteří normálně roznášejí čaj. Ale bez toho se do dvou dá vydržet. Domů se dostanu ve 3 nebo ve 4 a samozřejmě se normálně najím. Obchody a restaurace otvírají až tak v sedm večer a mají pořádný šrumec. Místní slaví a večeří klidně do jedné v noci. Celkově se mi to líbí.

Teď už ale zpátky k dělu. Vypadá dokonale autenticky a taky asi je. Před výstřelem se sjíždějí místní, děti šplhají na střechy bílých land cruiserů a celkově panuje radostné očekávání. To se artilerii asi tak často nestává.

Navzdory přísnému půstu tu stále někteří lidé řídí s opicí. Opička se na to nemůže ani podívat.

Kluci na celém světě mají stejnou vášeň pro zbraně. Až do posledních minut před výstřelem svobodně lezou po laufu a tak vůbec.

Nabíjení děla. Samozřejmě tam nestrkají žádný létající projektil, jen takový dělobuch.

Těsně před výstřelem voják všechny varuje jedním prásknutím z pistole. Už to vám přijde dost hlasité, ale když potom bouchne dělo, tak se vám změní všechna akustická měřítka.

Rána doslova jako z děla. V tomto okamžiku všichni vzpomínají, jaké to bylo, když ještě měli uši a mohli poslouchat třeba hudbu a tak. Ale šok brzo odezní – 3 sekundy po výstřelu se všichni řítí ke svým land cruiserům a vyrážejí na cestu domů, kde se nadlábnou až k prasknutí.

Naše firma má na ramadán opravdu velkou kampaň s touhle bandou sedmi maskotů, kteří konají dobro na denní bázi. Musím přiznat, že jsme to pojali dost netradičně a nějak se to chytilo a je to celkem hitovka. Potěšilo mě, že tuhle moji fotku z natáčení přetiskly i deníky v Saúdské Arábii, UAE, Ománu a tak. V životě by mě nenapadlo, že budu jednou publikovat v saúdskoarabském tisku a dávat videa na Al Džazíru. Ale jsem za to samozřejmě rád. Člověk má koukat, aby v tom životě taky něco poznal, nebo co.