Qatar Quest, aneb 500 km na kole za jeden den

Dnes se chci vrátit k jedné bláznivině, kterou jsme podnikli v prosinci. A pámbu ví, že jiným slovem než bláznivina se to označit nedá. Sebrali jsme se s partou lidí, kteří by všichni měli být chovanci v nějakém klidném ústavu s parkem, a objeli jsme Katar – bratru pětikilo za den.

Jak taková věc vůbec vznikne? Dali jsme se dohromady přes WhatsApp – máme tu několik cyklistických skupin a všichni se dobře známe. V pátek ráno pořádáme pravidelné stokilometrové vyjížďky, na které přijde každý, kdo má chuť. Někdy v létě jsme si řekli, že by to chtělo něco delšího – řekněme 300 km nebo tak. No a pak jsme se vzájemně předháněli v kreslení na Google Mapách, až se ustálil plánek s šílenou trasou o délce 524 km. Nazvali jsme to Qatar Quest, neboli Katarská výprava.

Tady je mapka ze Stravy. Plán byl vyrazit z Dohy (v místě cílové značky), jet proti směru hodinových ručiček, dojet do nejseverněji položené obce (Al Ruwais), pak to frknout na západ do Dukhanu, pak úplně na jihozápad k hranicím Saúdské Arábie, no a pak se přes Mesaieed na jihovýchodě vrátit zpět do Dohy. Už když to takhle píšu, tak to vypadá jako protivně dlouhý výlet i autem, natož na kole!

Musím přiznat, že jsem se řízením osudu ocitl ve 4členném organizačním výboru a tyto aktivity jsem v pominutí smyslů sám popoháněl. Navíc jsem se nabídl, že se postarám o design dresů a videodokumentaci celé cvokárny.

Naše komunita je dresy posedlá – děláme si vlastní oblečky na všechno. Máme speciální dresy na sobotní jízdy (na odlišení od těch pátečních), dále máme náš „komunitní dres“ (Qatar Chain Reaction – Katarská řetězová reakce) a ještě jiný dres na jízdu během Národního dne. Vrcholem našich snah pak měl být tento dres na Qatar Quest. Kolegové chtěli něco v retro stylu, tak dostali retro.

Mimochodem, až vám bude někdo vykládat, že marnivé jsou jen ženy a že chlapi se o oblečení nezajímají, tak mu nevěřte. Chlapi cyklisti jsou nejhorší! V době příprav na Qatar Quest mi běžně chodily od usedlých čtyřicátníků zprávy typu „Martine, a co ponožky? Přemýšlím o ponožkách. Nezvážil bys tmavě modré ponožky s tou samou trikolórou?“ – Nikdy mě nenapadlo, že vážený ředitel americké školy bude po večerech přemýšlet o ponožkách. Ale co myslíte – o tři týdny později jsme měli tmavomodré ponožky s proužkem. A pak i návleky na ruce (pojede se přece v prosinci a v noci), certifikáty, medaile a všechno… A musím se pochlubit – spousta lidí mi říká, že QQ dres je teď jejich nejoblíbenější a že by ho chtěli nosit furt.

Těm střízlivějším z nás bylo jasné, že pět set kilometrů jen tak z voleje nedáme, že většině lidí by nejdřív upadl zadek a pak následně i morálka. Proto jsme 4 týdny před Questem dali tréninkovou jízdu 200 km a 2 týdny před startem dokonce 300 km. Musím říct, že po těch 300 km jsem toho měl právě tak plné zuby a že mi přišlo dost šílené přidávat k tomu ještě dvě kila navíc. Vzdát jsem to ale nemohl – jako bafuňář přece nemůžu demoralizovat mužstvo. A ženstvo, protože jsme měli přihlášeno i docela dost dam. A navíc jsem si taky chtěl zasloužit ten dres…

Řekli jsme si, že budeme udržovat průměrné tempo kolem 30 km/h, aby to bylo k něčemu, ale zas aby to nebylo příliš rychlé. Přihlásilo se nám totiž před padesát lidí s hodně rozdílnou výkonností. Cíl byl jet furt na nízké tepy, aby to všichni vydrželi. To se místy nepodařilo dodržet kvůli jistým frajerům, kteří se chtěli předvádět, ale k tomu se ještě dostanu.

Plán byl vyrazit o půlnoci ze čtvrtka na pátek (to v Kataru začíná víkend) a strávit v sedle nějakých 17-18 hodin. S pauzami by to mělo dát cca 22 hodin celkového času, takže příjezd zpět do Dohy kolem desáté večer. Což zní hrozně – a taky to hrozné bylo!

Zajistili jsme si i tři doprovodné autobusy, které jely za pelotonem a měly sbírat odpadlíky či lidi s technickými problémy. Autobusy taky nabízely určitou ochranu proti nájezdům zezadu. Tady v Kataru totiž běžně jezdíme na kole po dálnicích – ony totiž skoro všechny silnice se rychle mění na 4- až 10proudé dálnice, takže nikde jinde ani moc jezdit nemůžeme. Vím, že v Česku by to působilo šíleně a vlastně by to bylo i proti pravidlům, ale tady v Kataru to děláme běžně už roky a policie nám jen přátelsky kyne rukou. Prostě se to toleruje. Našlapal jsem takhle po dálnicích tisíce a tisíce kilometrů a beru to jako chleba.

Apropos chleba. Samozřejmě jsem hodně přemýšlel o výživě na těch 500 km. Nakonec jsem s sebou vzal hromádku energetických gelů, banány, jablka a speciální rýžovou buchtu, kterou mi dělá Bea. Jo a do termosky kafe. Říkal jsem si, na co budu mít chuť, to si vezmu – když šlapete 500 km, tak si nemusíte moc hlídat linii. Dále jsem si připravil powerbanku na dobíjení cyklopočítače Garmin během zastávek. Navíc jsem měl samozřejmě náhradní duše, pneumatiku, nářadí, pumpu a tak. Všechno to jsem měl v autobuse. Zapomněl jsem na na něco? Ano, během cesty se ukázalo, že ti zkušenější si vzali i sprej proti bolestí svalů a kolen – ten jsem si pak během jízdy půjčoval. Příště mít vlastní! Ale jinak jsem měl všechno, co jsem potřeboval.

Náš kapitán Craig s řidiči autobusů (museli se střídat) před startem. Právě tento muž vybojoval i sladěné ponožky…

Konečně přišla obávaná půlnoc. Dostavil jsem se na start v apartním svetru, který mi uštrikovala moje drahá Bea. Ona hrozně ráda plete – a když jsem řekl, že mám strach z noční zimy, tak se nedala zastavit. Vytvořila parádní cyklistický svetr v barvách týmu Trek a s nápisem Trek Qatar. :-) Ze svetru byli všichni paf, půlka lidí nemohla uvěřit, že je fakt dělaný doma. Tady většina lidí nemá vůbec představu, že existují i jiné věci než kupované. Mimochodem, stejnou odezvu vyvolávají Beiny kreace i ve škole. Bea pravidelně nabízí kurz pletení jako školní kroužek a mívá plno. I dvě Beiny indické kolegyně už se od ní naučily plést. Až budete jednou číst, že se v severní Indii nápadně rozšířily pletené svetry s českými vzory, víte, odkud vítr fouká.

Když jsem zmínil zimu. Prosincové noci tu dovedou být lezavé. Konkrétně tady bylo na startu 18 stupňů a kolegové, co přišli jen v našem dresu, opravdu trpěli. Já vím, že vám 18 stupňů v noci nepřijde jako úplná Arktida. Ale my to máme za ty roky nějak posunuté. Radši jedeme v létě ve 48 stupních než v zimě v osmnácti. Já teda určitě. Taky musím říct, že co jsem zhubnul a mám menší tukovou vrstvu, tak chlad prožívám víc než dřív.

Ale dost stížností. Úderem půlnoci jsme vyrazili. Skupina se chvilku srovnávala, ale po pár kilometrech jsme se sjeli, udělali jsme typický dvojřad a pravidelným tempem uháněli na sever. Bojoval jsem trošku s nedostatkem spánku – sice rád vstávám brzy ráno, ale nejít spát vůbec a ponocovat, to mi moc nesedí. Chvílemi jsem si říkal, že snad na tom kole usnu. Trošku mi pomohl gel s vysokým obsahem kofeinu.

Všichni jsme si povídali, měli jsme dobrou náladu, cesta celkem odsýpala. Každých cca 70 km jsme se zastavili na pumpě a dali krátkou pauzu. Pokaždé jsem snědl kus rýžové buchty, občas i banán. Benzínové stanice Woqod se rychle stávaly mým nejoblíbenějším místem na světě – nikdy jsem se nikam netěšil tak na jako na příští benzínku!

Bez větších incidentů jsme dorazili na nejzazší sever a obrátili se dolů a na západ. Pomalu se začalo rozednívat. Snažil jsem se občas něco natáčet na kameru – jedno GoPro jsem měl připevněné vepředu na řídítkách, druhé jsem měl v ruce. Někdy jsem předjel o sto metrů a počkal si na peloton nebo dokonce vyrazil proti němu, abych ho hezky zabral zepředu. Byly to úžasné spielbergovské momenty, ale dost jsem se jimi vyflusal, to vám tedy řeknu.

Po 200. kilometru na mě přišla krize. Jednak jsem byl utahaný a nejelo mi to. Jednak mě začalo bolet pravé koleno – to je taková pravidelná věc, která se mi čas od času vrací, ať si hraju s nastavením kola, jak chci. Může tam být nějaká drobná nesymetrie v kyčli a v jiných kloubech, prostě pravá strana se mi vždycky dřív ošoupe. Vadný produkt z výroby, ale reklamujte to po 44 letech! No a taky mě štvalo, že někteří rychlíci na čele pelotonu s denním světlem ožili a začali tlačit nad plán.

Tohle je stará bolest všech skupinových jízd. I když si dopředu desetkrát řekneme, že pojedeme regeneračním tempem s průměrem 30 km/h, vždycky se najde pár hrdinů kapitalistického sportu, kteří za to na čele vezmou a táhnou, co to dá. Ti za nimi se nechtějí nechat zahanbit, a tak se všichni volky nevolky přizpůsobí. Ovšem ti slabší samozřejmě trpí, navíc se na konci skupiny projevuje harmonikový efekt – peloton pumpuje a ti vzadu musí neustále dojíždět, stahovat pármetrové mikroodstupy, a když je s vypětím všech sil stáhnou, tak musí zase brzdit… Takže ti slabší paradoxně ještě víc dřou. Časem jsme se kvůli tomu dokonce roztrhli na dvě skupiny, což bylo vyloženě proti dohodě. Asi dvakrát jsem předjel na špici a zkusil ty borce umravnit, ale jednak na mě koukali jako na nesympatickou matku představenou, jednak to jejich zpomalení vydrželo vždycky tak 20 sekund.

Naštěstí jsme na kilometru 229 dojeli na pumpu a dali si pořádnou zastávku. Promluvil jsem trošku k lidem a říkal jsem jim, ať neblázněj, že to není žádný závod, že si tuhle cestu chceme užít. Když se někdo cítí extra silný, tak ať vepředu táhne delší dobu než ty standardní 2-3 minuty, ale ať nezvyšuje rychlost. Někteří ti pomalejší mi přišli poděkovat, ti rychlí neříkali nic, ale od té doby jsme jeli přece jen rozumnějším tempem. Vím, že ta elitka 6-8 lidí byla naštvaná, že je ostatní zdržují, ale tahle elita mi může vlézt na hrb. Ti pomalejší si zrovna tak zaplatili dresy a autobusy a mají zrovna takové právo cestu dokončit.

No nic. V tomto nejnižším bodě celého dne jsme pokračovali dál. Po 10 kilometrech jsem utrpěl defekt a musel jsem si sednout do autobusu, co jel za námi. Tam jsem si kolo spravil – a přišel jsem přitom asi o 28 kilometrů šlapání. Vystoupil jsem na příští zastávce, což byl velký obědový piknik v Dukhanu. Zde jsem načerpal nové síly. Po třetím banánu jsem zase začal připomínat člověka, vrátila se mi energie, přestalo mě bolet koleno a vůbec jsem se dostal zpět do hry.

Jeden fajn chlapík – Rob – žertoval, že od teďka bychom měli držet autobusy ne za sebou, ale před sebou. Ať nám rozrážejí vzduch a dělají život jednodušším. Samozřejmě jsme to neudělali, ale připomnělo mi to dobrou historku právě s Robem. Tenhle borec byl někdy před rokem na běžné vyjížďce. Byl nahoře v Al Khoru a vracel se zpět do Dohy. Najednou se před ním vynořil těžký náklaďák naložený betonovými trubkami. Rob dostal okamžitý nápad, najel si za náklaďák a až do Dohy šlapal těsně za ním. Naložené auto udržovalo stabilní rychlost 60 km/h, kterou Rob právě ještě stačil ušlapat. Samozřejmě je to hrozně blbý nápad a nebezpečná věc, doma to rozhodně nezkoušejte… ale Rob to prostě udělal a přejel 30kilometrový úsek za neuvěřitelných 30 minut. Z hlediska rychlosti to byl životní zážitek a absolutní rekord. Rob byl celý rozjařený a těšil se, že se stane králem segmentu na Stravě.

Abyste rozuměli, my cyklisti jsme posedlí aplikací zvanou Strava, která mj. měří váš čas na různých úsecích a srovnává jej s jinými cyklisty. Kdo je pánem daného úseku – segmentu – nese hrdý titul King of the Mountain (Král hory) a může to nenápadně zmiňovat v debatách s méně šťastnými cyklisty.

No a teď – Rob samozřejmě očekával, že po fenomenálním plachtění za náklaďákem se stane nepřekonatelným králem tohoto segmentu. Jaký byl jeho šok, když zjistil, že je na tom 30kilometrovém úseku až sedmý! Jak je to možné? V roce 2016 se totiž na té samé silnici jelo mistrovství světa v cyklistice. A hned 6 závodníků bylo ještě rychlejších než Rob. O deset sekund ho například porazil jistý Greg Van Avermaet, který jinak vyhrál 4 etapy na Tour de France! Tak jsme my katarští cyklisté zjistili, že profíci jezdí zhruba tak stejně rychle jako my, akorát k tomu nepotřebují náklaďák naložený betonovými trubkami…

Ale zpátky k naší krasojízdě. Při odpočinku v Dukhanu vznikla i tato skupinová fotka. Bylo nás v té chvíli něco přes 40, byli jsme krásní, mladí, plní gelů a plní sil.

Šlapali jsme dál. Bez potíží jsme projeli krásnou kopcovitou krajinou pod Dukhanem. To byly momenty, které jsem si užíval nejvíc. Všichni řidiči nás nadšeně zdravili, mnozí zpomalovali a natáčeli si nás. Tady je cyklista furt velká exotika. V jednu chvíli u nás dokonce jedno auto zastavilo. Chlapík se vyklonil z okna a podal nám tašku s hamburgery (jen se po nich zaprášilo) a ještě krabici datlí (na videu v čase 1:57). Zlatý to muž!

Po dalších pár hodinách začal entuziasmus zase ustupovat. Dojeli jsme na jihozápad, až k hraničnímu přechodu se Saúdskou Arábií. Tam jsme se otočili a vraceli se. Bezútěšná krajina, nudná dálnice, k tomu nepříjemný vítr zepředu a z boku… Už jsme toho všichni měli dost. I ty autobusy za námi se proměnily na psychické peklo, protože představovaly nekončící pokušení. Bylo by tak jednoduché zpomalit, naložit se do autobusu a zbytek přežít v pohodlí a v klidu!

Kolem 400. kilometru jsem si tedy procházel druhou krizí. Nohy už se mi točily zcela automaticky, jel jsem jako robot. Bylo to poprvé za poslední léta, co mě jízda na kole snad ani nebavila. Vážně jsem si říkal, že skončím a půjdu si sednout do autobusu. Mám už najeto 400, to je taky pěkné číslo, k čemu mi bude pět set? Takhle nějak jsem uvažoval, když jsem byl na dně.

V tu chvíli mě namotivoval kamarád Baris. Řekl – v žádném případě, teď to nemůžeš vzdát. Ten pocit, žes to dokončil, ten za to bude stát! Celý život si to budeš vyčítat, když teď odpadneš. Máš na to!

Takhle pozitivně mě Baris nakopl – a fungovalo to. Zatnul jsem zuby a řekl jsem si, že tuhle jízdu prostě dokončit musím. Už byla zase tma. Na samém konci přišel nejtěžší úsek – projet město s hustým provozem víkendového večera. Ale i to jsme zvládli. Jako v transu jsem se blížil do cíle. Už jen 10 km. Pak pět. Pak tři. Pak už jen kilometr. A pak už čistá radost – dorazili jsme zpátky na parkoviště, odkud jsme vyjížděli! Hlavy jsme měli v extázi, ale těla většinou ve stavu klinické smrti, takže jsme jen drželi kola a tlumeně vykřikovali „Jo!“… „Jo!“. A samozřejmě jsme si blahopřáli. Přece jen to byl úžasný pocit – většina z nás cítila, že jsme dokázali něco, co už asi nikdy v životě nezopakujeme.

Já jsem při pohledu na počítač zjistil, že mám najeto jen 496 kilometrů! Takové trapné číslo! Bylo to tím, že jsem v polovině proseděl nějaký čas v autobuse při spravování duše. A tak jsem zase ještě sednul na kolo a objížděl parkoviště, dokud jsem nepřidal ty chybějící 4 kiláky. Byly to rozhodně nejdelší čtyři kilometry v mém životě, absolutní test vůle, ale nakonec to vyšlo – vytáhl jsem to na to kulaté číslo!

Celkově jsem ujel 500.1 km za 16 hodin, 25 minut a 29 sekund čistého času. I s přestávkami jsme byli na cestě děsivých 21 hodin, 49 minut a 29 sekund. Průměrná rychlost činila 30.5 km/h.

Pomalu jsem naložil kolo do auta a vracel se domů. Velmi zvláštní věc – nohy mě kupodivu vůbec nebolely. Dokonce i koleno se posledních 200 km přestalo připomínat. Zato ruce! Zjistil jsem, že se mi nějak blbě drží volant. Když jsem pak přijel domů, udělal jsem si ovocné smoothie – a koukám, já ho nedokážu nabrat! Nedokázal jsem zvednout plnou lžíci a donést si jí k puse. Měl jsem od vibrací tak vytlučené nervy v obou rukou, že mě úplně opustila síla. Prsty jsem ani necítil. Tento problém se mě držel ještě další dva nebo tři dny.

Nikdy bych před jízdou neřekl, že nejvíc mě z ní budou bolet ruce. Teď už vím, že jsem si měl řídítka omotat druhou vrstvou pásky. A možná taky dát širší a pohodlnější pláště (aspoň 28 mm). Pravda je, že to moje kolo sice jezdí rychle, ale je extrémně tuhé a nepohodlné – přenese do rukou každý kamínek. Ale takhle se holt nabírají zkušenosti. Příště už budu vědět! I když mezi námi, první týden nebo dva po jízdě jsem si byl jistý, že žádné příště už nikdy nebude, že takovouhle koninu už nikdy neudělám. Ale kdyť teď uplynula delší doba, nějak mi otrnulo a říkám si, že Qatar Quest 2021 by vůbec nebyl špatný nápad a že bychom si nějaké to pětikolo měli v prosinci střihnout zas…

Skupinová fotka v cíli. Já sedím na zemi a je na mě vidět, že mám dost… Ostatně to asi všichni.

Tady je video z celé akce…

Záznam ze Stravy.

No a konečně odkaz na jízdu přímo na Stravě.