Zahrádkářem v Kataru

Nástup středního věku se u chlapů obvykle projevuje zakoupením harleye nebo nějakého toho placatého auta bez střechy, protože dotyčný už má plné zuby PowerPointu a chce si na poslední chvíli dokázat, že je vlastně Steve McQueen. Já si můžu gratulovat, protože jsem krizi středního věku pořídil mnohem levněji – místo americké motorky mi stačí rajčata odrůdy Rio Grande. Je to tak, dal jsem se v Kataru na zahrádkaření.

Teda aby bylo jasno, operuju ve směšně malých rozměrech – vlastně jen s květináči a truhlíky. Ale i tak je to v Kataru něco nezvyklého, protože tady práce s hlínou zrovna moc neletí a na nějaké zahrádkářské hobbymarkety můžete zapomenout. Vlastně tu normálně není ani ta hlína; i ta se dováží z Německa nebo z Finska.

Chtěl jsem prostě vyzkoušet, co dokážu z místního počasí dostat. A taky jsem chtěl trošku polidštit a ozdobit ten náš vydlážděný dvorek. Tady mají lidé kolem domů většinou jen dlažbu, a to i Katařané s velkými pozemky. Okolí domu jim slouží k parkování aut nebo třeba jako dráha pro elektrická autíčka dětí.

A přitom to tu roste! Když poctivě dodáváte vodu (ve velkých množstvích), tak je tu klima ideální a bez problémů můžete mít dvě úrody za rok.

Můj první pěstitelský úspěch jsou rajčata. Poprvé jsem je zasadil v polovině září, ale to bylo ještě moc brzo. Horko je sežralo. Počkal jsem proto 2 týdny a zkusil jsem to znovu, tentokrát už úspěšněji. První zralé rajče jsem utrhl na Silvestra, většinu jsem jich sklidil v lednu.

Hned v lednu jsem zasil další rajčata (ano, tentokrát jdu jako pravý drsňák ze semínek) a dělám si naděje, že bych je do května sklidil. Zahrádkář si tady musí uvědomit, že roční období fungují obráceně než u nás. Ne, není to prohozené jako v Austrálii; tady nejsme na jižní polokouli. Rozhodující je tady vedro. Léto je pěstitelsky mrtvý čas – padesátistupňové teploty od června do září nedá prakticky žádná rostlina a i málokterý strom. Takže pěstitelské období je října do května.

Mani s lednovou sklizní rajčat. Dcerku zahrádka nezajímá, na to je příliš velká čtenářka, ale kluka to baví a rád mi pomáhá. Bein táta si oprávněně dělá naděje, že by po něm Mani jednou mohl převzít pole.

Celkem jsme v první várce sklidili 88 rajčat. Vím, že je to směšně málo, ale ta radost z pěstování je nezaplacení. Druhá sklizeň by už měla být větší – celkem počítám, že nám domácí rajčata pokryjí spotřebu na dva měsíce. A to už je pěkné. Sklizená rajčata mají samozřejmě úžasnou chuť, mnohem lepší než cokoli z Carrefouru. Absence chemie je prostě znát. V Kataru naštěstí není tolik hmyzu a zdejší sterilní prostředí zřejmě omezuje i plísně a další svinstva, takže rostlinky se rozvíjejí docela zdravě. I když jeden problém tu je – nějaká larva vyžírá cestičky v rajčatových listech. Není toho ale tolik, aby to ohrozilo úrodu, takže jsem se rozhodl zůstat bio a nepostřikovat to.

Dozrály nám taky čili papričky. Počasí jim dělá dobře.

Dále pěstujeme cibuli, jahody a bylinky na grilování – tymián, rozmarýn a majoránku. Cibule a bylinky jdou skvěle, jahody mi připadají, že to nějak nezvládají. Ale uvidíme.

Mou největší radostí jsou ale tyhle banánovníky. Jeden (ten vpravo) jsem koupil už před pár měsíci, další tři jsem přidal teď v lednu. Vypadají trošku zuboženě, protože v obchodě neměly nic moc podmínky, ale u nás pookřejou.

Banánovník tady v Kataru dobře prospívá – je to tropická rostlina a chce teploty, které neklesají pod 20 stupňů. To my až na pár dní v lednu a v únoru splňujeme. V nedalekém Ománu jsou dokonce velké banánové plantáže, takže by to mělo být opravdu v cajku. Za 2-3 roky bychom už měli jíst vlastní banány a opět by měly být mnohem lepší než ty kupované. Už proto, že jim odpadne měsíční transport na lodi a umělé dozrávání etylénem, kterým si procházejí banány v Evropě. Pro zajímavost – trs banánů se v pěstitelském žargonu nazývá hand neboli ruka a jednotlivé banány jsou fingers – prsty.

Banány mi pocitově zastupují stromy, které mám od dětství hrozně rád. Je to zároveň trošku ironie, protože banánovník technicky není strom, ale hrozně velká bylina. Ale to mi nevadí.

Ještě před banánovníky jsme taky zasadili citrusy a další stromky, které vidíte v řadě vpravo. Jsou tam pomeranče, citróny, indický tamarind a wood-apple neboli sloní jablko. I tyto stromky pěkně rostou, zvlášť pomeranče a tamarind. O jejich dalším vývoji budu pravidelně reportovat.

No a to je dneska všechno. Jak vidíte, i takové banální zábavy je člověku třeba. Já jsem ale takové věci měl vždycky rád. Můj sen je pořídit jednou v Čechách nějaký větší pozemek a věnovat se tam jakési amatérské krajinotvorbě. Část bych nechal záměrně zplanět jako tzv. místní divočinu, část bych naopak upravil s velkou precizností, aby to bylo esteticky dokonalé. Sním o vlastní aleji, kterou za sto let budou procházet vnuci mých vnuků a budou do stromů vyřezávat srdíčka, když se děti mých vnuků nebudou dívat. Člověk má holt takový naivní představy.