Sedmihradsko
„Ó, vřelo ve mně, bolelo mne,
že jediný jen národ má dvě země
a je to právě národ maďarský! …
Kdybychom však se byli semkli,
svět by teď znal již naše jméno a nikdy
nebyli bychom vyhnáni z chrámu,
kde velkým národům se ke cti pálí kadidlo.“ (47)
Jsem Maďar
„Jsem Maďar. A má vlast je nejkrásnější
na světadílů velkém území.
Je sama malý svět. Co krás v ní těší,
to nikdo spočítati neumí.
Má hory, jejichž zrak, jejž zdálky vábí,
až k moři Kaspickému dohlédne,
a její rovina, jak hledala by
okraj světa, tak daleko se pne.
Jsem Maďar. Vážný od přirozenosti,
jako když naše housle hrají prim.
Občasný úsměv rty mé někdy hostí,
však zřídka kdy se šťasten veselím.
Když nejvíc radostí mi líce září,
v náladě rozmarné se rozeštkám;
a jsem-li smuten, vesele se tvářím,
protože o váš soucit nežebrám.
Jsem Maďar. Na oceán minulosti
zřím pyšně, vida trčet na vodě
skály, jež pnou se k nebi na výsosti –
tvé slavné činy, chrabrý národe!
Na prknech Evropy jsme také hráli,
a nikoliv snad roli nejmenší;
svět chvěl se, když jsme mečem zamávali,
jak hoch, jejž v noci blesky vystraší.
Jsem Maďar. Co je Maďar v tomto čase?
Bledý duch slávy, jež tlí v prokletí;
zjeviv se, rychle přikrčí se zase –
když bije hodiny – v svém doupěti.
Jsme zticha! K našim sousedům snad ani
nedojde šelest našich životů;
a bratry vlastními jsme oblékáni
v potupný šat, smutek a temnotu!
Jsem Maďar. A mé tváře hanbou hoří,
rdím se a stydím, že jsem Maďarem!
Tak daleko je u nás k ranní zoři,
zatímco jinde slunce září všem!
Za žádný skvost a slávu světa ale
nikdy neopustím svou rodnou zem;
tak zbožňuji, tak rád mám neskonale
svůj národ, i když trpí potupen!“ (62)
Píseň národa
„Vstaň, Maďare, vlast tě volá!
Teď či nikdy – dozrál čas!“ (118)
Lenkeiho setnina
„… jakpak se nermoutit,
maďarská naše vlast
nemůže v míru žít!
Zuby už brousí si
Slovák, Rumun a Sas
na naši bědnou vlast –
kéž vzal by všechny ďas!“ (147)
