„Jak mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku? Tento exemplář to však zcela zjevně zvládnul. Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny.“ (10)
„Avšak proč jsou potom stromy tak sociální bytosti, proč sdílejí svoji potravu se svým příbuzenstvem, a ještě přiživují konkurenci? Důvody jsou tytéž jako v lidské společnosti: společně jde všechno líp. Osamělý strom není les, nedokáže vytvořit vyrovnané lokální klima, je vydán na milost a nemilost povětrnostním vlivům. … Pokud by každý exemplář staral jen sám o sebe, dosáhlo by jich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromů, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.“ (11)
„Každý strom je tudíž pro své společenství cenný a zasluhuje si být zachován co nejdéle. Proto les podporuje i nemocné exempláře a zásobuje je živinami, dokud se jejich stav nezlepší. … Silné šedostříbrné buky, které se takto chovají, mi připomínají stádo slonů.“ (11)
„Důležitým mezičlánkem zajišťujícím rychlé šíření zpráv jsou totiž ve většině případů houby. Fungují podobně jako optická vlákna, jimiž se vede internet. Tenké nitky pronikají půdou a protkávají ji tak hustě, že si to lze stěží představit. Lžička lesní zeminy tak obsahuje hned několik kilometrů těchto „spojů“. Jedna jediná houba se dokáže během staletí rozšířit v prostoru několika kilometrů a „zasíťovat“ tak celé lesy.“ (16)
„Zatímco jehličnaté stromy vysílají pokud možno rok co rok svoje semena do světa, listnáče sledují zcela jinou strategii. Nežli nastartují květenství, nejprve se zpolu vzájemně domluví. Spustíme to příští jaro, nebo raději ještě rok dva počkáme? Lesní stromy kvetou nejraději všechny naráz, protože se pak geny mnoha individuí mohou dobře promísit. Přesně takhle tomu je u jehličnanů, zatímco listnaté stromy přihlížejí ještě k dalšímu faktoru, jímž jsou divočáci a vysoká. Tato zvěř prahne po bukvicích a žaludech, které jí pomáhají si pro nadcházející zimu jaksepatří založit na sádlo. Na zmíněné plody je takto vysazená, protože obsahují až 50 procent oleje a škrobu – v tom je žádné jiné krmivo nepřekoná. Na podzim často bývají celé rozsáhlé lesní oblasti vyžráno až do posledního drobku, takže zjara stěží vyklíčí nějaké mladé stromky. Proto ta nezbytná úmluva. Když stromy nekvetou každý rok, nemohou divoká prasata a srnky s potravou počítat. Jejich potomstvo se tak limituje, protože březí samice musí přestát dlouhý čas velice skoupý na potravu, který některé kusy nepřežijí. Když potom naráz všechny buky a duby rozkvetou a nesou plody, býložravci, jichž už není tolik, nestačí všechno pozřít, takže dosti neobjevených semen zbyde a vyklíčí.“ (23)
„Co se vody týče, byl nicméně prováděn výzkum venku a ten ukázal vedle změny v chování i něco dalšího: když se dostaví krutá žízeň, začnou stromy křičet. Pokud jste v daném okamžiku v lese, neslyšíte nic, protože se to celé odehrává v pásmu ultrazvuku. Badatelé ze Švýcarského výzkumného ústavu pro les, sníh a krajinu tyto tóny nahráli a vysvětlují je tak, že když se ve kmeni přeruší proudění vody od kořenů k listům, objeví se vibrace. Jde o ryze mechanický proces, který pravděpodobně nemá žádný význam. Nebo že by přece jen? … Když si ale vzpomeneme na výsledky bádání v souvislosti s praskajícími kořeny, pak je veskrze možné, že zmíněné záchvěvy znamenají mnohem víc, že jsou křikem žíznícího a snad i naléhavým varováním celému okolí, že dochází voda.“ (45-46)
