„Proč Mácha nenapsal místo Máje Květen? …Je možné, že Mácha květen znal (slovo se rychle šířilo a Mácha byl sečtělý), ale neměl ho ve své aktivní slovní zásobě. Také je možné, že květen sice znal, ale neznal se k němu, protože mu nepřipadal dost romantický. … Třetí možnost si už domyslíte sami – Mácha slovo květen nikdy neslyšel a folklorní trnopuk se mu nelíbil. I nezbylo mu než napsat Máj.“ (36)
„Český název elektřiny mlno či mluno najdeme ve fyzikálních textech z doby, kdy češtinou zmítala zběsilá slovotvorba národních obrozenců. … Termín mlno či mluno vytvořil (Karel Slavoj Amerling alias Strnad Klatovský) na základě padělané glosy v oblíbeném středověkém biblickém slovníku „Mater verborum“. Padělatelem byl pravděpodobně sám Presl, za vzor mu posloužilo ruské slovo mólnija (blesk).“ (38)
„Název jedné modlitby Páter noster – „páteř“ – se tak ve staročeštině stal i název modlitebního celku. A v důsledku toho se později slovo páteř stalo názvem pro vše, co navlečené korálky připomíná, tedy i pro osu těla tvořenou obratli.“ (39)
„Vezměte si jen podstatná jména: ta sršeň/ten sršeň, okurka/okurek, kobliha/koblih… ženský rod na západě a mužský na východě republiky. Zdálo by se, že čím jsou u nás lidé západněji, tím jsou zženštilejší, alespoň co se mluvnického rodu týče. Ale třeba s bramborou/bramborem nebo kedlubnou/kedlubnem je to v Čechách, tedy „na západě“, všelijak promíchané, jak kde. A když odhlédneme od jídla, najdeme slova, která to mají obráceně – kupříkladu hadr je mužského rodu na západě a ženského rodu (hadra) na východě. … Co je ale zajímavé: téměř všude u nás ty hranice mezi mužským a ženským rodem probíhají směrem severo-jižním. Jako by lidé v minulosti neradi chodili na východ.“ (39)
„Japonština má svůj ženský styl, doložený již od 11. století. Japonským ženám zůstává možnost volby mezi stylem, který zdůrazňuje jejich ženskost, a stylem neutrálním. Dnes však i japonská žena častěji používá zájmeno boku (já), vyhrazené dříve pouze mužům.“ (66)
„Kromě rozdílů ve výšce a zabarvení hlasu je rozdíl i ve výslovnosti, ženy vyslovují zřetelněji a správněji. Muži dávají přednost klesavým intonacím, ženy stoupavým, jakoby tázavým (tento rys bývá vykládán jako projev ženské zdvořilosti a podřídivosti.) … Ženy častěji hovoří o sobě a častěji používají zájmena my a vy. Jejich slovník je výraznější v kvalifikačních určeních, častěji používají slovo úchvatný. Muži zase více tíhnou ke klení a nadávkám. … Muži prý ostřeji přerušují repliky žen (až třikrát častěji), avšak sami nechtějí být přerušováni ženami. Je patrné, že dávno před vzedmutím vlny feminismu se do jazyka vepsal určitý patriarchální model.“ (66)
„Zkrátka text na dvacetikoruně (Svatý Václave, nedej zahynout nám i budoucím) není v pořádku. Víme, že v chorálu se zpívá „nám ni budoucím“ (73)
„Jedním z nejstarších říčních jmen u nás je předkeltská Morava (základem je mar – moře, velká voda, což Germáni rozšířili o ahwa – řeka). Pojmenovali ji indoevropští obyvatelé těchto končin asi 1200 let před Kristem. V této podobě znali jméno Keltové i Římané. Slované ho pak jen převzali a připodobnili slovanskému slovu morava – mokřinatá louka.“ (92)
„Vltava bývá odvozována z germánského Wilth-ahwa (prudká voda), její jméno ovšem může být ještě starší. Labe se vyskytuje už v antických spisech jako Albis /bílý, čistý), Germáni mu říkali Alba a Staročeši Laba, z čehož pak vzniklo Labe. Z jeho přítoků měla pěknou vodu Cidlina (říčka cědlá, tj. čirá) a horší Mrlina (umrlá, pomalá). Keltské jméno má nepochybně Jizera (bystře proudící) a asi Ohře (valící se, dravá). … Slovanský se zdá být pražský Botič, který by mohl souvist s botěním, tj. nabýváním objemu (za velké vody).“ (93)
„Jméno Říp je původu předslovanského. Základem je germánské ríp (hora, vyvýšenina), které má latinskou paralelu ve slově rípa (břeh, svah, úbočí).“ (93)
„Poprvé se toto jméno (v podobě Sudéta) objevilo již ve starověkém díle řeckého učence Klaudia Ptolemaia, který v 2. stol. Po Kristu vytvořil (mimo jiné) celkem podrobnou mapu tehdejšího světa. … Vyskytují se i názory, že Ptolemaios neoznačoval přesně žádné horstvo, nýbrž prostě všechny „kopečky“ u nás, v srdci Evropy, které zrovna neřadil ke Gabretě či Gambrétě (tak nazýval Šumavu). Zdá se, že Sudéta je jméno keltské, ze základu sud a přípony –éta, tedy „les kanců“. (94)
