Sedmý rok v Kataru

Utíká to strašně rychle – už v Kataru kroutíme sedmý rok. Hodím vám sem pár obrázků, abyste viděli, jak tu válčíme.

Malý cyklovýlet na poloostrov Zekreet na západě země. Všimněte si velbloudů za cyklistkou!

Dřív velbloudi takhle na volno po Kataru neběhali. Nebylo jich tolik a všichni byli v ohradách. Ale když začala blokáda a nepřátelství se Saúdskou Arábií, tak Saúdi vyhnali ze své země stáda katarských majitelů. Spousta Katařanů měla totiž svoje zvířata zaparkovaná v Saúdské Arábii. Jednak je v SA víc vegetace, jednak tam určitě bylo levnější hlídání a péče, jednak má spousta Katařanů v SA část rodiny nebo kmene, takže jezdit do Saúdské Arábie pro ně byla normálka. To všechno s blokádou skončilo. Tisíce zvířat se vrátily do Kataru a teď se poflakují všude kolem.

Troška sportování v poušti. Na Zekreetu je krajina jak na Marsu. Co se naše děti v těchhle skalách nahrály a našplhaly! Až jednou budou vzpomínat na báječná léta dětství, tak budou myslet na tyhle zekreetské kamenné hřiby.

Vidíte tu paní kráčející před stylovým graffiti? Vyfotil jsem ji proto, že má na tváři tzv. batúlu. To se ani v Kataru moc často nevidí.

Tady ji vidíte ve větším detailu.

Batúla je maska na obličej, kterou nosí starší ženy. Když jsem ji viděl prvně, tak jsem myslel, že je z kovu, z nějakého kočičího zlata. Pak mi ovšem došlo, že taková kovová součástka by vám tady v létě upálila nos. Ve skutečnosti je batúla z lesklé látky a pevná svislá výztuž mezi očima je z dřívka. Podomácku dělané batúly prý tuhle výztuž mají z takové té dřevěné špachtličky, kterou znáte od doktora.

Proč se batúla nosí? Původně prý přišla od muslimů z Indie, ale rozšířila se po celém Zálivu. V Íránu ji nosí obyvatelstvo arabského původu, tzv. Bandaris z jižního pobřeží. Maska tam má specifický tvar kníru (koukněte na Google Images) a ženy ji prý nosily proto, aby vypadaly jako muži a odradily případné nájezdníky či násilníky. No, nevím. To by ti nájezdníci museli být úplně blbí; vždyť žena se tady v kraji pozná už zdálky podle barvy svého hábitu. Jedná se spíš o další typ „cudného zahalení“, na které si tady lidi tak potrpí. Jedna kolegyně mi řekla, že starší ženy samy sebe pokládají za ošklivé, tak se radši schovají za masku. Jestli je to pravda, tak to mají v životě dost blbé – mladší ženy se zahalují, protože jsou krásné a mohly by přitahovat pohledy, z čehož pak plynule přejdou do staršího věku, kdy se zahalují, protože jsou ošklivé a už nechtějí přitahovat pohledy. Není lehké být ženou v tomhle kraji, to říkám furt!

Katarské bugginy v poušti.

Taky milujete písničku Dune Buggy z filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí? Tak takovéhle bugginy do pouště si staví Katařani. Rám jim svaří indičtí borci ve čtvrti Industrial Area, do toho se strčí oturbený motor z velké ameriky či z toyoty a stroj na zábavu je na světě. Borci se pak předhánějí v riskantním vyjíždění dun. Bugginy mají takový tah, že celou dunu vyjedou po zadních kolech. Když ale jedete po duně bokem, auto se snadno převrátí, neupoutaný frajer z něj vypadne a vlastní mašina ho rozmáčkne. Neoficiálním závodům přihlížejí stovky diváků (viz hlediště v pozadí). Zprávy o tom, na které duně se dnes jede černý závod, se šíří ve skupinách na Whatsappu. Když policie na závod přijde, tak se ho snaží rozehnat – zažil jsem třeba, že nad dunou kroužili vrtulníkem, dokud se účastníci nerozjeli pryč. Úmrtnost při těchto zábavách je velmi vysoká.

Blbnutí na duně. Tady blázní normální auta, ne bugginy. Ostatní spořádaně koukají jak v nějakém americkém drive-in kině.

A podobná scéna na jiné duně v podvečer. V poušti to o víkendu často vypadá jako ve filmu Šílený Max.

Táboříme s tlupou (úplně vpravo).

Vidíte tu skupinku aut vpravo? To je naše česká a slovenská parta. O víkendech pořád rádi jezdíme na pláže, grilujeme, pijeme hrozné pivo ze státního obchůdku Qatar Distribution Company a celkově si to užíváme. Pivo z QDC je podle nás hnusné schválně – borci ho během dovozu nechají někde na slunci projít varem a pak už to nikdy není ono. Tady se člověk prostě nestane alkoholikem, i kdyby kdovíjak chtěl!

Děti zatím sjíždějí duny…

… na prknech…

… a předstírají, že jim je vedro.

Ještě jeden pohled na poušť v oblasti Sealine Beach… mám tenhle kout rád.

Na stejných pěnových deskách, které se používají na sjíždění dun, děti blázní i ve vodě. Nejlepší sportovní náčiní!

Frajerské lehátko vlevo vzadu jsem koupil s velkou slávou v naději, že nám udělá ze dvorku ráj. Prakticky od první noci na něj ale chodí čůrat všechny kočky ze západní Dohy, což atraktivitu sofa v následném horkém dni poněkud snižuje. Mohu vás ubezpečit, že v západní Doze je velmi mnoho koček.

Něco málo z práce. Vloni jsme v rámci předvádění naší 5G sítě (kterou jsme spustili jako první na světě) lítali po Kataru s tímto přerostlým dronem.

Jednou to má být taxi pro dvě osoby. Abych vám řek pravdu, jestli jsou naše města nebezpečná už dnes, kdy si musíme hlídat jen levou a pravou stranu, ani to nechci vidět budoucnu, až budeme muset pořád kontrolovat i nadhlavník. Holt pokrok.

Děti. Je to šílené, ale Mani už oslavil 10. narozeniny – a Timi krátce poté čtrnácté. Proč musej tak rychle růst? Proč nemůžou furt zůstat jako dřív?

Ale nebudu lhát, děti nám dělaj radost. Kluk se nějak rozjel ve sportu.

Má strašně rád fotbal – začal chytat v jedné fotbalové akademii a postupně si tam vybojoval pozici prvního brankáře. Dále se dostal do plaveckého, basketbalového a atletického týmu školy. Už má doma 7 medailí z různých soutěží – tedy cca o 7 víc, než jeho otec získal za celý život. Nevíme, kde se to v něm bere, ale jsme za to rádi. Je to lepší, než aby někde za barákem bral drogy.

Mani sní o tom, že jednou bude chytat za Spartu a za Arsenal. Sparťanstvím jsem ho nakazil já, to je v pořádku; ten Arsenal chytnul nějak sám od sebe. Já mu říkám, klidně, ale prosím tě čti, vedle toho kopání furt čti. A on čte, takže jsem v klidu, i kdyby to s tím Arsenalem nevyšlo.

Timi už je 14. Už je to velká slečna. Už s ní nesmím používat dětské verze slov a celkově ji musím brát vážně jako Švejk paní arcikněžnu.

Timi se po 14. narozeninách rozhodla, že si nechá propíchnout uši a dát náušnice. Neudělali jsme to při jejím narození, chtěli jsme to rozhodnutí nechat na ní. Dlouho odolávala, ale teď do toho přece jen šla. V jednom momentě si na křeslo po ní sedl i Mani a žertem naznačoval, že chce taky. Ale doktorka řekla, že ne, že klukům se v Kataru propichovat uši nesmí. Hm. To jsou ty restrikce macho společnosti. Když si opravdu věřím jako chlap, tak si klidně povolím i nošení náušnic, ne? Ale to je holt jiná kultura a jiné pojetí lidské svobody.

I letos jsme se šli podívat na pobřežní promenádu Corniche na velkou vojenskou přehlídku. Teda přesněji jsem šel na její nácvik. Tím jsem se vyhnul davům a mohl jsem veškerou techniku v klidu vyfotit.

Byl to dobrý den pro všechny fandy velkých hraček. Projela třeba spousta kamuflovaných Raptorů, mnohé s kulomety na zádech. Velmi praktické!

Toto!

Místní záložáci, jdoucí ještě ne úplně srovnaným krokem. Vím, že to byli záložáci, protože mezi nimi byl i jeden můj kolega.

Tihle hoši už jsou nebezpečnější, tohle bude elitní oddíl. I podle barvy pleti je vídět, že se jedná o mezinárodní žoldáky.

Odstřelovači. Zneklidňující pohled, že?

Místní velbloudí jízda. Ta zvířata vypadají jako z jiné planety, co?

Jacísi místní čmeláci malují po obloze. Budova vlevo s vlajkou je naše firemní centrála – Ooredoo.

Ještě jiný pohled.

I to srdíčko nám nakreslili, takže dobrý.

Takhle se národní den slavil u nás v práci. Jak vidíte, za barákem si rozhodíme koberce, postavíme stany a na jeden den je mecheche.

A takhle slavěj Katařani. Na národní den (18. prosince) si lidi pomalovávají a polepují auta a běžně jezdí na střechách. Policie neříká nic, je národní den.

Na zadní okno obrázek emíra a jedem. V tento den propadají lidé přímo extázi, v noci mnozí mezi zaparkovanými auty v ulicích města i tančí. Pro nás Čechy je těžko pochopitelné, jak se někdo může dostat do takové euforie bez alkoholu nebo bez nějakého Nagana. Ale tady je nacionalismus tak silný, že v pohodě nahradí i alkohol.

Další typický vůz.

I Maniho zaujala malinká obrněná vozítka.

Kluci mají tyhle hračky rádi. Dejte na mě, války budou furt.

Během národního dne jsme zažili i jednu velmi katarskou příhodu.

Odpoledne jsme se šli trošku projít na umělý ostrov The Pearl. Sedli jsme si tam do malé kavárničky, usrkávali sladké nápoje a užívali si božský klid, přerušovaný jen tím, že Mani vždycky srká děsně hlasitě.

Najednou k nám přistoupil neznámý Katařan a ukazoval na našeho malého srkátora. Á, myslel jsem si, chlap si jde stěžovat. Místo toho se ten dobrý muž usmál a povídá: „Máte krásné děti, chtěl bych jim dát dárek. Chlapče, vem si tyhle klíčky, támhle za rohem je černozelené auto, na sedačce jsou tašky, vezmi si, co chceš, pro sebe i pro sestru.“

Koukal jsem na ty klíčky – Lamborghini, u toho se otvírají dveře nahoru, říkal jsem si, ještě mu kluk s tím autem něco udělá. Radši jsem šel s ním, aby nebyl průšvih. A opravdu jsme auto našli, Mani ho otevřel, vzal si skromně dvě nejmenší tašky a vrátil se do kavárny. V každé tašce byla kšiltovka, propiska, USB paměť a takové věci. Celé mi to přišlo praštěné, ale úžasně velkorysé a plné důvěry. Arabové prostě někdy takoví jsou.

Co dál? Viděli jsme taky docela hodně velbloudích závodů. Všimněte si, že to zvíře vypadá trošku jako chrt, když běží.

Tohle jsou robotičtí žokejové, kteří velbloudy řídí.

A tady je robot v detailu. Už jsem tu o nich psal, ale takovouhle jasnou fotku jsem ještě neměl.

Dřív na velbloudech jezdili normální lidi, podobně jako na koních. Teda normální – byly to samé muší váhy, typ žokeje Váni. Časem ovšem koumaví Katařané přišli na to, že velbloud běží ještě rychleji, když ho pilotuje dítě. Začali tedy na závody houfně dovážet malé chlapce z Indie a dalších zemí. Tihle kluci ale bohužel taky padali, což způsobovalo diplomatické roztržky s Indií a spol., takže emír v roce 2005 dětské žokeje zakázal. A co přišlo místo nich? Ano, roboti! Nejmodernější model je takhle malý a váží sotva 2-3 kila. Jeho hlavní částí je bičík v pravé ruce a vysílačka, kterou vidíte v kapse na hrudi. Do vysílačky řve pokyny majitel zvířete, který jede podél dráhy v landcruiseru. Velbloud majitelův hlas zná, a když má náladu, tak na něj i reaguje.

No a to je zatím vše. Mám toho ještě spoustu, ale nechám to už napříště. Jo a pilně sepisuju knížku se speciálními tajnými informacemi a drby! Těšte se!