Pár fotek z pouště

Dneska přidám alespoň pár fotek mého oblíbeného námětu – poušťě. Jak uhodil prosinec, už to není na koupání na pláži, takže jen tak křižujeme pískem a užíváme si toho, že není horký a dá se po něm běhat.

Děti šplhají na duny poblíž Inland Sea.

Katarská mládež se baví na čtyřkolkách. Vždycky, když je vidím, tak mě to navnadí a nejradši bych si čtyřkolku taky pořídil. Pak si ale vždycky vzpomenu, že tyhle malé mrchy bez klece jsou úplně nejnebezpečnější věc v Kataru a že se na nich každý rok zabijou mraky lidí.

Zvláštní světlo tohoto dne je dané tím, že výjimečně bylo oblačno. Takových dnů je podle mě za rok méně než 10. V Kataru jinak mraky vůbec nejsou. Místní lidi mraky milujou a zamračenému dni říkají „krásné počasí“. Nekecám. My Evropani to samozřejmě vidíme přesně naopak. Každej holt chce to, co sám nemá.

Mimochodem, už víckrát jsem pátral po tom, proč je v Kataru a vůbec v celém Zálivu takové horko. Na Zemi je přece spousta míst se stejnou zeměpisnou šířkou, ale nikde takový hic! Doha leží zhruba na 25. rovnoběžce severně od rovníku – podobně jako třeba indické Váránasí, Taipei na Tchajwanu, poloostrov Baja California v Mexiku nebo třeba ostrov Key Largo na Floridě. Ano, na všech těchto místech je teplo, ale ne tak teplo. Proč je tedy v Doze abnormální hic? Jedním z důvodů je právě naprostá absence mraků, daná nedalekou pouští a speciálním vzdušným prouděním. Když se tady řekne 10 hodin slunečního svitu, tak to znamená čistých 10 hodin slunečního svitu. Třeba v Čechách i zdánlivě krásný letní den znamená, že každou chvíli je slunce na minutku zastíněno mrakem. O tropech, kde jsou mraky půlku času, ani nemluvím. Druhým důvodem je pak Arabský (Perský) záliv – je to obrovská mělká louže, která je po celý rok prohřátá, takže udržuje vysokou teplotu v okolí. Není proto divu, že si naše děti myslej, že voda na koupání má mít 35 stupňů a že malý Martin vzpomíná na moře v tropickém Bali jako „freezing“. No nic. Teď to vypadá, že globální oteplování zvedá teploty i v Česku, čemuž velice fandím. Dá-li pámbu, tak ještě zažiju palmové háje kolem Benešova a pěkné korálové atoly kolem Klánovic a v Polabí.

A ještě jedna šplhačka. Už umíme rozeznávat různé druhy písku, které najdete v různých lokalitách a na různých částech duny. Někde jsou duny z hrubého materiálu, směrem k jihu Kataru se zrnka písku zase zmenšují. I na jednotlivé duně najdete místa, kde vás krusta udrží, nebo naopak tekuté písky, kde se budete bořit po kolena. Jako všechno, i poušť chce trénink.

A tohle už je Zekreet na západě Kataru, takový místní Adršpach. Našli jsme si s partou takové uzavřené údolíčko, do kterého jezdíme grilovat.

Děti zatím lezou po skalách a hledají poklady. Timi má teď takové období, že na každém kroku dělá hvězdy a stojky. Proč ne, písek je měkký.

Dobrodružství – a rodiče se nesmějí koukat, kam jdeme. Neříkejte jim, že jsem to kvůli fotce porušil.

Skalní houby, vytesané větrem.

Hlava mimozemšťana.

Naše malá Pravčická brána.

Není divu, že je řízení v Kataru nebezpečné – chodci se chovají strašně nerozumně.

A jako bonus moje máma před pevností Al Zubara. Je to kus katarské historie. V přístavu Al Zubara kvetl už v 17. a 18. století lov perel a obchod luxusním zbožím z celého světa. Ale ve 20. století místo definitivně zpustlo, všichni se přestěhovali do Dohya zbyla tady jen ta hezká pevnůstka. Mimochodem, ty malé díry, které vidíte ve věžích, to je stará klimatizace. Uvnitř v místnostech dělají hrozně příjemný průvan.

Staré a nové. Katarský kluk si fotí nádherný starý pickup Land Rover SIIA ze 60. let. A za ním Tundra – takhle vypadají pickupy dnes. Musím se vám přiznat, ja jsem nějak čím dál tím víc pickupovej. I ten náš vehikl si chceme nechat – za 40 let, až všude v Evropě budou jezdit jen skleněné bublinky na elektriku, to bude krásný veterán, takový T-Rex ze starých dobrých časů benzínu.