Omán 2015

Ze všech stran jsme slyšeli, že nejhezčí zemí Zálivu je Omán. Že prý se tam vyskytuje i něco jako příroda, že prý tam spontánně roste zeleň, že prý tam mají krásné hory a konečně že i sami Ománci jsou krásní člověci. Zkrátka a dobře, že Omán je prostě mus. A tak jsme umyli náš náklaďáček, žena si sbalila těch 400-450 kg drobností, bez kterých si cestování nedovede představit, naložili jsme děti a vyrazili na velkou cestu směr Maskat.

Plánek cesty, ať z toho máte geograficky pojem. Začali jsme úplně vlevo v Doze. Cestou jsme překonali Saúdskou Arábii a vjeli do Emirátů. Tam jsme dvě noci spali – konkrétně v Abu Dhabi. V Al Ain jsme překročili hranici do Ománu, kde jsme udělali kolečko ve směru hodinových ručiček. Celkem jsme za 12 dní urazili 4300 km. A byly to úžasné kilometry, jedna z nejlepších dovolených, co jsme kdy měli.

Legrace začala už v Saúdské Arábii. Bea musela na sobě mít abáju a sedět v autě vzadu, protože taková jsou v Saudi pravidla. Mezi náma, pro mě to bylo super, protože jsem konečně měl celou sedačku vedle sebe volnou pro foťák a pro pití. Bee to neříkejte, ale mají to ti Saúdi dobře vymyšlený!

V Saudi jsme ovšem strávili jen hodinku – jen jsme tam přelítli 120 km po dálnici. Hned na hranici s Emiráty se Bea zase prudce emancipovala a hnala se dopředu, zatímco chudák foťák musel zase na podlahu. Takový jsou dneska ženský.

Mekka byla od téhle křižovatky asi 1400 km a Rijád 500 km. Víckrát už se do Saudi asi nepodíváme, ale bylo pro nás důležité tam aspoň jednou vkročit, když už žijeme tak blízko.

Neformální odpočívadlo na dálnici v Saudi. Krajina byla přesně taková, jakou byste od Saúdské Arábie očekávali.

Mimochodem, všechny přechody hranic byly naprosto bez problému a žádný netrval déle než 15 minut, a to i s nákupem pojištění pro auto. Celníci byli přátelští a z bláznivých Evropanů cestujících autem měli evidentně radost. Třeba když jsme vyjížděli ze Saúdské Arábie, celník se na mě už zdálky usmíval a volal „Hello, Mr Martin!“ Když jsem k němu dojel, tak jsem se přátelsky podivil, že zná moje jméno. „I am the government, I know everything,“ zasmál se on – tedy „Já jsem vláda, já vím všechno.“ Naše jména mu asi prozradila nějaká čtečka SPZetek namontovaná pár set metrů před celnicí. Všichni o takových věcech vlastně víme, ale stejně nás vždycky překvapí, jak jsme sledovatelní.

A to už tankujeme v Emirátech, někde před Abu Dhabi. Brali jsme modrý super asi za 12.6 Kč za litr. V Emirátech je halt palivo skoro dvakrát dražší než v Kataru. Mimochodem, za celou cestu jsme měli skvělou spotřebu 17.3 litru l/100 km. To je o 3-4 litry méně než můj dlouhodobý průměr, který šponují zácpy v Doze. Nikdy jsem netušil, že ten náš tank dokáže být tak úsporný.

Odpočinek v Abu Dhabi. Ještě nikdy jsme tam nebyli, tak jsme se zdrželi a pořádně si město prohlídli. To malé vlevo je Maniho hlava. To velké vzadu je mešita šejka Zajda – Sheikh Zayed Grand Mosque. K ní se ještě dostaneme.

I když to z Maniho výrazu není patrné, Abu Dhabi na nás udělalo překvapivě příznivý dojem. Je pěkně dotažené, dokončenější než Doha, ale zároveň je klidnější než přece jen trošku bláznivá Dubaj. Dovedu si představit, že se tam dobře bydlí.

Ranní pohled na mešitu z pláže, která patřila k naší ubytovně. Je to strašně elegantní stavba.

Před hotelem vidíte věc, která mi udělala asi největší radost – na téhle cestě si Mani konečně oblíbil knížky! Najednou čte stejně maniakálně jako jeho sestra. Oba čtou za chůze, ve výtahu, cestou do auta a tak dále a tak dále.

Tahle věc s knížkama je pro mě dost důležitá. Já mám knížky rád celý život a benešovské knihovně vděčím za 90 procent toho, o čem přemýšlím. Až do téhle dovolené jsem si dělal starosti, jestli to Maniho taky chytí. Vím, že děti dneska celkově čtou míň a kluci kór. Ale najednou se něco zlomilo a Mani si začal sám od sebe v autě číst a vydržel to celé hodiny. Jak se dalo čekat, oba preferují při čtení angličtinu, z čehož mám trošku smíšené pocity. Doma už pro něj třicet let suším Ferdu Mravence a Vinnetoua a teď snad abych to hodil do kamen. Ale lepší něco než nic. Mani je vůbec tou angličtinou zasaženej nejvíc z rodiny – má nejkrásnější přízvuk, což je pěkné, ale taky se mu nejrychleji kazí čeština, což už tak pěkné není. Ale zlobit se na něj nemůžu. Někdy zapomínám, že je mu furt jen šest a v Čechách by ještě ani nechodil do školy. Ale už mluví plynně anglicky, maďarsky a česky, ve škole chodí na německý kroužek a v září začne španělštinu. To je o čtyři jazyky víc, než jsem v jeho věku dělal já. Kdykoli si tohle uvědomím, tak zmlknu a nechám ho na pokoji. On sám o sobě říká, že je hloupej, protože ho o tom neustále ujišťuje jeho sestra, ale já vím, že tichá voda břehy mele.

A to už jsme před mešitou. Po většinu času vypadaly děti přesně takhle. Jediný problém je v tom, že Mani si čte nahlas, což Timi dovádí k šílenství.

Mešita je opravdu moc fajnově udělaná, a to zvenku i zevnitř. Je schválně postavená tak, aby sjednocovala národy. Stavbu vedlo italské studio Impregilo, které použilo nejlepší kámen z Itálie, Indie, Činy a Makedonie. Jen toho makedonského mramoru, ze kterého je vnější obložení minaretů, padlo 115 119 m2. Takže si asi dovedete přestavit tu fakturu.

Florální motivy na sloupech nejsou namalované – jsou sestavené z různobarevných mramorů ze tří kontinentů.

Ukázka interiéru. Lustry jim dělali Němci – Faustig z Mnichova. A samozřejmě použili milióny křišťálů od Swarowskiho. Ale Češi by tuhle práci zvládli taky. Koberec jsem ani pořádně nefotil, ale je to největší celistvý tepich na světě. Má 5627 m2, dělalo na něm 1200-1300 lidí po dobu dvou let a váží 35 tun. Jen si představte, jak ho jdete vyprášit na tu železnou konstrukci za panelákem.

Selfie.

Takhle vypadala stavba večer z našeho balkónu. Systém osvětlení je velmi rafinovaný a jeho scénáře prý nějakým způsobem sledují fáze Měsíce.

Po dvou dnech strávených po mešitách, tržnicích a akvaparcích jsme práskli do koní a přes Al Ain vjeli do Ománu. Na fotce jsme asi 500 metrů před celnicí – a přechod je to opravdu dokonalý. Rázem končí nudná rovina a začínají krabaté skály, které vás budou v Ománu provázet na každém kroku.

A tady už klesáme k hlavnímu městu Maskatu. Sněhobílá města a hnědé skály, to je celý Omán. A dokonalá infrastruktura.

Chtě nechtě jsem musel smeknout klobouk před lidmi, co v Ománu staví dálnice. I v Evropě by patřily k těm úplně nejlepším, a to jsou přitom postavené ve velmi těžkém terénu. Nevím nevím, jak by se na tohle tvářili odborníci z ŘSD. Postavit tohle v našich podmínkách by jistě překročilo finanční možnosti planety, natož naší malé země.

Naše bydlení je asi 10 kilometrů za Maskatem. Poslední zátoka před hotelem…

Bydlení v zátoce Barr Al Jissa. Ale rovnou vám řeknu, že my v těchhle resortech moc času nestrávíme. U bazénu nebo na pláži vydržíme maximálně hodinku denně a hotel bereme jen jako základnu pro nekonečné výlety. A pro dobré snídaně, na to nás užije.

Obě děti strašně rády sbírají mušličky; máme už toho doma celé kýble a nesmíme to ani vyhodit. V Ománu jsou úplně jiné druhy než v Kataru, takže děti byly u vytržení.

Mani právě němě prožívá duševní otřes, protože mu moře vzalo jeho pracně budovaný hrad. „Timi, příliv nás porazil,“ komentoval to pak můj milý hošík.

Celá rodina už prokoukla, že vždycky, když je fotím, svítí jim slunce do očí. I Mani už má řeči. Jsou to asi poslední roky, co mi vůbec ještě zapózujou.

A to už je jeden z našich typických výletů – pevnost Nachl (Fort Nakhal) kousek na jihozápad od Maskatu. Její historie sahá až do předislámských dob, ale nedávno byla pečlivě zrenovována, jako ostatně všechno v Ománu. Jestli máte rádi hrady jako já s Beou, tak je pro vás v Ománu ráj.

Tuhle fotku z Nachlu mám rád, protože shrnuje celý Omán. Staré pevnosti, kolem obrovské háje datlových palem a banánovníků, usměvaví chlapi s kulatými ománskými čepičkami (kumma) a jako pozadí skály. Je to vizuálně příjemná země.

Ale je tam trochu teplo, to zas jo. Je to jedna z mála zemí, kde je ještě o pár stupínků víc než v Kataru. Zažili jsme ráno, kdy jsme po snídani sedli do auta a teploměr ukázal 39 stupňů. A to byl prosím druhý nebo třetí den dubna. V Kataru něco takového zažijete až tak v květnu. Mně takové počasí hrozně vyhovuje, protože jsem vyloženě pouštní typ, ale musím přiznat, že rodina si při zlézání vysokých schodišť v pravé poledne neodpustila několik necitlivých poznámek. Ale co chcete. Omán leží přímo na obratníku Raka, slunce tam dokáže stát přímo v zenitu a teploty tomu odpovídají. Ani v tropech není takové teplo jako na obratnících.

Mimochodem, všimněte si před pevností Nachl vyschlého řečiště – wádí. Takové najdete po celé zemi. Na téhle fotce stojím přímo uprostřed takového kamenného veletoku. V celém Ománu se smí kdekoli volně kempovat, ale zrovna ve vyschlých wádích se to nedoporučuje. Kdyby v horách náhodou zapršelo, tak vás pak blesková povodeň zbytečně rozšmelcuje.

I když jsem před chvílí ománské silničáře chválil, nerad bych vzbudil dojem, že ideálním autem pro Omán je Kia Picanto. Spousta těch nejzajímavějších turistických cílů v horách je přístupná jen po cestách nahrubo uplácaných buldozery, takže potřebujete seriózní vůz. Ideální je půjčit si na letišti landcruiser nebo přijet pickupem, jako jsme to udělali my.

To samé místo z druhé strany (cestou do Wadi Bani Awf a Little Snake Canyon). Řidičské zážitky jsou v Ománu parádní. Náš statečný pickup zase ukázal, co v něm je. I Bea se v něm cítí bezpečně – po roce už tomu autu bezmezně věří a ví, že i já už jsem naučil základy řízení v terénu. Takže jsme si to opravdu užívali.

V životě jsem neviděl tolik koz jako v Ománu. To zvíře tam do těch skal tak nějak sedne – navíc ho dělají se stejnou texturou jako ty šutry.

Vstupujeme do jednoho z nejkrásnějších údolí v Ománu, Wadi Shab. Musíte chápat, že po dlouhé době strávené v katarské poušti je pro nás úžasné jít mezi opravdovými skalami a nad originál sladkou vodou.

Je to zábavná pěší túra a zvládly ji i děti.

Na dně jsou bazény dokonale čisté vody. Někdy jí prý bývá i víc, ale poslední pořádný déšť v oblasti prý byl vloni v srpnu.

Odměnou za výstup je koupání ve velkých přírodních bazénech na konci wádí. Bylo to snad nejpříjemnější plavání v přírodní nádrži, co jsem kdy zažil. Dokonalá teplota vody i vzduchu a k tomu ta čistota.

Nikdo nechtěl z vody zpátky na cestu.

Ještě kousek dál je prý úžasná jeskyně s vodopádem, kam se musí doplavat, ale nevěděl jsem, jak tam dostat svůj velký fotobatoh, aniž by to mělo vliv na funkci. A taky jsme byli trošku líní. Tak jsme to protentokrát nechali plavat.

Jiný den, jiný výlet. Nedaleko obce Bimmah (Bammah) je v zemi obrovská propadlina vyplněná mořskou vodou. Říkají tomu Giant Sinkhole Park. A je to pěkné jako všechno v Ománu.

Samozřejmě jsme zajeli i do hlavního města Maskatu. Na fotce je hlavní mešita sultána Kabúse (Sultan Qaboos Grand Mosque). Muscat je hrozně pěkné město, zvlášť stará čtvrť Matra (Muttrah). Čisté bílé domy, občas skála – je to fakt úpravné, i když se ten celkový dobrý dojem nedá moc vyfotit. Rozhodně tam mají dobrý trh – souq, který je podle nás nejlepší v celém Zálivu. Trošku jsme se rozšoupli a koupili tam nějaké meče a dýky včetně malých házecích nožíků, které strašně imponují Manimu. Víme, že jsou to jen takové cetky pro turisty – ale zrovna tyhle cetky se nám prostě líbí.

Zajeli jsme až na daleký východ do města Sur, které bývalo centrem loďařského průmyslu pro celý Záliv. Úžasná scenérie jako obvykle. I když to byl jediný den, kdy obloha byla nehezky plechová. V dalekém Kataru a Emirátech totiž zrovna zuřila písečná bouře, prý největší za pět let, a i v Ománu nám to trošku zkazilo barvu nebe.

Ten samý večer jsme si našli pláž (White Beach) poblíž vesnice Tiwi a postavili si stan hned u dunícího Indického oceánu. Strašně jsem chtěl strávit alespoň jednu noc v Ománu nadivoko, aby děti viděly, že život nejsou jen hotely a livrejovaní portýři. Rozdělali jsme oheň, rozpálili gril (dřevo i uhlí jsme si poctivě vezli až z Kataru!), poslouchali moře, koukali na hvězdy a vyprávěli si – bylo to úplně jak z nějaké reklamy na rodinný život. Přesně jak jsem doufal, byl to nejkrásnější večer z celé dovolené. Následná noc zase až tak pohádková nebyla, protože co si budeme povídat, ty matračky ve stanu nejsou zrovna pohodlí samo a ten oceán taky dělá virvál jak svině, takže příště to bude zase spíš ten hotel, ale rozumíme si. Úlohu představit dětem romantický život jsem splnil a minimálně v synovi to snad zanechalo i dost pozitivní vzpomínky.

Ráno děti pro změnu sbíraly mušličky. Pláž měla dost velké oblázkové jazyky – asi jsme večer předtím nenašli tu úplně nejkrásnější. Omán má přitom kilometry a kilometry pěkných písčitých pláží. Ale i tak to bylo moc příjemné.

Pak jsme opět úplně změnili prostředí a vystoupali po šílených serpentinách až do výšky 2200 metrů nad mořem, do masivu Jebel Akhdar (Zelená hora). Podle fotek to tak zrovna nevypadá, ale občas tam prý prší, takže se tam do určité míry daří zemědělství. Konkrétně se tam pěstuje granátové jablko a dále vonný kadidlovník, což je opravdu nešťastné jméno, ale co naděláme. Z jeho pryskyřice se dělalo a dělá aromatické kadidlo neboli olibanum, které je i dnes klíčovou surovinou pro nejluxusnější parfémy (najděte si třeba fajnšmekrovskou značku Amouage, kterou založila přímo rodina ománského sultána a která vyrábí údajně nejdražší parfémy na světě).

Na vrcholu Jebel Akhdar stojí hotel Alila, který láká turisty z celého Zálivu na tu nejdražší komoditu – vzduch až o 20 stupňů chladnější než dole u moře.

Žádný sníh ale nečekejte. I teď v dubnu jsme se bez problémů koupali ve venkovním bazénu.

Hotel sahá až k samému okraji obrovského kaňonu – Manimu to bylo jedno, ale někteří hosti si k tomuhle bazénku pomalu ani netroufli.

Uklidňující pohled do údolí.

Hotel je celý z místního kamene (kdo by tam taky tahal materiál odjinud, že) a uvnitř je komplet v ománském stylu. Člověk si na to kupodivu zvykne.

Před naším domkem. Opravu nevím, koho napadlo to postavit přímo u samé propasti, ale prostě jim to tak vyšlo.

Z Alily jsme samozřejmě zase podnikali výlety. Největší magnet v oblasti je bývalé hlavní město Nizwa (Nazwá), kde je mimojiné úžasná pevnost. Když po ní rodina chodila, připomnělo mi to scény z Prince of Persia.

No a pochopitelně je tam i hezký trh. Koupili jsme tam místní košíky na datle, které se dají na zdi věšet do zajímavých kompozic, jak jsme se poučili právě v Alile. To není to na fotce.

Viděli jsme i opuštěné vesnice, které jsou pro Omán typické. Jak země zbohatla, spousta lidí odešla za pohodlnějším bydlením – ne třeba přímo do Maskatu, ale třeba jen níže do údolí, kam vede lepší asfaltová cesta. Tohle zrovna je vesnice zvaná Wadi Ghul.

Další vesnice, která je v péči zubu času. Detail okna v Misfat Al Abriyeen.

No a jako bychom neměli těch hor dost, tak jsme vyjeli i na nejvyšší vrchol Ománu, třítisícový Jebel Shams. Tedy až na vrchol ne, je tam prý nádherná tzv. Balkonová stezka pro odvážné pěší, ale tak drsní my jsme s dětmi zase nebyli. I tak to ale bylo super a auto si zase užilo.

Vidíte tu cestu nahoru? To vám dá určitou představu, jak se tam jezdí. Právě když jsem dělal tuhle fotku, profrčel kolem mě mikrobusík udělaný ze starého landcruiseru. Kromě řidiče-sebevraha v něm způsobně sedělo 6 holčiček ve školní uniformě – takhle je z nedaleké školy rozvážejí do absurdně umístěných vesnic pod vrcholem. Všechna čest těm holkám, že to každý den dávají.

I výhledy snadno dosažitelné autem jsou parádní. Tohle je nedaleko Jebel Shams Resortu, kde se i přes honosné jméno normálně kempuje.

Ománská odpověď na Grand Canyon.

A ještě jedna pevnost na závěr – Bahla Fort. Ta by se nemusela stydět ani mezi českými hrady. I ona je blízko Nizwy.

Cestou z Bahly jsme viděli ománský pohřeb. Nechtěl jsem to příliš fotit, ale mechanismus jsme pochopili. Muži utvořili dvě dlouhé řady těsně vedle sebe a rakev si podávali nad hlavami zezadu dopředu. Ti z konce řady pak zase přebíhali dopředu, aby mohli převzít štafetu. Tímto způsobem celá vesnice jako pohyblivý pásový dopravník dostane nebožtíka až na hřbitov. Bylo to působivé a dojemné.

A to je konec, přátelé. Pak už následovala jen cesta zpět přes Abu Dhabi a Saúdskou Arábii. Tohle je typický pohled přímo ze saúdské dálnice – na rozdíl od Kataru se tam velbloudi pohybují i navolno a člověk musí při jízdě dávat sakra pozor, aby se s nějakým nesetkal.

Jako rodina dáváme Ománu jedničku s hvězdičkou. Má opravdu víc přírodních krás než celý zbytek Zálivu dohromady, je velice přátelský a přitom civilizovaný. Myslím, že i pro turisty letící z Prahy to může být skvělá dovolená, která ani nemusí přijít moc draho. Není žádný problém tam prožít třeba týden pod stanem – tábor se dá rozbít kdekoli, místa je v pustině vždycky dost a zima vám tam nebude. My se při dovolených neradi vracíme na stará místa, ale v případě Ománu určitě uděláme výjimku.

Ještě z toho sestavím krátké video, ale to mi bude chvilku trvat.

A malý dodatek – měl bych ještě říct, že jsme toho z Ománu spoustu vynechali. Řádný cestovatel by měl určitě navštívit pouštní kraj Wahiba Sands, kde jsou krásné duny a beduínské tábory. Wahiba od nás nebyla zas tak daleko, ale my už jsme přece jen pouště viděli hodně, takže jsme ji tentokrát vynechali. Další naprosto klíčové místo je Ras Al Jinz kousek od Suru – pláž, na kterou každou noc připlouvají želvy, aby nakladly vajíčka – a ty mrňavé se potom líhnou a lezou do moře. Je tam rezervace a hotel, ale my jsme tam nezajeli, protože hotel už byl dva měsíce dopředu obsazený, a to i přesto, že nám bylo řečeno, že duben je na želvy nejslabší měsíc. Ale jindy je to absolutní mus. No a pak daleko na jihu je město Salalah, které je naprostým hitem hlavně v srpnu. To tam vrcholí tzv. khareef, tedy nejzápadnější projev monzunu známého z Indie. Ne že by vyloženě pršelo, ale ve vzduchu je vlhká mlha, díky které na chvíli celý kraj Salalah zezelená až do tropické krásy. Velbloudi skáčou po zelených skalách a celé to působí až surreálně. Salalah je bohužel přes 1000 km od Muscatu, takže je to spíš na letecký výlet někdy jindy.