Obyčejný srpen v Kataru

Poslední dny bylo v Kataru volno díky svátku Eid. Zůstali jsme tady a udělali si takové obyčejné prázdniny doma.

Tohle asi spoustu lidí překvapí. Jdeme s rodinou do katolického kostela v Kataru. Jeden tu je! Samotný emír na něj věnoval pozemek a taky jej za vlastní peníze postavil – spolu s anglikánským, ortodoxním a dalšími svatostánky. Kostel nesmí mít zvony, kříže a další vnější znaky, aby jako nepropagoval křesťanství, ale jinak má naprostou svobodu. Obsluhuje velkou komunitu Filipínců, Jihoameričanů i Evropanů, jako jsme my. Střídá se tu pět kněží, mají spousty mší v mnoha jazycích denně a pořád narváno. Naposledy kázal anglicky indický farář z Kéraly, k tomu nádherně zpíval sbor filipínských dětí – to vše v budově financované muslimským emírem – byl to jeden z těch momentů, kdy člověk začne zase věřit v lidstvo. Kdybychom dokázali všichni takhle spolupracovat, bylo by to super.

Každý den se jezdíme koupat k moři. Přes poledne si dáváme oraz doma – je přece jen docela teplo. Ale kolem čtvrté, když se udělá příjemný 42stupňový chládek, skáčeme z auta do vody.

Mohli bychom jezdit na oficiální pláž Katara, která je jen 2-3 km od našeho baráku – vidíme ji z oken. Tam jsou nafukovací ostrovy pro děti a všechny tyhle serepetičky. Ale my radši jezdíme na divoké pláže v poušti, kde to není lehátko na lehátku. V poušti nechávám každý den řídit děti. K pláži řídí Timi, zpátky Mani. Říkám si, že jednou na to budou rády vzpomínat, jak se učily řídit v katarském písku. Tohle je Timi.

Mimochodem, na každém sjezdu z dálnice je tahle ochrana proti velbloudům.

Takhle vypadá divoká pláž Fuwairit. Jak vidíte, přijíždíme auty skoro až do vody, což je vrchol lenosti a dekadence. Nejbližší rodina od nás bývá 30-50 metrů daleko – to už se dá mluvit o pořádné relaxaci! Až večer po sedmé přijede třeba 10 dalších aut – lidi si vybalej grily a kuchtěj přímo na pláži.

Děti milujou sbírání mušlí a korálů. Voda je perfektní – čistá a úplně bez medúz a dalších potvor.

Teplota vody je ovšem extrémní – kromě termálních pramenů jsem se nikdy v něčem tak teplém nekoupal. Jeden den byla voda tak horká, že to bylo skoro nepříjemné – byl bych se vsadil, že byla teplejší než lidské tělo. Druhý den jsem proto vzal teploměr a naměřil jsem 35,3 stupně Celsia. A to prosím daleko od břehu – tak daleko, jak jen můžete dojít. Ale člověk je taková potvora, zvykne si na všechno. Jednou, když jsme večer vylézali z vody a vzduch už měl jen asi 36, tak si děti normálně stěžovaly, že je jim zima. Tolik k prosím ke schopnosti adaptace.

Mani ve svém vercajku. Myslím, že dětem se to líbí a že snad na svoje dětství budou vzpomínat v dobrém. Je příjemný jet večer ze „své“ pláže, koukat na hvězdy v poušti a vědět, že tohle není dovolená, že tohle je všední život. Tohle jsem asi vždycky chtěl.