K tomu Turecku. Mnozí asi víte, že jsme nějakou dobu v Istanbulu s rodinou žili.
Pracoval jsem tam tehdy pro operátora, jehož jméno už dneska nemůžu vyslovit a vlastně jsem ho úplně zapomněl – bylo to nějak od V. Proti nám stál velký konkurent, domácí operátor Turkcell, a ten si s námi úplně vytíral zadek. Turkcell byl strašně silný – měl tehdy asi 65procentní tržní podíl, kdežto my a další operátor Avea jsme se prali o ty zbylé drobky. Technicky byl Turkcell vysoko nad námi, měl skvělou síť a – což bylo nejhorší – ještě ke všemu ho lidi milovali, protože měl fakt dobře vybudovanou značku, působil přátelsky, uměl to s emocemi a tak vůbec. To je mimochodem velmi turecká věc – v Česku by tak velká a dominantní firma nemohla být milovaná, Češi od přírody fandí spíš outsiderům a slabším. Turci naopak k malým žádné sympatie necítí a fandí vždy jen silným – dobré vědět.
No ale co. Turkcell nás drtil v celé zemi, s jedinou výjimkou. Všiml jsem si, že z nějakého záhadného důvodu je naše firma strašně úspěšná na jihovýchodě. Tam jsme měli leckde 80procentní, v některých městech dokonce prakticky 100procentní tržní podíl. Zíral jsem na ty statistiky jako blázen a říkal jsem kolegům – hele, jak je tohle možné? My tam něco musíme dělat dobře! Pojeďme se tam podívat, udělejme tam nějaké focus groups, poučme se. Takovéhle naivní kecy.
Moji místní kolegové se jen usmívali a mávali rukama. To nech plavat, říkali. Ne, do Diyarbakiru opravdu dělat výzkum nepojedeme, nemá to cenu. Hele, nech to bejt, to nikoho nezajímá. Ale víc k tomu neřekli, jen se tak divně šklebili.
Až po pár dnech mi jiný kolega – Maďar – vysvětlil, jak jsem naivní. Oblast, kde máme tak obrovský tržní podíl, je samozřejmě kurdská část Turecka. Kurdové naši firmu milují. Raději by si totiž uřízli pazouru, než aby měli na telefonu napsáno TURKcell. Proto všichni houfně naskákali k nám. Ale naši místní kolegové v Istanbulu tyhle svoje zákazníky nenávidí. Nějaké statistiky z Kurdistánu opravdu nikoho v marketingu nezajímají. Naopak je to spíš hanba, že jsme zrovna kolem toho Diyarbakiru tak úspěšní. Nemělo by to být.
No a to je pro Turecko typické. Ta společnost je hluboce nemocná. Nemylte se, my jsme s rodinou tu zemi milovali. Lidi se k nám chovali úžasně. Istanbul je navíc dost cool město, nebo tehdy byl. Když jsme odjížděli, tak jsme brečeli. Ale už tehdy jsme věděli, že
1. Země jako celek má naprosto patologický vztah ke Kurdům a Arménům. Třeba moji mladí a progresivní kolegové by slovo Kurd nikdy ani nahlas neřekli – říct větu s tímto slovem znamenalo, že můžete být obviněn z podpory terorismu. Místo „žijou u nás Kurdové“ se říkalo „máme jihovýchodní problém“.
2. Dále má Turecko těžkou schízu vzhledem k Evropě – na jednu stranu ji strašně obdivují a moc se jí chtějí vyrovnat a hlavně všichni chtějí jezdit éčkovým mercedem, na druhou stranu ji nenávidí a nemůžou jí zapomenout, jak v první světové pokořila Osmanskou říši. To se nám jednou vrátí, přátelé.
3. No a za třetí už jsme tehdy v roce 2008 viděli, že Erdoğan je největší zm*d v Evropě.
No a teď tenhle borec, který doma bombarduje kurdské vesnice a zabíjí vlastní obyvatele po stovkách, muž, který nechává mizet novináře za jediný titulek, vypíná Youtube a Twitter na celé měsíce a roky, teď tenhle muž nadává Holanďanům do fašistů a vyčítá nedostatek demokracie společnosti, která patří k nejsvobodnějším na světě a která jeho vlastní režim mentálně předbíhá o stovky let.
Je to hajzl a celá Evropa by ho svorně měla kopnout do zadku. Stáhnout velvyslance, bezvízový styk odložit tak o 999 let a na přístupové pohovory k EU už si ani nehrát. A samozřejmě začít si sakra hlídat hranice s Tureckem, protože ten lump nás může vydírat jen přes uprchlíky. No a hlavně nemektat a nehledat vyděšené kompromisy, protože Turek rozumí jen síle. Jestli ta parta zvaná EU má nějakou cenu, tak se teď za jednoho svého malého člena postaví. Kvůli tomu se přece party dělají, ne?
(Jo a dominanci Turkcellu se nám nakonec podařilo zlomit, ale to by bylo na jiné povídání.)
