Mým šéfům

Minulý týden umřel Waleed Al Sayed, velký velbloudář před pánembohem a jeden ze tří nejlepších šéfů, co jsem kdy měl. Myslím, že Waleed byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem v Kataru v roce 2013 zůstal. Přišel jsem do úplně cizí kultury a nebyl jsem si jistý, jak se tu chytnu. Ale firmu jsem si hned oblíbil – viděl jsem, že v šatně panuje vítězná nálada, jak by řekli fotbalisti, a že šéf je borec, který si na rozdíl od mnoha CEO nepotrpí na bullshit, nehraje žádné hry a je totálně fér. Brzo jsme se sčuchli a za pár měsíců už jsem patřil k malé partičce lidí, co Waleed o víkendech zval na svou velbloudí farmu.

Waleeda jsem poznal, když mu bylo 49 let a byl na vrcholu sil. Byl ve firmě od svých 18, vypracoval se z té nejnižší pozice, znal všechny, uměl všechno. Na každý problém měl řešení, překážky odstraňoval jediným telefonátem, jeho čich na reakci trhu byl legendární. Zažil jsem spoustu mítinků, kde se lidi hodinu hádali, politikařili, říkali nesmysly. Na konci řekl Waleed tři věty a byly to ty nejrozumnější věty, co za celou dobu padly. Nedělal kompromisy, nesnažil se uspokojit všechny a udělat trošku A a zároveň trošku B. Prostě řekl, že tahle jedna věc je správná, ta se musí udělat na dvě stě procent, zbytek jde do koše. A když vysvětloval, proč je ta volba správná, tak nám najednou všem připadalo, že jsme si to v duchu mysleli od začátku a že vlastně nevíme, o čem byla ta hodinová diskuse. Proč jsme si rovnou netroufli navrhnout to nejpřímější a nejlogičtější řešení, i když je pro firmu těžší ho zrealizovat? Zajímavé je, že Waleed velmi často rozhodoval podle toho, jak by si věc přál mít obyčejný zákazník, řekněme jeho táta, normální bohabojný otec od rodiny, dobrý muslim. Vždycky chtěl „tu správnou věc,“ něco poctivého, žádné šméčko. Často se přitom i odkazoval na Korán, jehož byl velkým znalcem. Mimochodem, tím, jak mluvil přímo, tak zároveň taky naplňoval ten citát z Matouše: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne“. A bylo to dobré.

Takhle jsem ho viděl fungovat několik let. Byl to král. Byl zároveň pekelně pracovitý, čímž byl teda někdy i trochu otravný. :-) Ale firmě dával všechno.

No a pak před dvěma lety dostal najednou mrtvičku. Na služební cestě v Jordánsku. Bylo to nějaké špatné, strávil tam měsíc v nemocnici. A pak se vrátil do práce jako jiný člověk. On, který byl předtím nejlepším řečníkem, co jsem kdy slyšel, najednou s obtížemi dokončoval věty. Viditelně hledal slova a vyslovoval tak zvláštně nezřetelně. Po několika měsících ho potichu poslali na odpočinek. Následovala prý druhá mozková příhoda – o ní už jsem slyšel jen zdálky – a konečně minulou neděli ta třetí, poslední. Waleedovi bylo 59 let.

---

Když o tom tak přemýšlím, tak jsem měl v životě tři velké generální ředitele (CEO), kteří mě ovlivnili. Měl jsem teda i další, ale ti nezanechali takovou stopu. První z těch velkých byla Karla – CEO/rocková hvězda. Druhý byl Grahame – CEO/filozof. No a konečně Waleed, CEO/král. Od každého jsem se naučil něco.

Kanaďanka Karla řečená KDS byla moje šéfová, když jsem před dávnými časy přišel do Oskara. Bláznivá mladá holka kolem třicítky s nekonečnou energií, beznadějná workoholička; v rozhovorech se chlubila tím, že první infarkt dostala v 31 letech. Byla Oskarem posedlá, stavěla ho jako firmu, která bude jiná než všechny ostatní. Karla byla výstřední a charismatická jako Elon Musk – dlouho před Elonem. Nesnášela formální vystupování a staré pořádky; hned třeba zakázala nošení kravat. A ten zákaz neplatil jen pro zaměstnance. Na recepci nám visela malá roztomilá ramínka a tam musel svou kravatu odevzdat každý návštěvník, který chtěl dovnitř. Je jedno, jestli to byl třeba šéf nějakého našeho velkého dodavatele – kravatový striptýz musel podstoupit taky. Mnozí z těch důležitých návštěvníků z toho byli paf a někteří se asi i otočili a odešli. Byli jsme v Česku na konci 90. let – v zemi teprve dojížděla fialová podnikatelská saka a Karla tu působila jako návštěva z vesmíru. A Oskar s ní.

Karla milovala šou. Při firemních akcích vjížděla na pódium na harleyi v upnuté černé kůži. Slezla z motorky a začala řečnit. Značka a firemní kultura pro ni byla vším – byla moje první a poslední CEO, která se starala primárně o značku a zákaznickou zkušenost, ne o finance nebo síť. Nechtěla snižovat náklady o pět procent, chtěla, aby nás zákazníci milovali. Dokonalý branding byl pro ni samozřejmostí – dokonce i záchodová prkýnka jsme měli jednu dobu červená. Chtěla, aby lidi chodili do práce nadšení. Jednou koupila všem zaměstnancům (bylo jich tehdy asi 1200) jako překvapení drahé džíny Replay a firemní tričko. Bylo to stejné oblečení, které měli nosit lidi v obchodech, ale ona ho pořídila i všem kancelářským krysám. Pro spoustu z nás to tehdy byly první kvalitní džíny v životě, takže jsme je nosili hodně – a byla z toho svého druhu uniforma. Ostatně ten podtón „být cool povinně“, to byl u Karly asi největší problém. Ne všem to lezlo pod vousy.

Tohle byly ty džíny. A ta bytost jsem já na nějaké firemní akci v roce 2003…

Karla dovedla být neuvěřitelně protivná. Nebudu přehánět, když řeknu, že třetina českých zaměstnanců ji nenáviděla, třetina se jí potají smála a jen asi třetina ji brala. My Češi jsme strašní cynici a Karlino jásavé nadšení a dokonce vášeň (passion bylo její nejčastější slovo) nám někdy připadalo jako socialistický výplach mozků. A protože to byl Oskar, tak ty transparenty dokonce i barevně vypadaly jak za socíku, akorát udržovanější. Občas byla Karla šíleně sebestředná – ještě za svého panování o sobě nechala napsat knihu. Občas každý den kašlala na názory druhých a protlačila si to svoje jako lokomotiva. Bylo lehké si ji protivit.

Pravda ale byla, že firma s ní šlapala. Firemní kultura, která se v Oskarovi vytvořila, byla tak úžasná, že na ni všichni vzpomínáme se slzou v oku. Časem jsme se rozutekli do jiných společností a do jiných zemí, ale i dnes, když se po dvaceti letech setkáme, tak si říkáme, že druhou takovou firmu s tak silnou vnitřní kulturou a tak vysokým sebevědomím už nezažijeme. Byla to taky velká škola reklamy a marketingu – ostatně lidi z Karliny stáje pak vedli třeba marketing Air Bank a dalších českých zázraků.

Přiznám se, že i když jsem s Karlou několikrát chytnul, tak jsem byl v táboře jejích příznivců. Ostatně teď po letech už ji oceňují všichni. Naučil jsem se od ní, že když chcete mít celou velkou firmu prodchnutou nějakým duchem, tak musí být v čele úplný magor a z něj musí ten duch vyzařovat jak z atomové elektrárny. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet, jak se říká. A Karla hořela jak pevný podpalovač Pepo. On ten firemní duch se totiž při každém sestupu o patro níž ředí a rozpouští. Když máte na vrcholu cvoka jako Karla (nebo svého času Steve Jobs), tak i při tom sedminásobném zředění cestou k zaměstnancům na prodejně ještě pořád zůstane hodně ohně. Ale když máte v čele nějakého průměrného nekňubu, tak o sedm pater níž bude hluboký podprůměr. A tohle prostě Karla instinktivně chápala. CEO je značka – to jsem se od ní naučil já.

---

Karla s Oskarem uspěla – až tak, že přišel Vodáč a koupil nás. S novými vlastníky přišel i nový CEO: Grahame Maher, australský hippie a filozof na trůně.

Grahame byl ve světě generálních ředitelů taky excentrikem, akorát úplně jiným než Karla. Na šou nebyl vůbec a okázalost mu neříkala nic. Řekl, že do práce bude jezdit tramvají – a taky jí opravdu jezdil. Hromadnou dopravu v Praze si velmi pochvaloval.

Grahame nikdy nezůstával na povrchní rovině peněz, zisků a ztrát. Když k nám poprvé dorazil, tak jsme s ním měli malé setkání – jen on a pár Čechů z užšího vedení firmy. Pět minut po začátku setkání se nás Grahame začal každého jednotlivě ptát, jaký je smysl našeho života. (Pro srovnání, o pár let později jsem absolvoval tu samou představovačku s úplně jiným CEO. Ten se naopak pět minut po začátku setkání ptal, jaké jsou výnosy z SMS. Cítíte ten rozdíl…)

Mimochodem, „jaký je smysl vašeho života“ byla i Grahamova oblíbená otázka při pohovorech s uchazeči o práci. Párkrát jsem u toho byl a byla legrace to sledovat. Lidi měli navrčené odpovědi na takové ty klasické otázky – jaké jsou vaše slabiny, shrňte se ve třech slovech a tak dále a tak dále – a najednou museli přemýšlet, jaký je smysl jejich života. Nemohli přece natvrdo říct, že splatit ten barák v Jesenici a dostat pořádnou služební audinu. :-) Bylo to zajímavé a v odpovědích o sobě kandidáti řekli víc, než asi sami čekali.

Na mítinky chodil Grahame běžně bosý. Když jednou nedopatřením vlezl do nesprávné zasedačky, tak už tam zůstal a normálně se zúčastnil mítinku s „obyčejnými“ lidmi jako řadový člen. Každý, kdo měl možnost si s Grahamem promluvit, si na něj odnesl pozitivní vzpomínku. Jestli Karla lidi polarizovala, tak Grahame měl naopak ty nejúžasnější mezilidské dovednosti, co jsem kdy viděl v akci.

Grahame měl pevnou víru, že skutečně dobré firmě musí jít ještě o něco vyššího než jen zisk. Musí mít nějaký vyšší smysl – třeba pobavit lidi jako Disney, nebo zachránit deštný prales – a dokud se toho smyslu drží, tak jako firma může být excelentní. Jakmile na své skutečné poslání zapomene a stane se z ní jen více méně efektivní stroj na procenta a na marži, padá do průměru.

Grahame byl taky člověk, který mě pustil do světa reklamy. Jiný by to možná neudělal. Byl to můj mentor, měl jsem k němu úzký vztah. Když se u nás uvolnilo místo ředitele reklamy, tak jsem drze šel za Grahamem a řekl jsem mu, že bych to chtěl dělat.

– Ale už jsi někdy točil nějakou reklamu, Martine?, zeptal se Grahame.

– Ne, Grahame, ještě ne. Psal jsem k nim texty, ale ještě jsem na natáčení nebyl, povídám mu já. Ale to se naučím. (Byl jsem tehdy strašně oprsklý, ale to se v mládí má.)

– Ještě jsi nenatočil ani jednu reklamu a chceš dělat reklamního ředitele největšího a nejpopulárnějšího klienta v zemi, který utrácí za reklamy nejvíc peněz?, divil se Grahame (takovým klientem jsme tehdy opravdu byli).

– Ano, Grahame, říkám já. Vím, že na to nemám životopis, ale dej mi prosím šanci. Já tě nezklamu.

Grahame se zamyslel a mítink byl u konce.

O pár dní později si mě Grahame zavolal znovu.

– Martine, my ti tu důvěru dáme. Uděláme tě reklamním ředitelem, ale budeš tzv. acting. To znamená dočasný ředitel. Když se ti bude dařit, tak tě po 3 měsících potvrdíme. Když to nebude dobré, tak budeš muset odejít do jiné firmy, protože tady už by to pak zpátky nešlo.

Samozřejmě jsem měl ohromnou radost. Ale zároveň – říkal jsem, že jsem byl tehdy šíleně oprsklý – mě na tom štvalo to slovo acting. Šel jsem za Grahamem ještě jednou.

– Grahame, nezlob se, ale mně tam vadí to acting. Pro mě to znamená, že mi nevěříte úplně.

Jiný šéf by se v téhle chvíli naštval, ale Grahame mi dal skvělou odpověď.

– Martine, podívej se na mě. Ty si myslíš, že jsem CEO. Ale víš, co já jsem? Já jsem acting CEO. Když nebudu posílat do Anglie dobrá čísla, tak mě příští kvartál vymění. Od určité úrovně výš už jsme všichni jen acting. Každá tvoje další práce bude vždycky acting – celý život.

– Rozumím, Grahame, říkám já. Ale ty to slovo acting nemáš na vizitce. Já nechci, aby o tom ostatní věděli. Protože když to bude můj tým vědět, tak si budou myslet, že jsem jen dočasný. A nebudou mě brát vážně a nepodaří se mi prosadit ty změny, které chci prosadit, abych nebyl jen acting. Tak si mě klidně veďte jako acting, ale nepište mi to na vizitku.

Přísahám, že takhle se ta konverzace odehrála. Dneska už bych to paradoxně nedokázal tak říct, neměl bych tu slepou odvahu. Ale dopadlo to přesně tak, jak jsme se domluvili. Na vizitku mi to nenapsali a slovo acting zůstalo mezi námi. Pak jsem měl kliku, že další kampaň byly Vánoce 2006 s čivavou a Petrem Čtvrtníčkem, takže slovo acting nějak vyšumělo. Ale byla to lekce, kterou si pamatuju dodnes. A i dnes někdy schválně zariskuju a dávám šanci mladým lidem, kteří na něco „papírově“ nemají. Splácím dluh.

---

No jo, ale jak to bylo dál?

Drahý Grahame bohužel zemřel před pár lety – bylo mu pouhých 51 let. Shodou okolností se to stalo tady v Kataru, kam byl vyslán, aby tu založil nového operátora. Právě kvůli Grahamovi jsem se začal o Katar zajímat. Naneštěstí velmi brzy po začátku katarské mise stihla Grahama mrtvice. A to přitom i sportoval, běhal maratony – měl vlastně podobný životní styl jako já teď.

O Waleedovi už jste slyšeli – ten odešel minulý týden v 59 letech.

Karla je doma v Kanadě. Neprozrazuju tady nic tajného, velmi otevřeně o tom píše na svém Facebooku – KDS bohužel bojuje se zlou nemocí, která jí byla diagnostikována ve čtvrtém stádiu.

Když tyhle zprávy slyším, tak si říkám, že to samozřejmě byli a jsou úžasní lidé. Mám životní kliku, že jsem je potkal. Ale beru si od nich ještě jednu lekci – nemá cenu se upracovat k smrti. Dělat CEO mobilnímu operátorovi je neuvěřitelně stresující práce. Co je to platné, že jste 30 let hvězdou své firmy, když vás potom z kanceláře vynášejí na nosítkách? Když člověk pohlídne do tváře možnosti svého odchodu, tak si asi neříká – jéé, to mě mrzí, že jsme tehdy v roce 2005 ve čtvrtém kvartále ještě víc netlačili na výsledky. To by bylo boží, kdybychom tehdy bývali přeplnili plán o 13 procent! Takhle asi neuvažuje nikdo. Každý si asi přeje, aby byl strávil víc času s rodinou a s lidmi, kteří mu přinášejí radost. I skvělí šéfové se musí včas zastavit. Měli bychom si to všichni pamatovat…