V náhlém záchvat pracovitosti jsem do našeho alba na Picase přidal nové fotky. Je tam nějaký nový Martínek, pár fotek Timinky a taky mí milí kolegové z Turecka. Ještě dneska je vidět, jak se s námi Bospor při té rozlučkové party houpal.
Život v Budapešti jinak probíhá parádně. Nějak si tu začínám zvykat. Práce je fajn a s lidma jsme se už fest sčuchnul. Za necelé dva měsíce mám za sebou šest vinných degustací, přičemž tu poslední jsme s týmem skončili v 6.30 ráno. Profesní život je tu holt intenzivní. I to jídlo je skvělý – v tom Maďarsko vede nad Tureckem na celý čáře. Pálivá paprička, nepřekonatelné salámy, sýry, které opravdu mají nějakou chuť (to zrovna v ‚Bulu nebylo), sušenky od Győri Keksz, ostré túry po vyhlášených budapešťských cukrárnách (Gerbeaud znají všichni, ale počkejte, až tu zrecenzuju Daubnera) – no, dá se to. S dětmi je to navíc dvakrát veselejší.
Timi začala ve středu chodit do školky – poprvé v životě. Báli jsme se, jaké to bude, ale ještě ani nebekla. Zapadla mezi maďarský dorost naprosto suverénně. Je ve skupině Jegesmedve (Lední medvídci), kde jsou skoro samí předškoláci, tedy děti o dva roky starší než ona. Ale aspoň se obouchá. Paní učitelka – Gabi néni, teta Gabi – je moc hodná. Včera u nás byl Mikuláš – zrovna když jsem jako na potvoru odešel do garáže – a Timi se to moc líbilo. Nejdřív se ho tedy bála a utekla před ním do svého pokojíčku, ale čokoláda prostrčená mezi dveřmi ji přiměla vyjít ven. Bylo to super.
Martínek je zlatej, alespoň tedy přes den. Timinka na něm může nechat oči; pořád ho chce přebalovat. Už teď je vidět, že každý mrňous úplně jinou náturu. Timi byla raubíř, Martínek je klidnější a vyrovnanější. Timi v životě neměla dudlík v puse, Martínek je dudlíkovej od prvního dne. Uvidíme, jak se to vyvine. Mně by nevadilo, kdyby se takhle šikovně doplňovali. Aspoň se mi nebudou hádat na oslavě šedesátin, třeba.
Zítra jedu bohužel pracovně do Dublinu. Jsem nerad 4 dny od rodiny, ale co nadělám.
