Natáčení v Libanonu

Strávil jsem pět dní na natáčení v Libanonu a bylo to dost pěkný.

Proč Libanon, proč ne Katar? Protože v Libanonu mají ústředí všechny arabský agentury, protože jsou tam nejlepší studia a postprodukce, protože se tam během hodinový cesty autem najdou lokace všech typů – město, moře, poušť i sníh.

A taky proto, že v Libanonu není nic zakázaný a že si tam Arabové jezděj zapařit a sundat na chvilku svoje černý abáje a bílý thóby, čehož jsem byl sám svědkem, a přísahám, že to bylo jak někde ve Francii, ale víc o tom ani muk.

Bejrút je překvapivě sexy město – ne nadarmo se mu říkalo Paříž Východu. Docela elegantně leží nad mořem na velmi pěkně vyvedených skalách. Hned u srázu jsou mraky kaváren, v nichž se dá obdivně vzdychat nad výhledem.

Třeba nad takovým výhledem. Tohle jsou tzv. Holubí skály, přímo uprostřed města, jen asi 300 metrů od našeho hotelu. Přírodu mají v Libanonu celkově dost slušnou.

Bydlel jsem v Mövenpicku, protože se vždycky snažím držet u vody. Tohle je výhled z mýho balkónu. U nás panuje taková nezřetelná představa, že Bejrút je nějak permanentně rozbombardovaný. Můžu všechny uklidnit – díry po bombách se zjevně podařilo nápaditě zaplnit bazény a marínami.

Ale zase abych to neshazoval. V městě jsou pořád tu a tam na fasádách vidět stopy po zásazích, ostatně poslední bombardování ze strany Izraele (který mám jinak velmi rád) proběhlo v roce 2006. Libanonci maj holt pech. Ještě v 60. letech byl Bejrút mondénní letovisko pro celej svět, hollywoodská smetánka tam parkovala jachty, když ji omrzelo Monako, a všechno to vypadalo dost fajn. Libanonci sami jsou mírumilovní a myslej víc na kšeft než na nějaký ideologie. Maj ale smůlu na opravdu zásadový sousedy, kteří naopak ideologie řešej velmi, a taky na pár nervózních organizací, který si tam udělaly pohodlný sídlo. No a čas od času holt někdo ze sousedů skočí na slovíčko, aby tam nějaký tý organizaci něco vysvětlil, a přitom samozřejmě nechtěně rozmydlí Libanoncům nějaký to město na kaši. Jinak je tam ale nádherně. Libanonci to všechno berou dost rezignovaně, poctivě přijímaj uprchlíky ze všech stran, ať už ze Sýrie nebo z Iráku nebo z jihu, i když to pro jejich ekonomiku je docela záhul. Ropu holt nemají a v duchu svých tradic se snažej vyvážet chytrost. Což jim docela jde – excelují především v disciplíně dojení bohatých bratranců ze Zálivu. Čehož důkazem bylo i naše natáčení.

Ale zanechme už politickejch řečí. Asi 40 km od Bejrútu je město Byblos, který jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Jo, je to ten Byblos se Sidonem a Týrem, úplně nejstarší trvale obydlený město na světě. 8 000 let a pořád je to štramácká obec. Ostatně Sidon a Týros taky pořád existují, akorát se jim dnes říká Saída a Sur. Řekové věřili, že Byblos založil otec Dia Kronos, a to nebyl žádnej cucák. Byblos je tak starej, že když Egypťani stavěli pyramidy, muselo to lidem v Byblu připadat jako nějakej trapnej neojehlanismus. V Byblu je nad sebou osm vrstev měst. Tady se opírám o sloupy z římský vrstvy, která zdaleka není nejstarší, ale je nejlepší na opírání. Vlevo za mnou je křižácký hrad z 12. století, v místních měřítkách prakticky novostavba.

Tady pohled na staré hradby. Ty už opravdu něco pamatují…

… konkrétně jsou z období 2700 let př. n. l. Sám teď stavím domek, takže takovou solidnost dokážu ocenit. Dneska už takový fachmany a materiály neseženete.

V Byblu také Féničané vymysleli abecedu, kterou se od nich naučili Řekové a od nich zase my tu naši. Ostatně i slovo biblia – kniha je samozřejmě právě z Byblu. Je to opravdu posvátný místo pro nás copywritery.

Zde můj katarský kolega Hassan přemítá v maličkém římském divadélku. Hassan je velmi laskavý a důvěřivý člověk – na letišti v Bejrútu omylem zaplatil 35 dolarů jen za třísekundové zvednutí tašky do kufru auta, čímž se vracíme k dojení Zálivu Libanonci.

Kostel maronitských katolíků v Byblu. Křesťani mají v Byblu pohodovou 70% většinu, což vede k úžasným scénám. Na ulici zcela běžně vidíte vánoční billboardy (byl únor) se stromečkem a svíčičkami, ale psané v arabštině. Ostatně v Bejrútu jsme viděli i billboard s megaportrétem papeže Benedikta. To neuvidíte ani v Polsku. Hassan byl kostely nadšený. Na oplátku mě vzal do mešity, kde nás velmi milý imám fotil – když jste s těmi správnými lidmi a chováte se slušně, nic není problém. Mám to rád.

Funkční klášter v Byblu. Hassan jak byl v ráži, tak se chtěl podívat i do kláštera. Nějaká dívka (?) u vchodu nám ale velmi slušně arabsky vysvětlila, že klášter není veřejně přístupný a že uvnitř není nic k vidění, jen privátní příbytky mnichů. OK. Ale na mě to příjemně dýchlo domovem.

Typický Libanon – nástěnka křesťanského kostela v arabštině. Hassan mi povídal, že pro Libanonce je velmi důležité dát hned vědět, k jaké komunitě kdo patří. Většina křesťanů nosí velmi viditelně kříž, víra se běžně objevuje i v konverzaci, a to nejpozději do pěti minut. Hassan říkal, že mladí lidé třeba z agentur se klidně představují stylem „Ahoj, já jsem Sami, a mimochodem jsem křesťan.“ Podle vzhledu se to totiž nepozná. V Libanonu se Katařani paradoxně cítí bezpečněji mezi křesťany než mezi muslimskými šíity – nic holt není černobílé.

Jsem zvyklý na ledacos, ale tohle jsem opravdu nečekal. Cestou z Byblu zpátky do Bejrútu řidič odbočil doleva a asi za 20 minut jsme najednou byli v horském letovisku Faraya. Všude plno sněhu. Přitom dole u moře bylo cca 22 stupňů. Pěkný kontrast.

Ukazuju Hassanovi, jak my Středoevropani lyžujeme. Hassan viděl sníh poprvé v životě. Ale Libanonci se tam normálně proháněli na snowboardech, jako by se nechumelilo.

Vlajka jako důkaz – opravdu jsme v Libanonu. Jinak přesně takhle si Arabové představují horskou turistiku – samozřejmě v autech. Musím říct, že mi jejich myšlení dost vyhovuje.

A teď už něco k natáčení. Takhle vypadá náš hlavní herec – Saleh. Je to něco mezi katarským Vojtou Kotkem a Lukášem Pavláskem. Vždy všecko pokazí a nic mu nevyjde, ale je to sympaťák. Já jsem ho nevymyslel, Qtel s ním točí vtipné příběhy už nějakou dobu.

Všichni čtyři herci z našeho spotu. Měli se jako ztratit v poušti. Poušť jsme trošku švindlovali na pláži pod Bejrútem. Tohle byl ale noční spot, takže to bylo jedno.

Produkce a natáčení vypadá a probíhá úplně stejně jako u nás. Všechno je minimálně stejně profesionální, lidí k obsluze je ještě víc. Stejně jako doma, i tady pro klienta stavějí stan nebo přívěs, akorát catering tady nosí libanonský, což je dobrá kuchyně. Jako bonus jsme měli v poušti plynová kamínka, na kterých nám v noci pekli maso, kaštany, sladké brambory a sýr halloumi. Z toho jsem jed hlavně ten sýr a chutnal mi.

Přehrabuju se v kaštanech u štábního přívěsu. Až na ty kaštany je vše jako třeba na Mácháči.

Naši borci při západu slunce.

Borci ztraceni v poušti. A samozřejmě Nissan Patrol, spolu s Land Cruiserem nejoblíbenější oř moderního Katařana. Mimochodem, ty reklamy jsou docela OK, lidem se líbí mnohem víc než to, co tu dělá Vodafone. Ale zatím to není něco, co bych tu vystavoval, a možná ani nikdy nebudu. Děláme tady věci pro katarský vkus, ne pro český, stejně jako jim nemá cenu pouštět to naše.

Po pěti dnech letím zpátky. V katarské poušti pozoruju tyhle divné útvary. Fakt nevím, co to je. Že by ropná či plynová pole? Jednou se to snad dozvím.