Moje žena se celé měsíce bála, aby se malá Timi zbytečně nezdržovala a nenarodila se až v březnu. „Bř“ se totiž Maďarům hrozně špatně vyslovuje a Bea by trpěla pokaždé, když by někde musela hlásit datum dceřina narození. (Ze stejného důvodu Bea nikdy nekupuje tři ani čtyři rohlíky – vždycky dva nebo potom pět. Takový už je osud cizinců v Čechách. Ale to sem nepatří.) Beino přání vyšlo přesně na den: bolesti začaly v neděli sedmadvacátého a v pondělí 28. února byla Tímea na světě. Měli jsme kliku – jako asi ve všem, co se Timi týká.
Už v neděli dopoledne jsem omet z auta sníh a přesunul ho těsně ke vchodu. Kufr pro Beu byl hotový už dávno, v poslední chvíli jsem jen přihodil tři rozečtené knížky a jeli jsme. Bea měla s sebou Csiriszára a Csipísze (starý dobrý Rumcajs a Cipísek v maďarštině), já jsem vzal španělskou edici Así habló Zarathustra a trochu nepochopitelně i Teorii a praxi totalitních režimů. Při čekání jsem opravdu přečetl jeden odstavec o Kaddáfím, ale nakonec jsem uznal, že Bein Rumcajs byl daleko lepší volba. Nevěřili byste, jaká byla ta jičínská kněžna potvora!
Jestli jičínská šlechtična za nic nestála, Bea se projevila jako jiný formát. Vždycky jsem věděl, že moje žena je jako kus žuly – tak silná, tak pevná, tak spolehlivá. Ale teprve v pondělí ráno jsem poznal, jaká je to hrdinka. Nikdy neměla z porodu strach a šla do toho stoicky. Jako pravá dcera hunských nomádů, jestli mi rozumíte – její pramáti rodily někde ve stepích, aniž by kmen zastavil, a Bea je zrovna taková. Vy se budete smát, ale já vždycky každému říkám, že se jí v očích blýskají zapálené ohně a okolo nich letí koně jako šílení… Přesně jako u toho chlapíka ze Stopařova průvodce, který sice dělal úředníčka v londýnské bance, ale přitom v něm kolovala kapka krve jeho dávného předka Čingischána a ozvala se pokaždé, když otravní klienti chtěli nějakou pitominu. Ale to sem taky nepatří. Bea mi prostě zase ukázala, o kolik jsou ženy odolnější než my. Aby nekřičela, kousla se do ruky tak silně, že to v benešovské porodnici ještě nikdy neviděli. Myslím, že ta jizva už bude vidět celý život. Ale vem to ďas.
Na sál Beu odvezli v 7.27 a v 9.47 jsem uslyšel pláč holčičky. Uvnitř jsem nebyl, jestli vás to zajímá – Bea byla vždycky proti a já s ní samozřejmě souhlasil. Co svět světem stojí, muže vždycky od těchhle věcí vyháněli. V posledních letech se sice móda změnila, ale my jsme někdy rádi trochu zaostalí.
Ten čas strávený u dveří – a věřte, že ani na sekundu jsem od nich nebyl dál než 50 centimetrů! – mi v mnoha ohledech otevřel oči. Nebudu vám to tady vypisovat, ještě byste se smáli, že jsem nějakej filozof nebo co. Ale věřte mi, že to člověka změní. Kolikrát se v životě dostanete hlouběji a blíž opravdovému smyslu bytí? Snad jen minutu před smrtí, ale to už své poznání obvykle nemůžete zpracovat. Teď jsem na to čas měl. Myslím, že aspoň na chvilku jsem pochopil ženy. Taky jsem hodně zestárl. Během jedné minutky jsme se s Beou posunuli o generaci dál. Najednou vidíme, že svět už nejsme my – svět je Tímea a jestli se nám občas něco podaří, tak je to proto, aby se Timi vedlo líp a aby poponesla štafetový kolík zas o něco dál.
Asi v 10.30 vyvezli Beu i malou. Tady bych měl říct, že benešovská porodnice je fantastická a že ji všem doporučuju. Nejde o to, že je moderní a krásná (jsem rád, že Timi od začátku kouká do pěknýho), ale hlavně lidi jsou skvělí, lékaři i sestřičky. Automaticky jsem přiběh k Bee a na malou jsem kupodivu vůbec nepomyslel. Tak to s námi bylo celé těhotenství – vždycky jsem se bál spíš o ženu než o nějakého prcka, kterého jsem nikdy neviděl a který pro mě zas tak úplně neexistoval. Ale v tom se ozvala sestřička a připomněla mi, že vedle je ještě jedna malá postýlka na kolečkách. Vzpomněl jsem si, zvedl jsem hlavu a bylo vymalováno. Během sekundy mi bylo jasný, že malá Tímea je mnohem hezčí, než jsem si představoval. A že se od teďka všechno bude točit kolem ní, protože takový čistý tvoreček si to zaslouží. Dali mi Timi do náručí a držel jsem ji dobře hodinu. Celou dobu spinkala, usmívala se a byla dokonale klidná. Jakoby se vůbec nic nestalo. Odzbrojující důvěra v život a svět. Takovou důvěru člověk ani nemůže zklamat!
Jak Timi vypadá? Malá je tedy hrozně. Má dokonalou pleť (byla prý až do posledních minut ve vodě, takže se jí kůžička nezkrabatila), nádhernou barvu a vůbec vypadá jako ze žurnálu. Samozřejmě někdo hned zjistil, že má rty po mámě a zbytek po mně. Dospělí nikdy nejsou spokojení, dokud svoje náhradní díly nenajdou i na miminku. :-) Buď jak buď, sekne jí to náramně. Líbila se mi i její mlčenlivost a absolutní klid – kéž by jí to vydrželo ještě tak dvacet třicet let, než se vdá!
Jo, a na závěr nezbytné formality. Malá má 50 cenťáků (i když mi přijde, že ty její cm jsou nějaké menší) a váží 3,15 kila. Je tedy vysoká a štíhlá – říkal jsem vám, že je to typ modelky. Kdoví, třeba si jednou nabrnkne nějakého prachatého fotbalistu a nebohý otec nebude muset platit svatbu. Vidím to všechno tak nějak optimisticky.
Timi pár dní poté, co jsme ji přivezli z porodnice
Timi po pěti letech
