Náhodný pelmel

Zkusím teď bleskem shrnout, co se nám přihodilo za poslední tři měsíce v ČR, v Rumunsku a v Kataru, což jsou prosím všechno naše domovy. Dopředu se omlouvám, že to bude taková náhodná směska a ještě k tomu nic moc fotky. Ztratil jsem paměťovou kartu z foťáku, takže místo opravdových fotek můžu nabídnout většinou jen mazanice z mobilu!

Měl bych začít Prahou. Přesně po 2 letech, 2 měsících a 2 týdnech jsme dostavěli tu naši kuču v Klánovicích. V srpnu jsme ji zkolaudovali a teď už jen čekáme na číslo popisné.

Musím říct, že se mi to budování něčeho z ničeho docela líbilo. Hned bych začal stavět znovu, někde jinde a snad i o kus líp. Asi k tomu dřív nebo později dojde. Zatím si můžete přečíst všechny pikantní detaily na nasdomek.cz jako vždycky.

A teď se přeneseme do Rumunska. Nějak jsme se s Beou rozšoupli a koupili tam naše první pole. Je nedaleko Szatmáru ve vesnici s hezkým agrikulturním názvem Agriș, maďarsky Egri. A vypadá takhle.

Bein táta, velký sedlák před pánem bohem, mi vždycky říkal, že kdo má 100 hektarů, dokáže uživit rodinu. Tak jsem na tom začal pracovat. Chceme s Beou nakupovat v Rumunsku, dokud je tam relativně levno – i tam už téměř třetinu orné půdy vlastní cizinci, hlavně Holanďani a Dánové.

Pole si zatím pronajal Bein bratr Csabi, který tam pěstuje bio dýně. V životě by mě nenapadlo, že někdy výrazněji promluvím do produkce dýní ve střední Evropě, ale nějak se to stalo. Csabi ty dýně prodává nějaké rakouské farmaceutické firmě a je to prý dobrý kšeft. Navíc na bio pole platí Evropská unie větší dotace. Chci na tom v příštích letech trošku zapracovat a pořádně nagytatovu farmu rozšířit. Práce s hlínou je totiž tak přesným a nádherným opakem reklamy, že u ní skončí spousta lidí z mé branže.

A další skok – tady už jsme zpátky v Kataru. Timi šla k doktorovi na devítiletou prohlídku a tu máš čerte kropáč – nepřečetla poslední řádek písmenek. Takže jí pan doktor předepsal brýle.

Nejvíc mě potěšilo, že Timi byla z brýlí nadšená. Prý se jí líbí holky, co je nosej. Obroučky si vybrala sama a dala přednost katarským barvám. A mimochodem – mám pocit, že přesně ve stejném věku jsem kdysi dostal brýle i já. Je to život.

A další fotka z naší ulice. Zapsali jsme děti na karate u nás v compoundu. Mají to dvakrát týdně a přinejmenším Timinku to opravdu baví. Maniho moc ne, ale přinutí se.

Netvrdím, že by se z nás nebo z dětí stávali sportovci nebo tak něco. Ale říkáme si, že určitý smysl pro disciplínu a schopnost rozbíjet cihly a jiný stavební materiál se jim bude v budoucnu hodit. Jo a ve škole chodí Mani ještě na fotbal a Timi na irský fotbal (Gaelic football), o kterém jsem v jejím věku ani nevěděl, že existuje. Je to holt dneska už jiný svět. Co my staří naděláme!

Mani ve svých pěti letech opustil tzv. Early Years a začal první ročník opravdové školy. Projevuje se to hlavně tím, že každý večer sepisuje sáhodlouhé anglické pohádky o tom, co dělala koťata a kam jelo auto.

Říkal jsem synovi, aby psal taky česky, ale on se brání, že prý to neumí. Nad tím jen mávám rukou – co je tohle za nesmysl, vždyť písmena jsou přece stejná a v češtině ještě navíc píšeme tak, jak slyšíme. No tak co na tom může být?! Mani tedy šel a sepsal český dopis Ježíškovi. Když jsem viděl, že chce krásného plyšového „cruliichca“ (králíčka), pochopil jsem, že chudák ten pravopis opravdu vidí jinak. Ale Bea se s dětmi každý den učí a dělá celou českou školu, takže to určitě dobře dopadne.

Rozhodli jsme se udělat něco pro planetu a zazelenit náš dvorek. Pro sazeničky jsme si dojeli do obřích skleníků u Sheehaniye, kde se parta nadšenců pokouší dělat něco jako katarské zemědělství. Je to tam hotový zahrádkářský ráj. A zase se mi potvrdilo, že pick-up je to nejsprávnější auto na světě.

Co jsme koupili? V první řadě citroníky a pomerančovníky, protože na ně tady rozhodně je dost teplo. Zahradník nám vnutil i jakýsi tamarind, jehož plody připomínají tak trošku hovínka. Jako na potvoru roste zrovna tento tamarind ze všeho nejlépe. Dále jsme vyfasovali i tzv. wood-apple neboli také sloní jablko neboli opičí ovoce, které je doma od Bangladéše po Jávu. Je to jeden z těch zázračných stromů, které Asiati zužitkují do mrtě – dělá se z něj jídlo, krmivo pro slony, vteřinové lepidlo, mýdlo i hydroizolační nátěry na chýše. Budeme referovat o tom, jak si sloní jablko povede u nás a jak s ním Bea izoluje.

A zase něco jiného. O tom, že je v Kataru i jeden katolický kostel, už jsem psal před rokem. Teď jsme Timi dali do katolické páteční školy, aby se připravila na první přijímání. Čekává tam pod tímhle obrázkem Panenky Marie z Arábie.

Chodit na katechismus ausgerechnet v muslimském Kataru, to jsme celí my. Ale Timi se to moc líbí. Pro Beu jsou tyhle věci důležité, tak to respektuju. Sám jsem taky věřící, i když pár věcí vidím trošku jinak než katolíci. Ale kostel se mi líbí a jsem rád, že v Kataru je. Schází se tam Indové, Filipínci, pár lidí z Latinské Ameriky, ale taky Korejci a tak vůbec. Čistě pro zajímavost – v pátek se konají mše v angličtině, v jazyce konkani (oficiální jazyk v Goa), v tagalogu (Filipíny), sinhálštině, arabštině, malajalam (drávidský jazyk z Kéraly), urdu a tamilštině. A to je jen pátek.

A co děláme jinak? Každý den se koupeme doma a o víkendu jezdíme k moři. Děti si to nemůžou vynachválit. Od května nespadla v Doze ani kapka a slunce pálí prakticky pořád – ta železná jistota je něco, na co si strašně rychle zvyknete.

Tohle je teplota vody v bazénu focená 4. října. Pořád je tam zdravých 32 stupňů, ale proti srpnu už to hodně spadlo a děti si začínají při osmělování stěžovat. Náš bazén má bohužel jen funkci chlazení, ne vyhřívání, takže si myslím, že koncem října s koupáním skončíme a začnem zase až tak v dubnu. Moře je kupodivu teplejší a dá s v něm koupat déle. Ale i tak zaplaťpámbu za ty dary.