Blížil se den, kdy jsem měla nastoupit do první třídy, babička měla zrovna práci ve vedlejším městě. Nemohla se mnou tedy jít v osm hodin ráno do školy, a tak mi povídá: „Evičko, už jsi velká holčička. Zítra tě brzy ráno odvedu před školu, počkáš, až ji otevřou, potom půjdeš dovnitř a zeptáš se, kde je tvoje třída, ano?“ Ráno mě babička vzbudila ještě za tmy. Bylo teprve pět hodin. Oblékla mi červené tepláky se zapínáním na ramenou a s kapsičkami. Byly opravdu pěkné. Pod to chlapeckou flanelovou košili. Samou láskou se nade mnou rozplývala. Měla pocit, že jsem stejně krásná jako ostatní české holčičky. Nosila jsem přitom věci, které nám lidé dávali. Byli jsme chudí, téměř nikdy jsem nedostala nic nového. K tomu měla babička svérázný způsob strojení. Oblékala mě jednoduše do toho, co jí právě ve spěchu přišlo pod ruku. Bylo jí jedno, jestli se to k sobě hodí, víc dbala na to, aby mi nebyla zima a abych měla něco na hlavě. Rádiovka nebo šátek, to už neřešila. Když jsem byla hotová, ještě mi do kapsy strčila chleba se sádlem, u školy mě posadila na schody, dala mi spánembohem a pospíchala na vlak. Ráno bylo chladné, a tak mi během deseti minut začalo téct z nosu. Neměla jsem kapesník, musela jsem si nudli utírat do rukávu. Jak jsem tak na těch schodech seděla, sama za šera a v zimě, rozbrečela jsem se. A tak mi z nosu teklo ještě víc. Za chvíli jsem ho měla jak bramboru. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí. Když začali kolem mě chodit děti s rodiči, vyjeveně se na mě koukali. Holka v teplákách s nudlí u nosu. Některé maminky mě znaly, protože jsem s jejich dětmi chodila do školky, a tak mě vzaly s sebou dovnitř. Řekly mi, kam mám jít, a už jsem se cítila mnohem lépe. Potom nás zavolali do tělocvičny, kde nás měl uvítat soudruh ředitel. Tam jsme se dozvěděli, co všechno budeme ještě do školy potřebovat a co nám mají rodiče koupit. Byla jsem ještě malá, ale dobře jsem věděla, že mi tolik věcí babička nikdy nekoupí. Všichni okolo mě byli navíc naparádění, rodiče byli na své děti pyšní, a já mezi nimi vypadala jak nejchudší osamocená usoplená holčička. Z toho všeho jsem se zase rozplakala. Vtom jsem si všimla, že se vedle mě postavil nějaký vysoký člověk, zvedla jsem oči a uviděla svého dědečka. Mrknul na mě a já jsem věděla, že bude vše v pořádku. Děda mě vzal za ruku a pevně ji držel. Tenkrát s námi už nežil, ale můj slavnostní den si nenechal ujít. Po škole se mnou šel do města a všechno, co jsem potřebovala, mi nakoupil. K tomu mi navíc pořídil bílé podkolenky a sukýnku. Konečně jsem vypadala jako ostatní holčičky ve škole. Když babička viděla, co všechno mi děda pořídil, tak mi k té sukni koupila plátěné polokecky, aby se snad nepochybovalo o jejím stylu.
==========
Všude na úřadech měli babičku za polovičního blázna. Psát ani číst neuměla, a když na ni promluvili spisovnou úřední češtinou, vůbec jim nerozuměla. Docházelo tak často k nedorozuměním, která babička neuměla řešit. Na její časté otázky v podobě „Čo mluvíte?“ zase neuměli odpovídat úředníci.
