V létě 2019 už jsem za sebou měl rok pravidelného ježdění na kole. Absolutní nováček, ale drzost mi nechyběla. Řekl jsem si, že bych mohl zkusit nějaký závod. Co se může stát, když mi to nepůjde? Nic. Když mi peloton ujede, tak si vezmu do cíle taxíka nebo si sednu do mekáče, dám si mléčný šejk a orazím si jako šejk.
RAM Liga
Na Facebooku jsem se dočetl, že i v této malé zemi s cca 3 cyklostezkami existuje cyklistická federace a ta že pořádá pravidelné závody. Závodů je 7 do roka a sezóna trvá od října do dubna (v létě je moc horko). Díky sponzorovi, marockým aerolinkám, nese seriál název Royal Air Maroc League, neboli zkráceně RAM liga.
V lize se jezdí na 3 výkonnostní skupiny – A, B a C. Do skupin se přitom závodníci řadí sami, jaksi pocitově. Samozřejmě když se nějaký talent zapíše do céčka a tam pak drtí celý zbytek pole a jezdí lepší časy než většina béčka, tak je mu přátelsky doporučen postup o třídu výš. Ale jinak rozřazování fakt funguje na principu vlastního úsudku, což je pěkné. Já jsem se logicky přihlásil do nejhorší skupiny – muži C.
Každý chlap se v životě snaží být alfasamcem. Jen já jsem oficiálně C-samec a ještě na to mám plastovou kartičku!
Mimochodem, když jsem ty ostatní borce spatřil naživo, tak jsem si řekl, že do béčka bych se po několika letech usilovného tréninku mohl dostat. Lidi v béčku mají ještě furt tvar jako normální lidi, jestli mi rozumíte. Ale do áčka se v tomto životě už nekvalifikuju – tam jsou opravdoví chrti a jsou už tak postavení od přírody. V áčku jezdí pár naprostých bláznů, dále místní reprezentanti a jejich polský a marocký trenér. Ostatně ten marocký trenér – bývalý profík – to áčko taky celé vyhrál. V béčku jezdí zuřiví amatéři a v céčku milí, povídaví lidé s lehavým životním stylem jako já.
Ženy s námi jezdí taky. Není jich moc, asi 8, ale jsou. Většinou Evropanky, ale pár muslimek se také najde. A řeknu vám, že ty ženy jsou velmi dobré. Startují v balíku s muži a bez problémů spoustu z nich porazí (včetně mě). Jedna je bývalá olympionička, další dělá tělesnou trenérku v elitním armádním útvaru – takové jsou to typy.
Šest závodů
Nakonec jsme v sezóně odjeli 6 závodů. Ten sedmý se měl jet zrovna včera a měl být ze všech nejzajímavější, protože byl bodovací a trasa vedla přímo středem města, takže bychom měli i diváky. Ale závod byl samozřejmě zrušen kvůli koronaviru. Nevadí, i těch šest podniků pro mě představovalo maximální adrenalin!
Jak to na závodech vypadá? Všechny závody RAM se jedou v pátek, protože to je první den víkendu. Brzo ráno – kolem 6. hodiny – se otvírá registrace, jak vidíte na obrázku.
Startovné je standardně 75 riálů (asi 500 Kč) a přijít může každý – nejen členové federace. Je ale potřeba se přihlásit předem online. Protože komunita je malá – cca 100-150 lidí – všechno probíhá v domáckém duchu a bez velkých obštrukcí. Fotka, jak vidím, je z druhého závodu v Dukhanu v říjnu – to jsem měl ještě tohle tmavé kolo. O měsíc později jsem si rozflákal hubu a kolo s ní.
Při registraci vyfasuju číslo a čip, který musím připevnit na přední vidlici.
Pak už přijde start. Vždycky v 7.30 vyrážejí áčáci tím svým absurdním tempem, jako kdyby si chtěli hrát na Tour de France. Já si v tu chvíli v klidu dávám svůj energetický gel na posilněnou. Jím energetické gely firmy GU – popravdě si nejsem jistý, že mi to nějak zlepšuje výkon, ale chutná mi to jako Pikao. A kdo znal Pikao (nebo Jesenku nebo Piknik), tak jistě chápe. Jak říkám, jsem v naprostém klidu.
Zleva první, druhá a třetí nejlepší věc mého dětství!
V 7.33 vyrážejí béčáci. V tu chvíli jsem najednou strašně neklidný a chce se mi urgentně na záchod. Už je ale pozdě. Už nás řadí na start a v 7.36 se pomalu rozšlapáváme i my. Následuje 50-70 km utrpení a pak jsme zase zpátky.
Jezdí se většinou kolem malých vesnic v odlehlých částech Kataru. Odlehlý v Kataru znamená, že je to cca 50-80 km od hlavního města.
Silnice nejsou kvůli závodu zavřené, ale v pátek ráno je v zemi skoro nulový provoz. A stejně nás doprovází menší kolona aut a většinou i policie, takže je to velmi bezpečné.
No, bezpečné. Nebezpečí nepřichází od aut, ale spíš od ostatních závodníků. Hned v prvním závodě, který jsem jel, došlo ke konfliktu během jízdy béčáků. Jeden nabuzený závodník se naštval, že ho peloton sevřel na těsném místě, a vztekle strčil do závodníka vedle sebe. Ten chudák upadl a zlomil si ruku u lokte, takže musela přijet ambulance. Viník byl Brit, pořadatelé ho hned po závodě vyvolali, samozřejmě diskvalifikovali a nemyslím, že ho v katarské cyklistické komunitě ještě uvidím. Člověk si musí dávat velký pozor, aby se nechoval jako rapl.
Závody v Kataru jsou většinou absolutně rovinaté (jako celá země), jen druhý závod v Dukhanu má krásné kopečky. To je můj nejoblíbenější podnik vůbec, i když jsem v něm paradoxně zajel nejhorší výsledek. Povrch silnic bývá perfektní (jako v celé zemi), akorát jeden závod má hrubší asfalt, a tam se jako na potvoru jede dvakrát.
Typická krajina kolem závodu. Kozy, kozy, kozy a pastevec, zřejmě ze Súdánu. Pro evropské oko to vypadá bezútěšně, ale já už to ani nevnímám. Je to poušť, že jo. Výhoda toho je, že tu málo prší a málokdy máte zastříkaný dres.
Pohled na nás, céčáky. Já jsem v levé části s červenou přilbou. Většina závodníků vypadá během závodu velmi cool a zjevně si to užívají. Já vždycky vypadám velmi urputně a jakoby pět sekund před smrtí.
Jak mi to šlo
Hned na prvním závodě jsem zjistil, že je to strašná, ale fakt ukrutná zábava. Ten adrenalin se nedá za nic vyměnit. Je to asi nejlepší věc, co vůbec v Kataru prožívám, a na každý závod se těším celé týdny.
Můj další postřeh byl, že sílu mám tak nějak průměrnou (v rámci céčka!), ale takticky jsem v hlubokém podprůměru! Je jedno, jak si myslíte, že umíte šlapat – důležité jsou vaše závodní dovednosti, a ty se nedají načíst nebo natrénovat, ty se musí vyzávodit. Jsou prý i lidé, kteří závod nikdy mentálně nedají – podávají třeba skvělé výkony v tréninku, ale v závodě vždycky takticky selžou, hlava prostě nedá. Jak říká Tim Krabbé ve své geniální knize The Rider (podle mě nejlepší kniha o cyklistice, MUSÍTE si ji přečíst): lidi si myslí, že závodění je snad o ježdění rychle, nebo co.
Tak já jsem si to myslel taky. Brzy se ale ukázalo, že za celý závod máme kolikrát nižší rychlostní průměr, než kdybychom jeli trénink. Peloton někdy odpočívá, jede pomalu – ale ne tak pomalu, abyste vy jako průměrný jezdec dokázal ujet! A pak se každou minutu zvedne vlna, silní Filipínci schválně vyrazí do šíleného útoku, aby peloton roztrhali – po půl minutě ten nápor skončí, ale když si takových opakování dáte pár, tak mají slabší kusy nakonec dost.
1. závod – Al Thakira – 22. místo
Hned v prvním závodě jsem udělal typickou začátečnickou chybu. Připadalo mi, že jsme vyrazili moc pomalu, že se peloton strašně vleče. Prvních 20 km jsem se tedy míhal vepředu a táhl to. Velká blbost – jen jsem se unavil. Pak přišla série filipínských pulsů, které mě vyčerpaly. Kolem padesátého kilometru jsem měl krátkou krizi a potřeboval jsem si odpočinout někde v hloubi pelotonu. A přesně v tom okamžiku peloton vjel na strašně úzkou silničku – dohromady jen jeden pruh, jednosměrka uprostřed pouště – a tak jsme se zmáčkli, že absolutně nebyl prostor. Každý byl zamknutý na té pozici, na které do zúžení vjel. A já jsem se samozřejmě naivně nechal sevřít uprostřed pelotonu na délku a ještě i uprostřed silnice (bylo to právě tohle klaustrofobické místo, kde ten naštvaný Brit srazil svého souseda na kraji). V této plechovce od sardinek už se dojelo celých 5 km do konce – ti, kdo byli vepředu, zaspurtovali, a já jsem dojel na 22. místě ze 49 jezdců. Nebylo to tedy místo poslední, ale zároveň to bylo hloupé – měl jsem pocit, že kdybych nebyl takový jeliman, tak že mám na víc.
Opouštíme kruhák. Tohle mě prostě baví.
2. závod – Dukhan – 33. místo
V druhém závodě – v kopcovitém Dukhanu – jsme si tedy s přáteli z našeho týmu řekli, že rozhodně začátek nepřepálíme a že se budeme držet pěkně vzadu. Peloton zase pojede pomalu, zůstaneme v balíku až do konce, rozhodne závěrečný spurt.
A co myslíte, že se stalo? My jsme si jako blbci stoupli na startu úplně na konec. Peloton od první sekundy vyrazil tak ďábelským tempem, že jsme vůbec nevěděli, co se děje. Když jsem si uvědomil, že nám ujíždějí, zkusil jsem je dojet, odpoutal jsem se od svých týmových kolegů, ale sám jsem prostě nedokázal jet dost rychle, abych hlavní balík chytil! Jak se říká, největší vzdálenost na světě je vzdálenost mezi cyklistou a skupinou, kterou se snaží dohnat. Tímto způsobem byl závod prohraný doslova na prvních 500 metrech. Ve zbytku závodu už jsem jen občas dojížděl nějaké odpadlíky z hlavního balíku, časem jsem z nich sestavil menší skupinku, pomáhali jsme si a střídali se, ale pochopitelně jsme dojeli daleko za pelotonem. Výsledkem bylo 33. místo z 54 jezdců – moje vůbec nejhorší umístění.
A tak to bylo i nadále. Každý závod byl jiný a každý potřeboval úplně jinou taktiku. Bolelo mě to, ale bavilo mě to.
Po nějaké době jsem začal chápat, že nejsem dobrý sprinter a že když celý balík dojede pohromadě do cíle, tak nemám šanci. Ve spurtu se neprosadím. Typem jsem spíš tempař – dokážu dlouho udržovat rychlost, překvapivě vysokou, ale bez výbušnosti. Proto se potřebuju včas urvat od pelotonu, dostat se do malého úniku a v něm zůstat až do konce, kde se uvidí.
4. závod – Al Dosari Zoo – 5. místo
Přesně to se podařilo ve čtvrtém závodě, který mi vyšel nejlíp. Podnik se jel ve větrných pustinách kolem Al Dosari Zoo na vzdálenost 76 km. Asi 16 km před cílem šli do úniku 2 velmi silní Filipínci. Vytušil jsem šanci a vyrazil s nimi. A nějakým zázrakem se stalo, že jsem jejich tempo dokázal udržet a že jsme pelotonu ujeli. Střídali jsme se, drželi jsme šílenou rychlost, pořád jsme se ohlíželi dozadu, ale balík se k nám neblížil. Pak jeden Filipínec odpadl a zůstali jsme dva – a pořád jsme to dávali. Já jak mám nastavené tempo, tak ho udržím. V závěrečném spurtu on samozřejmě vyhrál. A protože už předtím se urvali tři supersilní jezdci, můj parťák z úniku skončil čtvrtý a já pátý. A první mezi muži nad 40 let, za což jsem dostal speciální malou medaili. Měl jsem ohromnou radost – moc doufám, že nebude poslední!
Vítězové a já jako malý vítěz v kategorii 40+.
5. závod – časovka Al Thakira – 12. místo
Pátý závod byla časovka jednotlivců. Časovka je v cyklistice závod pravdy. Každou půl minutu pustí komisaři na trať jednoho jezdce. Jedete sami, jste to jen vy a vaše síla, žádné taktické hrátky s pelotonem a schováváním se za ostatními vám nepomůžou.
To jsem já na startu časovky. Na časovku jsem si pořídil aerodynamičtější přilbu POC. Je dobrá, ale je v ní strašné horko – v Kataru je použitelná jen v zimních měsících. Dále jsem si vzal kompresní návleky na nohy – to byla ovšem blbost. Tyhle návleky jsem měl na sobě dvakrát a v obou případech mě chytla taková křeč do nohy (naštěstí po jízdě), že jsem 20 minut nemohl nastartovat auto.
Časovka se jela na 24 km, po rovině s mírným bočním větrem. Závod byl vedený jako mistrák – otevřené mistrovství Kataru. Všechny kategorie se hodnotily najednou. Věděl jsem, že nemůžu zajet nějaký úžasný výsledek, už proto, že nemám kozu – časovkářské kolo. S kozou bych prý byl o 2-3 km/h rychlejší. Asi tak třetina lidí kozu měla.
Ze své jízdy jsem měl dobrý pocit. Hodně jsem se soustředil na to, abych udržoval vyrovnané tempo a nepřepálil začátek, jak to zelenáči dělají. To se mi podařilo, možná až moc – začátek jsem měl spíš pomalejší. Přesto se mi podařilo dojet a předjet tři jezdce, kteří startovali přede mnou. Mě naopak nedojel nikdo. V cíli jsem z té námahy cítil hotovou euforii.
A výsledky? V otevřeném mistráku bez rozdílu kategorií jsem dojel 45. ze 72 účastníků. Což na céčáka na silničním kole není špatné. Z nás céčáků jsem byl 12. z 33 jezdců – tady jsem naopak čekal, že skončím líp. Průměrnou rychlost jsem měl 35.5 km/h, čas 40:17.4. V Česku – v závodech Unie amatérských cyklistů UAC – by ovšem takový výsledek byl úplně na chvostu. V UAC jezdí úplně jiní šílenci, tam jsou všichni jako naši áčáci. Pro zajímavost – vítěz našeho céčka to zajel s průměrem 38.4 km/h – a taky na silničním kole. Bývalá profesionálka a olympionička Pia S. z Finska dojela celkově třináctá (mezi chlapy) s průměrem 39.4 km/h, samozřejmě na koze. Celkový vítěz Jonathan Parker měl průměr 46.5 km/h, ale ten chlap, to je ďábel. Je to mj. držitel světového rekordu na trati Londýn-Paříž a celkově je z jiného vesmíru.
Časovka mě strašně bavila. Příští rok, dá-li pámbu, ji určitě chci jet znovu a chci se na ni pekelně soustředit. Taky si zkusím koupit kozu a naučit se na ní. Můj cíl pro příští rok je rychlost 38.5 km/h (pokud nebude mnohem horší vítr), vyhrát mezi céčáky a být v první dvacítce v otevřeném mistroství.
6. závod – Al Ghuwayriya – 10. místo
Dojezd posledního závodu v březnu. Já jsem v té vejčité bílé helmě uprostřed – skončil jsem desátý.
V šestém a posledním závodě jsem dlouho držel dobrou taktiku. Hlídal jsem úniky, ale neunavoval jsem se tím, že bych sám vedl. Chybu jsem udělal až na konci. V poslední zatáčce – cca 4 km před cílem – jsem šel neplánovaně do čela. To byla blbost, bylo to moc brzo. Nějak se mi nedařilo zařadit se zpátky a za někoho se schovat. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím utáhnout a že ty lidi prostě unavím vysokým tempem. Ale na to jsem samozřejmě neměl, to bych musel být o 30 procent silnější než ostatní – protože až tolik energie šetříš jízdou v zákrytu. Celé 4 km jsem to táhl jako zvíře. Obrovský (na mě) výdej wattů, zlomil jsem si všechny rekordy. Podařilo se mi roztrhnout peloton – udržel se se mnou asi 12členný balík. Ovšem sto metrů před cílem skoro všichni tihle odpočatí lidi vyrazili a přespurtovali mě. Školácká chyba. Příště se budu snažit vjíždět do do závěrečného spurtu na 3.-5. místě.
Co jsem si z toho všeho odnesl
Řekl bych, že jsem se v první sezóně dostal z horšího průměru do lepšího průměru. S trochou kliky, když se sejdou okolnosti, tak můžu občas došlapat na dohled stupňů vítězů. Grafík ukazuje mé relativní umístění vůči pelotonu v každém závodě.
V bodování ligy C jsem celkově skončil devátý. To zní líp, než bych u sebe čekal. Pomohlo mi, že hodně jezdců některé závody vynechalo (i když je fakt, že dva nejhorší výkony se stejně škrtají, takže dvě absence nevadí).
Závodění miluju a už teď se těším na další sezónu. Půjdu (samozřejmě) znovu do céčka a pokusím se jezdit o kus líp než v prvním roce. Kdyby to aspoň jednou cinklo, byl bych ten nejšťastnější člověk pod sluncem (stačí zase v kategorii 40+).
Taky bych chtěl – jako velký sen a vrchol tohoto roku – odjet jeden závod v ČR. A sice teplický Cannondale Krušnoton, který je legendární svou skvělou organizací, krásnou tratí a zápalem dobrovolníků. Jede se to 8. srpna a je to taková bomba, že tam startují i mraky Němců a vůbec lidi z mnoha zemí. Už jsem dokonce přihlášený – samozřejmě na nejkratší trať 110 km – ale mám strach, aby do toho nehodil vidle ten pitomý virus.
Tak uvidíme! I kdybych nic nevyhrál, tak si stejně užiju neuvěřitelné vzrušení a budu víc fit, takže se to i tak vyplatí. Ale já v příští sezóně něco vyhraju. :-)
Sleduj mě
