„Učitelé byli fajn, ale jinak byl na černejch školách bordel, tekly tam záchody a tak podobně. Hrozně smrděly, jako ty odkrytý žumpy v Africe, kde žijou chudáci. Když jsem chodil na základní školu, tak jsem z toho smradu vždycky ztratil chuť k jídlu, bylo mi z toho blbě od žaludku. Kdykoli si na to dneska vzpomenu, znova se mi udělá zle. S náma černejma dětma zacházeli, jako kdybychom byli jenom stádo dobytka. Některý lidi, se kterými jsem chodil do školy, říkají, že to zas nebylo tak zlý, ale já si to tak pamatuju.“ (21)
„U Mintona to bylo asi tak, že jste si prostě vzali trubku s sebou a doufali, že vás Dizzy nebo Bird pozvou, abyste s nima zahráli. Když na to došlo, tak bylo líp, když jste to nezvorali. Já to zvládnul. … Když jsem s nima hrál poprvý a skončil jsem, usmáli se a od tý doby jsem byl uprostřed všeho, co se dělo na newyorský hudební scéně. Po tomhle jsem byl něco jako nadějná hvězda. Kdykoli jsem se mohl přidat k těm velkejm esům.“ (64)
„Proto všichni měli Birda rádi a ty jeho hovadiny snášeli. Byl to ten největší altsaxofonista, co kdy žil. Byl prostě takovej, skvělej a geniální muzikant, ale byl to taky jeden z nejhnusnějších a nejnenasytnějích kriplů, co kdy na týhle zemi žili, teda aspoň z těch, co jsem potkal. To teda fakt bylo něco.“ (69)
„Když jsem si začal píchat heroin, celá moje osobnost se změnila a z příjemnýho, tichýho, slušnýho a starostlivýho člověk se stal pravej opak. … Začal jsem si brát peníze od šlapek, abych měl na drogy. Začal jsem je pást, a dokonce mi ani nedocházelo, že to vlastně dělám. … Stal se ze mě jeden z nejlepších pasáků, protože jsem musel mít herák každej den, ať se dělo, co se dělo.“ (147)
„I když jsem přestal s heroinem, pořád jsem občas užíval kokain, protože jsem neměl pocit, že by vyvolával návyk. Mohl jsem si ho vzít, kdy jsem chtěl, a když jsem ho neměl, tak jsem netrpěl absťákem. Byl hlavně dobrej, když jsem něco tvořil a měl jsem být dlouho ve studiu. Takže na týhle frekvenci jsme měli trochu toho rozpuštěnýho koksu. Šlo to dobře a věřil jsem si den ode dne víc. Byl jsem ale zklamanej, že neuživím celou kapelu, protože z tý kapely, co byla ve studiu, by se dala udělat skvělá parta.“ (196)
„Když jsem byl narkoman, majitelé klubů se mnou jednali, jako bych byl prašivej, a to samý dělali i kritici. Ale teď, v roce 1954, když jsem si připadal silnější a taky jsem nebral žádnej heroin, jsem cítil, že už se jim na ty jejich hovadiny můžu krásně vysrat. … Když jsme někde měli hrát, tak jsem na ty pitomce naprosto prděl. Zaplať a já zahraju. Tady nešlo o to, že bych někomu líbal prdel nebo se pro někoho culil. Tou dobou jsem dokonce přestal i uvádět skladby, protože jsem měl pocit, že je důležitá muzika, kterou jsme hráli, a ne nějakej název skladby.“ (197)
„Musíte mít prostě styl, ať děláte, co chcete, psaní, muziku, malování, módu, box, prostě cokoliv. Některý styly jsou rafinovaný, plný představivosti a novátorský, a některý zase ne. Ve stylu Sugar Raye Robinsona bylo od každýho něco, a byl to ten nejpreciznější boxer, jakýho jsem kdy viděl. Bobby McQuillen mi vykládal, že Sugar Ray Robinson udělal během prvních dvou tří kol na svýho protivníka v každým kole tak čtyři nebo pět fint, jenom aby si ho oťuknul jak bude reagovat. Ray se do něj jen tak trefoval a udržoval si přitom odstup, takže si to mohl vyměřit, jak vás knokautovat, a vy jste vůbec neměli ani šajn o tom, co se vlastně děje, a pak najednou PRÁSK! – a počítáte hvězdičky.“ (198-199)
„Takovýhle finty se nenaučíte normálním způsobem. To vás prostě někdo musí naučit, stejně jako když učíte někoho, jak hrát správně na hudební nástroj. Když už jste se na něj naučili správně hrát, můžete to obrátit a hrát si tak, jak chcete vy, jak to slyšíte a chcete hrát. Nejdřív se ale musíte naučit, jak zůstat v klidu, a nechat, ať se všechno, v muzice i v boxu, stane. V hudbě mě tohle naučili Bird s Dizzym, a taky Monk, Ahmad Jamal a Bud Powell.“ (199)
Rozhovor pro Playboy
„Marc Crawford, kterej už o mně psal do Ebony, mě představil Alexi Haleyovi, kterej chtěl to interview dělat. Nejdřív se mi do toho nechtělo. A Alex se zeptal: „Proč?“
„Je to časopis pro bílý. Běloši obvykle dávaj takový otázky, aby se člověku dostali do hlavy, aby viděli, co si vlastně myslíš. A pak ti ale nepřiznají, že sis myslel to, cos jim řekl, žes jim odpověděl na ty jejich otázky.“ Pak jsem mu ještě řekl, že další důvod je ten, že Playboy nikdy neuveřejnil fotky černých, hnědých nebo asijských žen. „Maj tam jenom bělošky s velkejma kozama a placatejma prdelkama, anebo taky nemaj prdel žádnou. Kdo by se teda na to nevysral, pořád se na to dívat? Černý kluci maj rádi pořádný zadky, rozumíš, a rádi se líbáme na ústa, a bělošky, ty ani žádnou pusu nemaj.“ (286-287)
„Mně se ale nelíbilo, co s tím rozhovorem udělal. Alex si některý věci vymyslel, i když se to dobře četlo. Když tam mluvil o tom, jak malýho barevnýho trumpeťáka, to jsem měl být já, při soutěži o nejlepšího trumpetistu v Illinois vždycky odstavil nějakej běloch. To bylo ještě v době, kdy jsem byl na střední škole a soutěžilo se o nejlepší hráče do kapely, z celýho státu. A Alex napsal, že jsem z toho byl pořád špatnej. To je blbost! Nebyla to pravda. Možná jsem tehdy prohrál, ale neměl jsem z toho blbý pocity, protože jsem věděl, že jsem dobrej, a to samý věděl i ten bílej kluk. Kde je dneska on?“ (287)
„Dostat se ze všech těch drog teda byla pořádná fuška, ale nakonec jsem to dokázal, protože když si něco vezmu do hlavy, tak mám hodně silnou vůli. … Já si totiž skutečně věřím a věřím tomu, že dokážu, aby se v muzice něco dělo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych něco, a zvláště v muzice, nedokázal. Věděl jsem, že dokážu zase vzít trubku do ruky, kdykoli se mi zachce, protože trumpeta totiž ke mně patří stejně tak jako oči a ruce.“ (377)
„V tý době (1971) jsem vydělával asi půl milionu dolarů ročně, ale taky jsem hodně utrácel. Hodně peněz mě stál kokain. Po tý bouračce se všechno začalo kalit.“ (362)
„Teda, kromě obličeje jsem byl samá jizva. Tvář mám v dobrým stavu. Kouknu se do zrcadla a povídám si. Kouknu se do zrcadla a povídám si: „Milesi, ty jseš ale teda fešák!“ Ale vážně, v obličeji jsem na tom dobře a nemusel jsem si nikdy nechat dělat plastiku. Jinak jsem ale samá jizva a všichni mí známí, co mě znali nějakou dobu, tvrdí, že je rád ukazuju. … Takže vím, že můžu bejt na svý jizvy hrdej, protože na nich vidím, že jsem se nedal a žádnej z těch průserů mě nedostal, že když máte odvahu, vytrvalost a cit v tom setrvat, tak musíte vyhrát.“ (403)
