Tanach vs. Homér
„Z hlediska literární hodnoty stojí Homérova díl možná výš než spisy Tanachu. Také díla Sofoklova, některých anglických spisovatelů, Goetha a Puškina jsou zřejmě literárně hodnotnější než Tanach.“ (88)
„A co je podle vás úkolem mesiáše?
To přece nemohu vědět, a nemám ani možnost to nějak zjistit. Současnost má dost svých problémů, budoucnost problém není. A co se týče mesiáše – významný obsah mesiášské ideje spočívá v tom, že příchod mesiáše se bude navěky vztahovat k budoucnosti. Každý mesiáš, který přichází, je falešný mesiáš.“ (100)
„Chodíte někdy k Západní zdi (Zdi nářků) v jeruzalémském Starém městě?
Západní zeď ve svém dnešním stavu je podle mého názoru odpudivá.“ (121)
O duši
„Moše Iserles říká, že zázrak není v těle – i kdybychom tělu nerozuměli, ale právě to patří k zázrakům Stvořitele, jenž stvořil tělo. Ani duše nepředstavuje žádný problém, neboť duše je božská. Ale o spojení těla a duše se praví „děláš zázraky“ – neboť to prostě nelze pochopit. Dokonce i kdybych chápal tělo a duši – přesto nepochopím jejich spojení! Dodnes existují hlupáci a fachidioti, kteří si myslí, že tuto věc lze objasnit výzkumem mozku.“ (156)
„Co si myslíte o psychoanalýze?
Nic moc. V teorii není vědecká, je to jen mytologie, a v praxi není efektivní.
Jak si tedy vysvětlujete, že si psychoanalýza tak dlouho udržela své postavení, pokud není efektivní?
Křesťanství se také udrželo dva tisíce let… Krom toho se lidé s oblibou vrtají ve své sexualitě. Psychoanalýza je především židovský způsob, jak vydělávat peníze, což Židy moc nešlechtí.
Svědčí to o tom, že Židé jsou národ neurotiků?
Chtít vydělávat peníze přece není nic neurotického.“ (163-164)
„Co se týče lidské společnosti a západní civilizace, jste pesimista?
Nená pochyb o tom, že zažíváme úpadek duchovní úrovně společnosti. Víte, že dřív takzvaná společnost zahrnovala vlastně jen velmi úzkou vrstvu lidí, nikoli masy; na ty se vůbec nemyslelo, když byla řeč o společnosti, ony však skutečně existovaly. Dnes se na masy stále více a více zaměřujeme. I to je důsledek demokracie, a proto se nám také zdá, že všeobecná úroveň společnosti klesá.
Dovolte mi, abych to formuloval všeobecně. S kým se dříve stýkali lidé z takových rodin, jako jsme my dva? Pouze se vzdělanými lidmi. Dnes se stýkáme se všemi. Stačí nám k tomu televize, noviny a večerníky. Setkání s lidmi nemusí být fyzické povahy. Všimněte si, že ve všeobecním smyslu lidská společnost jak intelektuálně, tak emocionálně klesla.“ (194)
„Rozhodl byste se na Trumanově místě také pro svržení atomové bomby na Hirošimu?
… Jelikož v zásadě nejsem pacifista – to znamená, že nejsem člověk, který se domnívá, že neexistuje nic, kvůli čemu by bylo dovoleno obětovat a položit lidský život (i když to platí jen pro několik málo přesně definovaných věcí) – musím říci, že tehdy se možná zdálo, že bombu je třeba shodit, i když dnes víme, že to byl vlastně zločinný akt, výraz nenávisti a pomsty na Japonsku, které již stálo těsně před kapitulací.“ (201)
„Nedošel jste k názoru, že povinnost plnění micvot lze racionálně objasnit?“
Ne.
Když nějakého člověka postihne těžká rána – jako se to stalo vám, když zemřel váš syn Uri – neotřese to základy života?
Taková je podstata života. Jistým způsobem to patří k životním normám.
Jedná se zde o to, co popisuje Talmud slovy „svět má svůj vlastní běh“?
Správně. I když si většinou přejeme, aby děti pochovávaly své rodiče, a ne rodiče své děti. Ale i takové věci se v rámci reality přírody dějí.“ (206-207)
„Užíváte pojem „víra“. Není to pouze záležitost vědění?
Ne. Každý člověk žije tak, jako kdyby nevěděl, že musí zemřít. Jinak by nebyl schopen žít. To se týká nejen filosoficky uvažujících lidí, nýbrž každého. Člověk bezpochyby ví, že zemře. Jak tedy může být schopen žít? Protože vlastně na svou smrt nevěří. To znamená: ačkoli mu je známa skutečnost, že zemře, přesto pro něj smrt nepředstavuje žádnou psychologickou zkušenost. To jsem měl na mysli, když jsem v této souvislosti použil pojem „víra“.
Je to možná jediný faktor, jenž dává životu smysl?
Smysl života umožňuje život. Jinak bychom nebyli schopni žít.
Věříte na „posmrtný život“?
Nemám žádnou představu o tom, co je za životem. Tím jsem neřekl, že po životě už nic nepřijde, ale prostě si to neumím představit.
Zajímá vás, kde budete pochován, nebo se o to nestaráte?
Pohřeb je micva pro žijící. Živým je přikázáno pochovávat mrtvé. Mrtvý žádné micvot nezná.
Dělá vám starosti, že byste mohl být pochován třeba vedle křesťana?
Všechny příkazy týkající se pohřbů jsou závazné pouze pro živé.
Ale kdyby se vás někdo zeptal – zajímá vás, kdo bude na hřbitově vaším sousedem?
Už jsem vám přece řekl, že nemám žádnou představu o tom, co bude po životě. Přestanu existovat – a konec. Vím, že je povinností mých synů, aby mne pochovali podle židovského ritu. Je to pro ně závazné. Já už však neexistuji. Mne už nic nezajímá.
Tomu rozumím, ale předpokládejme, že byste třeba dnes napsal svou závěť – někteří lidé to přece dělají – napsal byste, že chcete být pochován na nějakém určitém místě?
To by mě vůbec nenapadlo!
Proč? Protože si myslíte, že tím celá záležitost skončila?
Už neexistuji – v okamžiku smrti, ani potom. Správně. Moje děti musejí po sedm smutečních dní sedět „šiva“ (žid. smuteční rituál). Smutek je micva a pochovávání mrtvých je micva, ale to se už mrtvých netýká – jen živých.“ (208-209)
„Jaké problémy vznikají v souvislosti se sebevraždou? Zde přece rozhoduje člověk o ukončení svého života sám?
Z halachického hlediska je sebevražda zakázána. Já osobně však člověku, který spáchá sebevraždu, nemohu nic vyčítat.“ (222)
„A jaký máte postoj k otázce trestu smrti?
Jsem proti. Nechci právní systém, který předává nějakého člověka katovi, i když nejsem absolutní pacifista.
Proč vlastně ne – poprava jako nástroj trestu?
Já takový právní systém nechci, a ve skutečnosti je to i v souladu s halachou.
V konstatování, že sanhedrin (soud), který jednou za sedmdesát let odsoudí člověka k smrti, je vražedný?
Nejen to. Mnohá ustanovení Talmudu, jako například opakovaná varování před něčím takovým a dva nezbytní svědci jako podmínka eventuálního vynesení rozsudku trestu smrti vylučují de facto jakoukoli možnost takový rozsudek vynést.
Týká se to i teroristů?
Zabít je přímo při činu – to ano; ale nikoli potom, ne postavit je před soud a pak předat katovi. Soud má zakázáno, uvažovat o trestu smrti.“ (223-224)
„Řekl jste, že nejste pacifista. Myslel jste někdy na to, že byste se stal vegetariánem?
Ne.
Ve vašich očích to nemá žádný význam?
Ne.
Ačkoli v Tóře stojí, že zprvu člověk jíst maso nesměl?
Vypadá to tak, že člověk dostal povolení jíst maso až po potopě; to však na mém postoji nic nemění. Nemám pocit, že by bylo zakázáno porážet zvířata. Takový pocit mi úplně chybí. Jaký byl zákon člověka „od Adama k Noemovi“, mne vůbec nezajímá.“ (226)
„Spojené státy jsou jedním z nejnesrovnatelnějších a nejpodivuhodnějších útvarů v dějinách lidstva. A náboženství je tam odděleno od státu.“ (254)
