Poláci mají zdá se nějakou potřebu psát o jiných národech v regionu. Viz velmi podobné povídání Krzysztofa Vargy o Maďarech…
O Bondym
„Jeho [Bondyho] texty z padesátých let – „poetizované hovno“, jak se o nich vyjadřoval sám autor – porušovaly jazykové tabu. Jeho veršíky se výborně hodily za šlágvorty („Mír mír mír jako hajzlpapír.“) … Mladí hudebníci komponovali na jeho texty monumentální hudbu, což přinášelo ochromující efekt. O kakofonii zoufale znějících houslí, neobratném hraní a free jazzu někdo napsal, že nepodléhá teroru líbit se.“ (25-26)
Z rozhovoru s Bondym
„Napsal jste báseň o své vlasti. Ale kdybyste byl Polák a napsal něco takového o Polsku, tak bychom vás pověsili.“
„Za koule. A přeložil jste to do polštiny?“
„Ano. Čechy připomínají mi nočník nejspíše. / A uvažuji ve své patriotické pýše / že je z cibulového porcelánu / na nějž Masaryk chodil na stranu / Praha pak v jeho přímém středu / Přesnějc vysrat sám se nedovedu.“
„Chchichi. Chachacha. To je jedna z mých nejlepších básní. Je to fragment eposu z roku 1954 a představte si, že po každé recitaci, ať v roce 1960, 1970, 1980 nebo dnes, přicházejí za mnou mladí lidé a ptají se, jestli jsem to napsal nedávno, tak je to aktuální.“ (31)
„Poláci a Slováci něco takového v literatuře nemají, protože vy máte svou národní hrdost. Taky Srbové ji mají. Ale Češi ne. Češi mluví o své vlasti moc ošklivě. Psával jsem dlouhé básně, že jsme kurvy hodné pohrdání – a nic. U nás neexistuje žádné tabu, žádná provokace se nepovede.“ (31)
„Víte, když je člověk členem takového malého národa, je to hrozně směšné. Ale když je člověk básníkem takového malého národa, je to ještě směšnější. Vy si pak samozřejmě přeberete to, co vám tu říkám, protože občas kecám.“ (32)
„Pokud je česká kultura písní, je jejím refrénem vždycky slovo „klid“. Klidně počkejte. Klidně to zkuste. Klidně to napište. Jen klid… Absolutním vládcem refrénů je „klídek“.
Jenže ani v klídku, a dokonce ani mezi lidmi, kteří zřídkakdy zvyšují hlas (když někdo na ulici řve, bývá to většinou Angličan, Ital nebo Polák), nemůže agresivita neexistovat. A protože je herečkou, dokáže se vtělit do různých podob – a tak se v té jedné [okrádání turistů] zjevuje v pražských hospodách.“ (40)
„V saloně totiž visel portrét slečny Geni, Polky, která se provdala za českého spisovatele. Bez namodřených řas nešla ani koupit brambory. Je na mně vidět, že jsem šlechtična, že? – ptávala se občas. Její manžel se jmenoval Antonín Vyskočil, ale přijal umělecký pseudonym Quido Maria Vyskočil. V Praze to však bohužel nikdo nerespektoval a všichni mu říkali Ježíšmarjá Hopsasa.“ (47)
„V Česku je pohoda nezbytná jako kyslík.
Benjamin Kuras, britský dramatik českého původu, si ve své analýze české povahy povšiml, že Angličan akceptuje věci, které dobře znějí, protože je to národ sluchařů. Němec, zrakař, akceptuje něco, co vypadá pěkně a čistě. Ital si potrpí na věci vkusné. Naproti tomu má-li něco akceptovat Čech, musí se v tom dobře cítit.“ (92)
„V Česku je nejdůležitější pohoda. Je to slovo potřebnější než „ideologie“ nebo „čest“. Pohoda je dobrá nálada, klid, přívětivá povaha, útulné místo, nekonfliktní vztahy. Jde zkrátka o to nedělat lidem ani sobě nepříjemnosti. Pohoda má ráda pivo.“ (92)
“Proto tady měl socialismus “lidskou tvář” a revoluce byla zabalena do “sametu”. Pohoda se dokonce jmenují některé hospody. “Žádáš-li od Čecha loajálnost, musíš mu nejprve nabídnout pohodu,” píše Kuras. Češi totiž staví na první místo vlastní pocit. Chtějí vysát z každé maličkosti něco pozitivního.” (92)
“Radujme se, veselme se, jsme přece Češi!” volá hrdina jednoho významného českého filmu z šedesátých let. Je to film Každý den odvahu – o tom, že kdo nemá odvahu podívat se skutečnosti tváří v tvář a hryže ho svědomí, sám se odsuzuje k osudu trosečníka.” (92)
“Celá ta pohoda jakožto dominantní součást české kultury mě rozčiluje,” řekl Jan Balabán. “Nevěřím na ni. Kde chybí Bůh, nezbývá než se strachu smát. Jenže to nám nedovoluje přiblížit se k tomu, co je pro nás nepříjemné. Žerty, legrace, ironie – to všechno má vyvolat duchovní homeostázi. Jako že jsme doopravdy všichni tak bezvadní.” (92)
“Česká kultura si nepotrpí na vznešenost a patos. Jak si před válkou povšiml kritik Vojtěch Jirát, “malý český člověk” buď k patosu nedorostl, nebo ho přerostl a dívá se na něj s ironií.” (94)
Je těžké umřít bez Boha?
“Ošetřovatelka Bronislava Husovská (když jsme spolu hovořili, bylo jí 48 let, roku 2010 se stala Sestrou roku) říká, že když ještě nepracovala v hospici, myslela si, že se věřícím umírá lehčeji.
“Ale teď vidím, že před smrtí pociťují pokoru jak věřící, tak nevěřící.
A také vidím, že všichni umírají stejně. V naprostém klidu.
Zpočátku jsem si myslela, že člověk musí být vnitřně téměř svatý, aby se dostal do nebe. Ale teď se nemůžu ubránit dojmu, že tam přijdou všichni.” (109)
O Češích a smíchu
“Češi jsou žádostiví smíchu takovou měrou, že člověk někdy žasne. Filmoví distributoři se cítí trapně, když uvádějí do kin nějaké psychologické drama, a tak je raději označí za “tragickou komedii” nebo za “smutnou komedii”. (186)
Země ráj
“V jedné věci existuje mezi občany České republiky shoda, o tom se žádné spory nevedou.
Považují svou zemi za krásnou a stát tento názor oficiálně potvrdil.
Britové ve své národní hymně prosí Boha, aby chránil královnu, a nic jiného neočekávají. Maďaři ho prosí o odpuštění hříchů. Holanďané, aby je neopouštěl. Němci, protože už nechtějí být nade všechno, míří k jednotě, svobodě a právu. Rusové vychvalují mohutnou sílu své svaté mocnosti. Američanům nad jejich svobodnou zemí vítězně vlaje hvězdnatá vlajka. Francouzi vyzývají: Kupředu, děti vlasti! Ukrajinci jdou do krvavého boje od Sanu po Don. Portugalci pochodují pod palbou nepřátel. Italové svírají šiky, připraveni na smrt. Irové budou v tu noc z hradeb bránit Irsko. Litevci chtějí, aby je vedlo světlo a pravda. Kanaďané mají rámě, jež dokáže nést meč. Rakušané statečně vstupují do nových časů. Argentinci stále slyší řinkot snímaných pout. Rumuni volají: “Probuď se, Rumune, setřes smrtelný spánek!” Brazilci křičí o odvážném lidu. Slováci zastavují hromy a blesky nad Tatrami.
Dokonce I obyvatelé nesamostatného území, jakým jsou Faerské ostrovy, oznamují, že vysoko pozvednou svůj prapor a budou čelit nebezpečí.
Naproti tomu Češi ve své národní hymně zpívají výhradně o tom, že jejich země je ráj. … V hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor. V české hymně… se pravděpodobně leží. Co jiného lze taky děla v ráji?” (195)
