Kuba 2012

Tuhle jsme zase natáčeli nějakou tu naši navoněnou zdechlinu a potřebovali jsme, aby to vypadalo hodně tropicky – no úplná Havaj. A naše milá produkce nám řekla, že Havaj se dneska nejlíp točí na Kubě. Načež jsme tam jeli.

Nikdo mi to sice nevěří, ale vyšlo nás to levněji než natáčení motorkářů na Mácháči – čestný reklamní. Až na Kubě jsem pochopil, proč je ta země tak levná, ale o tom později. Všem kolegům říkáme, že jsme celou dobu jen dřeli a dřeli; ale mezi námi, pár sekund na banální turistiku jsme přece jen vyšetřili. Podívejte se sami.

Jestli vám nestačí fotky tady v článku, mrkněte na kompletní galerii Kuba 2012.

V Havaně jsme si samozřejmě pronajali klasický kabriolet a pořádně projeli město. Mimochodem, byl to Ford Thunderbird ročník 1958 a majitel Rafael se pyšně chlubil, že má pořád originální V8 motor. Což je i na Kubě výjimka; starých krasavců je tam sice hodně, ale spousta z nich má už dávno dieselové motory Hyundai a takové prasárničky.

Když byl mladý, měl tenhle osmiválec 300 koní. Když jsem se ptal na spotřebu, říkal Rafael, že ujede krásných 5 kilometrů na litr. Tak si to spočtěte. Jestli vám vyšlo 20 litrů na sto, tak jste kanóni.

Myslím si, že nám to auto slušelo. Hlavně Zdeničce, která měla tuhle kampaň na starosti (ještě s Karlem).

Havana dovede být děsně elegantní – tohle je třeba místní Capitolio.

A tohle je prezidentský palác zevnitř. Tohle místo dobývali vousatí revolucionáři v roce 1957 a pořád jsou tam v mramoru stopy po kulkách.

Mezi vší tou elegancí je ale taky hodně bordelu. Takhle vypadají obyčejné uličky ve starém městě. Mimochodem, těma kanónama jsou v Havaně opravdu posedlí – i všechny kovové sloupky v ulicích a na pěších zónách mají podobu zapuštěných děl a nábojů.

La Havana Vieja je v nádherně dezolátním stavu, až tak, že zkušení kamarádi radí nechodit za tropických dešťů pod balkóny, že prý docela padaj. Když jsem viděl, jak je místní seňory přetěžují prádlem, uvěřil jsem tomu.

Tady jsme se Zdeničkou na vyhlídce v pevnosti Morro, plným titulem Castillo de los Tres Reyes Magos del Morro.

A tohle je super chodba, kterou se na vyhlídku jde.

Cestovat s kreativci je paráda – nikdy se nenudíte. Tady se třeba náš vrchni pisatel Ondra znenadání rozhodl, že se nechá ostříhat. Holič byl velký fanda Che Guevary a navíc mistr svého řemesla.

Nebo tady v populární hospůdce s vlastním pivovarem – Factoria na Plaza Vieja. Nějaký karikaturista tu sám od sebe nakreslil našeho art directora Jara, netuše, že Jaro kreslí ještě daleko líp. Tak Jaro na oplátku udělal karikaturu karikaturisty.

Samozřejmě jsme podnikli i nějaký ty výlety. Tohle je třeba vyhlídka ve slavné tabákové oblasti Viñales. Byl to jediný den, kdy nám pršelo. Mimochodem, do toho Viñalesu jsme ujeli asi 150 km po dálnici, která byla v docela slušném stavu. Aby taky ne, když jsme za celou dobu potkali jen asi 10 aut. Další rozdíl proti D1 byl v tom, že na přejetém zvířeti v rychlém pruhu hodovali supi, kteří se naší dodávkou ani nenechali vyrušit z činnosti. Jinak dobrý.

Ve Viñalesu jsme se plavili i po nějaké místní Punkvě.

V Havaně jsme jedli výhradně v nejlepších podnicích jako Los Ambos Mundos (Hemingwayův hotel) nebo La Guarida, protože jinde bychom to asi moc nedali. Ale na divoké cestě do Viñalesu jsme navštívili i jeden z obyčejných paladarů, rodinných restaurantů, ve kterých si Kubánci už několik let zkoušejí soukromé podnikání. Tady si chlapi dávají želvu – chutnala prý docela dobře, jako něco mezi hovězím a vepřovým.

No a samozřejmě povinná návštěva tabákové farmy… Majitel byl velice fajn chlapík; za stodolou mu kromě tabáku rostlo i kafe a ananasy.

Devadesát procent tabákové úrody musí farmář odvádět státu, z deseti si balí vlastní kuřivo. Chlapi hned na místě vykouřili pár domácích doutníků a strašně si je pochvalovali.

Pak už jsme museli nastoupit do té natáčecí řehole na pláž. Tenhleten mariňák jsem já, an ohledávám lokaci na Playas del Este.

Bylo to tam strašně těžké… museli jsme třeba učit místní holky tancovat hula hula…

Museli jsme trpět na slunci…

Pít bůhvíco…

Tahat těžké fošny do vody a zase z vody…

Padat a padat…

A točit ve vodě. Zrovna tenhle spot se celý snímal na foťák Canon 5D II (kameraman vpravo ho má ve vaku), protože drahou kameru Alexa jsme nechtěli brát na hladinu.

První spot bylo Dobytí ráje, v našem případě ale s měkkým i.

Tady se můžete kouknout, jak spot dopadl.

V každé pauze musela k Vojtovi a Lukášovi přiskočit osobní černoška s deštníkem, aby nám hvězdy nezarudly.

Ani jsme si neuvědomili, že Vojta vypadá úplně jako dr. Fidel Castro Ruz za mlada.

Lukáš při natáčení dalšího spotu – ten ještě není venku.

Místní talent si zahrál ve spotu, kterému říkáme Stařec a moře. Jeho obrovskou devizou bylo to, že se dokázal cca 16 hodin ani nepohnout.

Tady Karel nenápadně fotí něco, co ho zaujalo na Zdeničce. Radši jsem si to taky zdokumentoval.

Na pláži jsme museli postavit vlastní bar. Produkce říkala, že v Česku by zajeli do Hornbachu, pak by chlapi párkrát udělali bzzz bzzz elektrickými šroubováky a bylo by hotovo za půlden. Tady se chlapi z místní produkce rozběhli po pláži a ze starých dřev začali vytahovat a narovnávat hřebíky, protože ani ty se tady nedaly sehnat. O elektrických nástrojích nemluvě. Holt socialismo tropical. Proto nám to trvalo tři dny, ale výsledkem byl asi nejhezčí bar na Kubě. Škoda, že jsme ho po jedné noci museli zase rozebrat…

I v baru jsme museli točit hula hula tanečnice…

Byla to velmi milá děvčata, s velkou porcí té příslovečné vnitřní krásy… Duševno, to je naše.

Jejich choreografka byla hrozná semetrika, ale člověk jí to tak nějak musel odpustit.

Naše světla ve spojení se západem, to byla pro fotografy dobrá kombinace.

I já jsem mohl udělat nějaké ty kýče. Barvy jsou opravdové.

Zátiší se surfem.

Myslím, že i chlapům se natáčení líbilo.

Billboard, kolem kterého jsme denně jezdili na pláž. Píše se tam „Pracovat tvrdě – s pořádkem, disciplínou a organizací“. Celkově tam měli mnohem lepší billboardy než u nás, takové hodně eticky vyspělé. Typický billboard na dálnici třeba zněl „Muž, který ztratí svou čest, ztratí úplně všechno“. Za 10 let tam všude bude „Tesco – kuřecí prsa za 9,99 pesos“, což už nebude mít tu klasu.

Zajeli jsme si do koloniálního města Cienfuegos, kde měli například super koloniální telefonní budky.

A samozřejmě koloniální auta…

Auta…

A auta…

Navštívili jsme i fincu Ernesta Hemingwaye pár kilometrů za Havanou. Tady pozorujeme prťavý psací strojek, který měl s sebou v Africe a na kterém toho tolik napsal.

Měl to tam Arnoštek hezký – ani se nedivíme, že se mu na Kubě líbilo. Nám taky. Tak zase příště, Kubo.

Kompletní galerie Kuba 2012