Antropický poznatek… Všechny parametry našeho vesmíru jsou velmi přesně nastaveny, aby byl možný vznik života na bázi uhlíku.
„I velmi malé změny veličin, jež specifikují fyzikální strukturu světa, např. vnitřní síla gravitace nebo elektromagnetismu, by způsobily, že historie vesmíru by byla neplodná.“ (46)
Mnohé významné vlastnosti vody se jeví jako podstatné, má-li život být schopen se vyvíjet, a jsou důsledkem přesné povahy struktury našeho světa. Dokonce obrovská velikost pozorovatelného vesmíru – tisíce miliónů galaxií, každá s tisícem milionů hvězd – je nutná pro vývoj života na alespoň jediné planetě.
Přirovnání Johna Leslieho k neuvěřitelné náhodě vzniku vesmíru se životem:
„Máte být popraven skupinou elitních střelců. Pal… a nic, jste nezraněn. Odejdete snad se slovy „To bylo těsné!“ Těžko. Něco tak nevšedního vyžaduje vysvětlení. Buď bylo ten den mnoho poprav a všichni střelci byli unaveni, nebo šlo o něco více – střelci minuli záměrně.“ (47)
Ad entropie… existují tzv. disipativní systémy, které dokážou díky interakci s vnějším prostředím svou entropii exportovat, takže generují vysoce uspořádanou vnější strukturu. Např. proudění kapaliny mezi dvěma horizontálními deskami,z nichž spodní je teplejší. Dochází ke konvekčnímu pohybu teplé kapaliny vzhůru a naopak. Pohyb vysoce uspořádaný – šestihranné konvekční buňky stejné velikosti. I živé systémy jsou disipativní (vydechujeme entropii) (54)… neexistuje nutně rozpor mezi emergencí lokální struktury a druhým zákonem termodynamiky (57)
Neexistuje absolutní současnost… představme si dlouhou kosmickou loď jako doutník, příď A, záď B. Ve středu má svítilnu a velmi rychle letí k planetě P. Pozorovatel na lodi má pocit, že světlo ze svítilny dorazí k oběma koncům lodi současně – je to stejně daleko. Pozorovatel na planetě P má pocit, že paprsek dorazí dříve na záď, protože pohyb lodi, zatímco světlo postupuje, donese záď blíže k P.
„Možná že nemůžeme poznat, co jsme, právě tak jako nemůžeme sami sebe nadzvednout za vlasy.“ (69)
„Nejpozoruhodnější nám známou událostí v dějinách kosmu je po velké třesku vznik vědomí. V člověku si vesmír začal uvědomovat sám sebe.“ ( 69)
„Existuje zdravý lidský rozum? … Existují dva přístupy. Jedna strategie pokládá zdravý rozum za omyl, jako když se běžně říká, že „Slunce vychází“, zatímco ve skutečnosti Země obíhá kolem Slunce, a ne naopak. Druhá strategie přijímá výpovědi zdravého rozumu. Např. John Searle tvrdí, že běžný jazyk se má obecně brát vážně, protože byl pročištěn každodenní zkušeností, a kdyby byl v hrubém omylu, bylo by to ohrozilo přežití lidí.“ (70)
„Naše intelektuální síly daleko přesahují všechno, co by mohl hodnověrně požadovat přírodní výběr…“ (72)
„Co je Já? Je jasné, že to není materiál, který náhodou tvoří mé tělo v určitém čase. Atomy v každém z nás se neustále mění v důsledu jídla a pití a každodenního opotřebování. Nemohou být zdrojem zkušenosti našeho trvalého Já, naopak můžeme předpokládat, že Já je tvořeno nesmírně složitou „strukturou“, v níž je tato hmota organizována.“ (77)
O čem mluví ráj a prvotní skutek neposlušnosti?… V křesťanském pojetí nejsme autonomní bytosti, jejichž naplnění záleží v tom, že jednají na vlastní pěst a dělají vše po svém; jsme heteronomní bytosti, jejichž život je neúplný, nejsme-li smířeni s Tvůrcem, který je základem našeho bytí. Takové pojetí pádu, v termínech současné zkušenosti, se jeví jako realistické a snadno pochopitelné.
Jak k tomu ale došlo, jak se dobré stvoření zkazilo? Tradiční Augustinova odpověď mluví o reálném skutku neposlušnosti, vykonaném našimi prvními předky, který měl pro původně rajské tvory tragické následky: uvedl na jejich scénu smrt a frustraci. Historicky je to dnes zřejmě nepřijatelné, protože smrt a hurikány existovaly už před lidstvem.
Co tedy s tím?… Vývojovou linii evoluce hominidů si můžeme představovat jako postupné narůstání jednak vědomí sama sebe, jdnak vědomí Boha. V určitém stádiu vábení Já a vábení božství spolu začala soupeřit a to byl odvrat od pólu božského Jiného a příklon k pólu lidského ega. Nestalo se to hned, ale postupně. Do světa tedy poprvé vstoupila ne smrt, ale smrtelnost, smutné poznání lidské konečnosti.
Vědomí sebe spolu se schopností hledět do budoucnosti dalo našim předkům schopnost předem poznat, že jednoho dne zemřou. V tomtéž čase je rostoucí odcizení Bohu odřízlo od jediného pravého zdroje naděje v úděl po smrti, a tak naplnilo lidskou pomíjivost hořkostí.
Kdo je Bůh?… Richard Swinburne shrnuje představu Boha, jak je chápán v západní náboženské tradici, jako ideu všemohoucí, vševědoucí a dokonale svobodné osoby.
Ví Bůh dnes, k čemu se rozhodnu zítra?
Přes nevyhnutelný fakt smrtelnosti existuje hluboká lidská intuice, že smrt není posledním slovem. Německý ateistický filozof Max Horkheimer mluvil o nutnosti, aby vrah netriumfoval nad svou nevinnou obětí.
Proč Bůh toleruje válku? Pro stvoření je lepší, aby obsahovalo svobodně volící osoby – ať jsou některé jejich volby jakkoli katastrofální – než aby bylo plné dokonale naprogramovaných automatů. Jde o „obranu svobodného procesu.“ Svět, který může vytvářet sám sebe evolučním zkoumáním vlastní potenciality, je lepší než svět stvořený božským fiat jako zcela hotový. Čin vraždy a výskyt rakoviny můžeme pokládat za události odporující boží vůli, ale Bůh připouští, aby se staly ve světě, který není dílem Kosmického Tyrana.
