Jan Lukeš, *1912, +1977, 1946 zbaven svéprávnosti pro propagaci paxismu, autor 38 oper, 13 symfonií (první byla rovnou Devátá), mnoha písní (např. Písně mrtvých želv, Totenschildkrötchenlieder), cca 100 matematických pojednání a 16 umělých jazyků, z nichž iškovština měla i vlastní slovník o 6000 slovech. Mj. vynalezl mrakodrapové činžáky zvané „Leninovy věže“ pro 10 000 obyvatel se zevní serpentinovou silnicí, výrobu diamantu kulometem či syntoládu, umělou čokoládu z kakaových bobulí a ojetých pneumatik, pomocí níž chtěl zmínit hlad ve třetím světě.
Pravý génius. Extrémně široká slovní zásoba, skvělé a svérázné postřehy o opeře a hudbě. Jen ta smršť aktivit a jejich zvláštní volba ukazuje na šílence.
„Právě poslední dobou, asi od loňského podzimu zanáším se obzvláště starostí o osud této části mého odkazu a kolíši v nejistotě, zda bych měl pustit do systematické renovace všech svých skladeb, či zda by nebylo nejrozumnější všechno to svěřiti plamenům?“ (15)
„Můj poručník v podstatě schvaluje Váš návrh, abych vám za mírný peníz odprodal svou pozůstalost a míní, že by konvenoval poplatek asi 20 Kč za 1 kg makulatůry. (10)
„Není vyloučeno, že kdyby byl býval Pučini žil déle než 66 let, kdy podlehl karcinomu laryngu, byl by možná ve své podnikavosti a honbě za mamonem složil operu Viňetou rudý gentleman.“ (33)
Většina Lukešových oper končí náhlým šokem – pádem letadla, výbuchem panzerfaustu (Panzerfaust), požárem domu, který by se ideálně měl rozšířit na budovu divadla, konečně v zamýšlené opeře Hirošima měla nakonci vybuchnout atomová bomba, která by vtáhla do uměleckého prožitku i okolní části města. Symfonie byly běžně psány pro šest tympanonů, tři kulomety a šest pušek – Lukeš velmi oceňoval válečný ryk.
O vlastní opeře
„Hanička (protože jsem měl ve zvyku psát výhradně azbukou, nazývala moje matka tuto partitůru Takurka), je líbezná venkovská idyla… jež ve 4. dějství až nápadně připomíná Lišku Bystroušku a také Hubičku. Byla určena k poctě nové paní presidentové Hany Benešové (prve než mi bylo známo, že dotyčná je hermafroditem). (39)
O Prodané nevěstě
„Sabinovo libreto připadalo mně až donedávna strašně naivní, téměř stupidní, ale není tomu tak, je v něm překvapivě věrná charakteristika české národní povahy s onou věčnou důvěřivostí a planou nádějí na dožití lepších časů, s onou vírou, že kdo má zdravé ruce, má všecko, s oním opěváním nebeského daru pívečka, jež ohlupujíc mozek zahání trampoty a dodává chvastounské kuráže, s vypočítavou touhou po zbohatnutí, s připitomělou vychytralostí, zbabělostí, podlézavostí a lstivostí, jež nakonec se vyloží jako genialita, i s pochodem komediantů a idiotstvím Vaška.“ (173)
