„Dodnes jsme se nebyli schopni dohodnout na přemostění mezi spisovným jazykem, který je používán čím dál méně, a mluvenou, obecnou češtinou. Tam, kde se podobná situace odehrála a došlo k oddálení těch variet, situace vždycky nějak vybouchla – vezměte si Řecko v 60. letech, něco podobného se odehrálo i na Filipínách, v Norsku mají vedle sebe dvě oficiální norštiny a funguje to. A jestli se u nás nějak rozumně nedohodneme, tak to k podobnému vyústění v budoucnu ukazuje i tady.“ (35, František Čermák)
„Já jsem si před lety vytáhl nějaký brus jazyka českého z třicátých let, díval jsem se do toho a hodně jsem se bavil. Ten člověk excerptoval celej slovník a napsal, co je údajně v novější praxi špatně, a svý návrhy toho, co by se mělo používat. Z dnešního hlediska se mejlil skoro na sto procent, všechno podle něj „špatný“ je dneska běžný a naopak.“ (36, František Čermák)
„Podle mě by bylo rozumný nechat pár let věcem vývoj, popustit pravidla preskripce a úzu, ať se ukáže, že třeba to stále nespisovný „-ama“ je funkční. Tam, kde lidi nejčastěji chybujou, se ukazuje, že je něco s tou spisovnou normou v nepořádku.“ (36-37, František Čermák)
„Přibývá lidí, kteří velmi málo čtou, stále větší zastoupení mají věkové skupiny, jejichž příslušníci se z velké části spisovné češtině vzdalují, nemají pro ni téměř žádné užití. Pro většinu z nich to není ani náhodou prestižní útvar. Existují rozhlasové stanice, na kterých spisovnou češtinu prakticky neuslyšíte: vyžaduje se bezprostřednost, živost, poptávka je po dynamických mluvčích, kteří užívají běžný jazyk svých posluchačů. Prestiž tu získává jiná čeština – čeština, která starším uživatelům jazyka zní většinou nekultivovaně, odpudivě a nelibozvučně, zatímco mladším v ní zřejmě zaznívá nějaká nová, pro ty starší nerozpoznatelné harmonie. Je to přirozené a nevyhnutelné, živý jazyk se musí měnit, protože jinak by atrofoval a vyhasl.“ (73, Karel Kučera)
„Vypráví se, jak Bohuslav Havránek kdysi někomu odsekl, že kdyby se jazyky nekazily, mluvili bychom dodnes indoevropsky.“ (74, Karel Kučera)
„Od prvního okamžiku, kdy se nás [Hausenblas] na semináři napřed zeptal, jestli umíme česky, a pak nám, když jsme se divili, proč se tak divně ptá, dal úkol napsat – tím jazykem, který umíme – jak si zavazujeme tkaničku u boty. A my jsme došli k tomu, že vůbec nikdo to napsat nedokáže.“ (87, Alena Macurová)
„A tak se na chatu [neslyšících píšících česky], ukázala to v diplomce Helena Šebková, objevují věty jako “rodiče i učitelka fifi učí děti slovo” nebo “… už jsem ti říkal, fifi najít odkazy.” To “fifi” přitom odkazuje ke specifickému znaku, který znamená něco jako “kašlat na něco”, “nebýt ochotný něco udělat.” (105, Alena Macurová)
„Nebo, a to je taky zajímavé, o tom napsala diplomku Wanda Ziebikerová, se [u píšících neslyšících] zaměňují slovesa existence a vlastnictví, tj. být a mít, což je typický rys kreolů.“ (105)
Uaaaaa…!!!