Nikdy jsem nebyl sportovec. Třeba běh, ten jsem vždycky vyloženě nesnášel. Mezi roky 1995 až 2016 jsem se myslím rozběhl jen jednou – bylo to na letišti a to letadlo mi stejně ulítlo, což vám o mém běhu řekne vše.
Pak najednou udeřil 42. rok mého života a něco se změnilo. Najednou jsem dostal chuť sportovat. A konkrétně jezdit na silničním kole.
Jak je to možné? Nabízím dvě vysvětlení.
Možnost první: konečně jsem docenil starý řecký ideál kalokagathie, harmonie ducha a těla. Člověk by se měl snažit, aby jeho duchovní i tělesné kvality byly v rovnováze. Neboli, jak říkáme my staří latiníci, mens sana in corpore sano, ve zdravém těle zdravý duch.
Možnost druhá: prostě na mě přišla krize středního věku, která se u mužů projevuje pořízením milenky, kabrioletu porsche, motorky nebo těsného oblečku na kolo, a já jsem si jako starý škrt vybral nejlevnější z těchto možností.
Výběr nechávám na vás, oficiální verze pro mou paní je samozřejmě ta starořecká.
V praxi to vypadalo asi takhle. Cítil jsem, že v tom Kataru lenoším a hniju už moc dlouho, že bych se měl – volky nevolky – aspoň trošku pohybovat. Jinak přijdou bolesti zad, brzo poté celotělitida, předčasný skon a kremace. Je tedy třeba sportovat. Běh jsem zavrhl rovnou. Jednak je to strašná námaha – v životě bych to neudýchal. Jednak při běhu ubíhá krajina hrozně pomalu, což mě nudí.
Napadlo mě tedy kolo. Je to rychlejší, člověk se má na co dívat. Dále se u toho dá sedět, což mi přece jen víc připomíná staré dobré časy nicnedělání. No a taky se u toho používá nějaký stroj, což mám rád.
V létě 2018 jsem si tedy na zkoušku pořídil silniční kolo. Byl to Trek Émonda SLR 8 Disc, ale o tom víc napíšu v samostatném článku. Dvakrát jsem šlápnul a bylo vymalováno – silniční cyklistika mě chytila!
Ptáte se, jak mi to na začátku šlo? No, jak to asi mohlo jít člověku, který sportoval naposledy ve 20. století a který opravdu nemá žádný pohybový talent. Který je prakticky genetický odpad! Bylo to samozřejmě děsné.
Jen pro ilustraci – byl jsem od pohledu takové nemehlo, že mi majitel obchodu Trek na ulici Salwa odmítl při převzetí kola prodat nášlapné pedály – takové ty, do kterých si zacvaknete speciální cyklistické tretry. Správně mi řekl, že když budu mít nohy připevněné ke kolu, tak budu padat. Jezděte, naučte se trošku na tom kole a přijďte za měsíc, pak vám je tam namontujeme – tohle mi pověděl ten dobrý muž.
A přesně to se taky stalo. Kolo jsem převzal 29. července 2018, zpočátku jsem jezdil s klasickými plochými pedály, pro nášlapné pedály jsem si došel v srpnu, nacvakl jsem se do nich a samozřejmě jsem se při první jízdě svalil. Protože jsem na ně zapomněl a na konci jízdy jsem si neuvědomil, že se musím včas odháknout vykopnutím do strany.
(Teda mimochodem kvůli těm pedálům občas spadnu i teď – nechci, aby to vypadalo, že jsem se snad bůhvíjak zlepšil!)
Hned první den – nebo spíš noc – jsem musel kolo prubnout. Ujel jsem deset kilometrů průměrnou rychlostí 28.8 km/h. Druhý den jsem ujel dvacet kilometrů s tím samým průměrem. Cítil jsem se jako king – dvacet kilometrů na kole, třicet ve dvou dnech! Armstrong hadr.
Rychlostně jsem se zpočátku pohyboval mezi 26 a 28 km za hodinu. Ne že bych to tak chtěl, rychleji to prostě nešlo. V září 2018, když jsem jednou výjimečně zajel průměr 29,4 km/h, tak jsem si na Stravě zapsal, že můj sen je mít jednou průměr 30 km/h a udržet ho i na delší trase, třeba na 60 nebo i 90 kilometrech. Hrozně moc to pro mě znamenalo. Tohle je mimochodem pro moderní hobby cyklistiku typické – všechno je o číslech, všechno se měří, všechno se sleduje na aplikacích jako Strava a tak. Lidem, co mají rádi čísla a rádi soupeří – tedy třeba mně – to hrozně vyhovuje. Už kvůli těm statistikám na Stravě mě přepadla touha se zlepšovat.
Pochopitelně jsem neměl žádnou techniku ani tréninkovou strategii. Moje filozofie byla prostě šlapat, co to dá. Večer po práci jsem přijel autem k cyklostezce (jinak se to tady nedá, město na kole nepřejedeš), vytáhl kolo, skočil na něj a šlapal, co jsem mohl. Nevěděl jsem nic o nějakém zahřívání svalů nebo o tom, že šlapat pořád na (slabé) maximum kupodivu není nejlepší tréninková metoda. Jezdil jsem prakticky furt na nejtěžší převod – přišlo mi to tak prostě rychlejší. V Kataru je stejně všude rovina, tak co bych přeřazoval na jiná kolečka. Takže jsem nohama točil velmi pomalu a měl jsem nízkou kadenci. Když jsem si ji poprvé změřil (senzor jsem zapojil 26. listopadu 2018), tak mi vyšel průměr 57 otáček za minutu. To je fakt bída – dobří amatéři točí běžně 90-100 a profíci ještě víc.
Zpočátku jsem jezdil výhradně na zelených cyklostezkách, které se tu teď povinně staví podél větších silnic.
Typická cyklostezka u výpadovky na letiště. Sem jezdím po práci. Všimněte si kola (není moje) zaparkovaného pod plachtou. Nějaký jiný jezdec si ho tu odstavil, čas od času přijede autem, sundá plachtu a jde se projet po cyklostezce. Protože v Kataru se nekrade, kolo tady v pohodě zůstává celé měsíce. Jedna z věcí, které by mimo Katar asi dlouho nefungovaly.
I když byl můj „trénink“ – používám to slovo velmi volně a s hlasitým chm, chm – velmi naivní, přece jen jsem se od začátku zlepšoval. Když začínáte s nulovou kondicí a najednou se hýbete poctivě každý den, tak prostě jdete nahoru. Koncem září 2018 jsem poprvé překonal tu zatrolenou třicítku. A v listopadu jsem si poprvé troufnul na skupinovou jízdu s místním klubem. O rok později jsem šel na svoje první závody.
Sleduj mě
