Jak jsem našel svůj kmen

Vím, že tyto stránky mohou v neznalém čtenáři vyvolat dojem, že autor je svéprávný jedinec, dostatečně integrovaný do lidské společnosti. Ano, zvládl jsem některé z úkolů, které se očekávají od primáta mého věku. Našel jsem si životní partnerku, dokážu si sám vyhledat krmení a toto zkonzumovat, přičemž si pokecám čerstvou ranní košili jen asi ve dvou třetinách případů. Umím používat dopravní prostředky a dokážu řadu hodin sedět v tzv. zaměstnání, aniž bych se na někoho vrhl, chytil ho pod krkem a zařval mu do obličeje pravdu – na to poslední jsem asi nejvíc hrdý.

Přes tyto dílčí úspěchy, dané tvrdým tréninkem, jsem v jádru pořád ta samá troska a sám se divím, že se vůbec dokážu s většinou dní jakž takž popasovat. Cítím nutnost napsat tento článek, abyste nahlédli pravý stav věcí.

Jednou z oblastí, do kterých jsem se z opatrnosti nikdy nepouštěl, byla hudba a koncerty. Už v hodinách hudební výchovy na základní škole bylo zřejmé, že já a muzika nejsme pro sebe stvořeni. Doslova každý dokázal udržet a vytleskat rytmus – včetně Michala H., který o přestávkách jedl chleba s bílou lepicí pastou a v dospělosti se živí vykrádáním menších provozoven v našem městě. Michal H. i všichni ostatní dokázali dělat um-ca-ca um-ca-ca a udeřit do svého nástroje vždycky na um. Jen já ne. Já jsem se vždy bezradně díval po ostatních a snažil se načasovat svůj třesk vizuálně podle nich, ale kvůli pomalým fotonům, neuronům a svalonům (ok, ty svalony jsem si vymyslel, ale do věty se hodí) jsem vždy do trianglu praštil s určitým zpožděním. Tu půl sekundy, tu sekunda – a protože jsem shodou okolností často měl právě ten znělý triangl, dokázal jsem vykolejit z rytmu celou třídu dětí, které přitom nebyly postižené jako já.

Tak vznikla určitá zášť k vyluzování tónů a hudbě jako takové. Všichni kolem mě v pubertě propadli muzice, milovali svoje interprety, četli Bravíčko, dávali si na zeď plakáty. Někdo byl depešák, někdo metalák, každý byl ňáký ák, jen já jsem se neprojevoval nijak. Teď už to můžu říct – mně se žádná ta hudba nelíbila. V životě mě nezaujalo nic od Depeche Mode, Nirvana mě nebrala, Oceán mi přišel přeslazený, tvrdší rock mi zněl, jako když tatra sklápěčka vysypává štěrk – nebralo mě nic.

Na koncerty jsem taky nikdy nechodil – ten randál bych nedal. Jen jednou v životě mě jistá firma vzala na privátní koncert Aerosmith – bylo mi blbé to odmítnout, takže jsem to šel prubnout. Zkrátím to – po pěti minutách jsem z haly utekl a běžel k nějakým rybníkům s aligátory (bylo to na Floridě), protože mi to připadalo jako lepší smrt než zhynout těmi vibracemi od reproduktorů. Nechápal jsem, jak můžou lidé tu úroveň hlasitosti vydržet.

Poslouchal jsem tedy vůbec něco? Kupodivu ano. Budete se smát, ale jednu kapelu jsem si na začátku devadesátek přece jen docela oblíbil – a sice Tři sestry. Fanánka Hagena a jeho hospodský punk. Ani nevím, jak to přišlo. Snad se mi líbily jejich neutěšené texty. Symfonická dílka jako Tragédie v JRD Čifáre, Sovy v mazutu nebo Had Stupid vyjadřovala i moje životní pocity. Mou vůbec nejoblíbenější písní byla Tramvaj, kde hudba vlastně ani není, jen se tam recituje – takový rap z doby přesliček a plavuní, přesně podle mého gusta. I ta subkultura kolem kapely mi sedla – chodili jsme tehdy s kamarády hodně do hospod, ba jezdili jsme vlakem až do Pyšel na Pyšelku – a Fanánek Hagen, který si dokázal v opilosti nechat ujet nohu vlakem, nám byl přirozeným hrdinou a vzorem.

Tři sestry jsem sledoval asi do roku 1996. Pak jsem nastoupil na VŠ a začal hrát hru „umíme se uživit“, načež se kapela a hudba vůbec z mého života zase vytratila. Pak ještě přišel zmíněný debakl s Aerosmith a vypadalo to, že muzika je pro mě mrtvá věc.

Ale roky šly. Jaro léto podzim zima, jaro léto podzim zima a najednou to byly dvě dekády. Zestárl jsem, začal být nostalgický, můj kdysi ostrý sluch se poněkud otupil – a představa malého koncertu najednou přestala být tak děsivá. Koncem června letošního roku jsme měli jet na týden do ČR. Na internetu jsem si všiml, že kousek od nás, v Brandýse, budou mít Tři sestry zastávku svého turné – a zrodil se nápad. Bei, povídám drahé ženě, ukážu ti svoje mládí. Poslechneme si Tři sestry, uvidíš ten typ lidí, co je poslouchá, poznáš můj kmen – bude to fajn! Bude to jako návrat na gymnázium, bude to splněný sen.

A tak jsme taky udělali. V pátek odpoledne jsme vyrazili do Brandýsa. Amfiteátr letního kina Houšťka byl plný. Lidi mi byli od první chvíle sympatičtí. Od pohledu bylo jasné, že to nejsou 20letí instagrammeři, kteří se teď tři hodiny stajlovali, aby si mohli na koncertě cvaknout „autentické“ selfie. Tihle lidé byli autentičtí. Většina v tom věku, kdy už se začíná drolit fasáda – jako já; většina už trošku nabouraná životem – jako já. Lidi, kteří už vědí, kudy běží zajíc – a že vlastně nemá moc cenu ho honit. Cítil jsem se tam hned jako doma, cítil jsem, že jsem přece jen našel svůj kmen. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco veselá dáma před námi dala za 20 minut tři panáky zelené, já už piju jen proteinové mlíko. Taky jsem měl žízeň, ale instinktivně jsem chápal, že kdybych přišel k místním stánkům a žádal proteinové mlíčko s čokoládovou příchutí, mohl bych způsobit zběh lidu a být eventuálně vynesen z areálu.

Bez ohledu na pití byly pocity na mé straně euforické. Jsem poprvé v životě dobrovolně na koncertě, uvidím kapelu svých mladých let, žiju! Tušil jsem, že Tři sestry budou chtít hrát spíš novější písničky, které vůbec neznám, ne ty moje staré fláky – ale bylo mi to jedno. Stačilo mi to povznášející vědomí, že jsem na Třech sestrách, že jsem se odhodlal!

Nejdřív tedy skřehotala nějaká předkapela, ale to se mi moc nelíbilo. Snažili se, ale až moc. Na konci se zeptali: „Už se těšíte na Tři sestry?“ A my jsme samozřejmě volali, že jo. Předskokani si sbalili svoje fidlátka, pak se pódium začalo přestavovat, dlouhé čekání, no a konečně se začala valit hudba. Ale teď už to mělo jiné grády než u předkapely! Písničky jsem teda vůbec neznal, ani jednu z nich, ale ten pocit, ten pocit tam byl! Slyšel jsem třeba „Můj život je peklo… kdo by o něj stál?… … Co je-e-e? Co je-e-e? Co je-e-e? Mám deprese“ a říkal jsem si, jak je to hezké, že jsem s tím Fanánkem pořád tak nějak pocitově sladěný, i přes tu propast času. Na pódium jsem moc neviděl – byl jsem daleko, za lidmi, a ještě pršelo – ale Fanánek mi na tu dálku přišel takový maličký. Vždycky jsem ho vnímal spíš jako valibuka. Taky ho to pěkně přejelo, pomyslel jsem si. Ale písničky se mi líbily, a dokonce i Bea říkala, že je to dost pěkný.

Tak to šlo asi hodinku a najednou čau a konec. Nezazněla samozřejmě ani jedna písnička z raných devadesátek, co jsem znal. Ale musím říct, že jsem toho nelitoval. I ty pozdější věci si mi líbily, byť mi tedy přišly melodicky o dost slabší než za našich časů. Ale chápu umělce, že se nechtějí pořád vracet ke svým začátkům. My jsme byli s Beou oba šťastní. Přestáli jsme koncert, dokonce nás to bavilo – jsme dobří! Šli jsme ke stánku, koupili si tam trička a plecháček s motivem Tří sester, a za neustávajícího mrholení vyšli z areálu. Bylo to pěkné, ale byli jsme zároveň trošku rádi, že to skončilo tak brzo a že se dostaneme k autu dřív, než tam dojdou ty davy. Spokojenost náramná.

Druhý den dám na Instagram fotku a přípis o tom, že jsem si splnil dávný sen a zvládl první koncert v životě, a to své oblíbené skupiny Tři sestry. „Pěkné,“ odpověděl mi někdo na Instagramu, „ale na fotce máte kapelu E!E.“

Když jsem si to přečetl, krve by se ve mně nedořezal. Chvilka panického googlování. A ano. E!E je příbramská punková kapela, která jezdí s Třemi sestrami jako jejich předskokan. Jejich nejznámější píseň je Deprese…

Takže si to shrňme. Ve věku 46 roků jdu poprvé v životě dobrovolně na koncert. Jsem celý dojatý, že si poslechnu kapelu svého mládí. Na koncertě jsem nadšený, že nám to s kapelou furt emociálně ladí, že „to tam furt je“. Spokojeně odcházím. Pak se ukáže, že to byla druhá předkapela, že jsem jakýsi gang z Příbrami (nic proti nim) prodal ženě jako Tři sestry, že jsem kapelu svého mládí ani nezahlíd a že jsme spokojeně opustili bojiště ještě předtím, než bitva vůbec začala.

Chvilku jsem se cítil jako blbec. Ale pak jsem mávl rukou – ale co! Aspoň mám zážitek, který je pro mě typický. Prostě se zase ukázalo, že nepatřím ani do kmene třísestráků. Člověk, který nepozná hlavního interpreta svojí kapely, prostě není dost dobrý fanda. Místo toho si musím přiznat, že patřím do úplně jiného kmene. Jsem člen kmene trumberů. Jsem z party lidí, co dovede kdykoli udělat nepochopitelnou botu, jsem člověk, jenž klidně poplete i tu nejjednodušší věc, kterou všichni ostatní zvládnou. Holt se mi občas taková nehoda stane. A je vlastně osvobozující si to přiznat a ke svému kmeni se přihlásit. Nevím, kdo to čtete – třeba někdo patříte ke stejnému kmeni. A třeba se někdy potkáme a společně se tomu zasmějeme – i když asi spíš ne, určitě bychom to setkání nějak popletli…