Jak jde život

Konečně přišel ramadán a s ním i čas se trošku zastavit a vydechnout. A něco sem zase napsat. Vezmu to tak letem světem, jak žijeme, co řešíme, jak vidíme budoucnost.

Mimochodem, o ramadánu máme celý měsíc zkrácenou pracovní dobu. Pracujeme od 9.30 do 14.30, tedy 5 hodin denně. Všichni se snaží po druhé hodině vypadnout a muslimové z práce přímo utíkají – potřebují si hodit šlofíka, aby mohli v šest zasednout k iftaru (úvodní hostině po půstu) a pak celou noc probendit po návštěvách.

Divili byste se, jak dobře tenhle časový režim funguje. V práci se toho podle mě stihne stejně jako normálně. Nejsou žádné prostoje, žádná hlušina na mítincích. To, co je opravdu potřeba, to se udělá. A kvalita celého dne – balanc mezi prací a volným časem – jde prudce nahoru. Ráno mám čas si zaplavat, něco přečíst, nasnídat se v klidu na sluníčku s rodinou. I po práci je den ještě dlouhý a má smysl něco dělat. Není divu, že jsme si za ty roky ramadán s rodinou oblíbili. Je to teď náš nejlepší měsíc v roce.

Osobně myslím, že pracovní doba by se měla nějak podobně zkrátit natrvalo a všude. Jestli chcete zvýšit lidem kvalitu života a udělat je šťastnějšími, tudy na to. V Japonsku, Koreji, ale i v Americe lidi dělají velkou chybu, že dřou od nevidím do nevidím. Větší iPhone vám život nevylepší, ale čas strávený s bližními ano.

Děti

I děti mají kratší školu – každý den od 8.30 do 13.30. Ovšem zejména v druhé polovině ramadánu už muslimské děti v lavicích klimbají, někdy vyloženě až chrápou, reportuje Bea. I ony totiž celou noc proklábosí v dědečkově domě a na nekonečných návštěvách. Učitelé je nechávají spát – co taky s nimi? Probudíte je a do pěti minut jsou v limbu zas. To je prostě ramadán, čas odpouštění, tolerance, hostin a pochrupování při hodině angličtiny.

Když jsme u dětí, hrdinkou těchto dní je u nás Timi – všechno se točí kolem ní. Nežárli, Mani, tvůj čas přijde za 4 roky!

Tak za prvé teď Timi oslavila osmnáctiny. Je dospělá – hned si v restauraci legálně dala pivo a přes Instagram se pochlubila přátelům.

Fotka z domácí oslavičky u nás v obýváku.

K tomu obýváku – všimněte si, jak jsme za ty roky posunuli náš interiérový design. Bea přešla ze slohu „pomocný sklad IKEA Gharrafa“ do stylu, kterému říkám „poklidné odpoledne v severním Pákistánu“. A mně se to líbí! Kdybych někdy po obědě na pohovce usnul (což se samozřejmě nikdy nestává, ale kdyby!), tak po probuzení aspoň nejsem zmatený a hned vím, na jakém kontinentě zrovna žiju.

Ale to odbočuju; zpátky k dcerušce. Timi teď prožívá velké dny. Právě teď totiž dostává výsledky z univerzit, na které podala přihlášku. Do konce dubna se rozhodne, kde bude v příštích letech žít a jakým směrem se její život zvrtne. Možnosti jsou dvě – Anglie, nebo Amerika. Ještě před pár měsíci bych se vsadil, že to bude Anglie – ale v poslední době na Timi vidím, že strýček Sam se vrací do hry.

O celé anabázi se školami napíšu ještě samostatný článek. Můžu vám ale už teď říct, že pro nás rodiče to jsou snad větší nervy než pro ni. Nejdřív si děláte starosti, jestli se dítě na nějakou školu vůbec dostane. Všude je hrozný převis poptávky. Jedna z těch jejích vyhlédnutých univerzit například letos obdržela 150 000 přihlášek – a z nich víc než 140 000 odmítne. To není mlýnek na maso, to je přímo masokombinát! Jak v takovém davu zazářit, jak upozornit na tu svoji přihlášku? Úžasná skóre v testech a krásná vysvědčení, tím šermují skoro všichni. A skoro všichni mají profesionálně sepsané dojemné eseje o tom, že když zrovna doma neřeší diferenciální rovnice, tak pomáhají babičkám přes přechod. Je těžké v takové konkurenci uspět.

No a když pak vaši ratolest na nějakou školu přece jen vezmou, tak začnou ještě větší nervy. Ježíš, vždyť ta holka je prakticky ještě batole! A teď má být na druhém konci světa úplně sama?! To si děláte srandu! Jako rodiče najednou vidíme Timinčinu budoucnost v naprosto zřetelných obrysech. V pondělí ji čeká tornádo, v úterý záplavy, ve středu vražedné sucho, ve čtvrtek lesní ohně a v pátek to tam někdo přijde vystřílet. V sobotu se pak dceři ucpe záchod a ona nebude vědět, co s tím!

No, nemáme to jednoduché, my staří. A nejhorší je, že Timi se na tu bestiální hrůzu, které se říká studentský život, ještě těší!

Měl bych ještě napsat, že dcera chce studovat biomedicínskou vědu (biomedical science), konkrétně molekulární biologií a genetiku. Neptejte se mě, co to je. Představuju si to tak, že jednou bude vyvíjet léky na rakovinu a vakcíny na nové covidy. A kdyby náhodou práce stála a kšefty se nehýbaly, tak si v laboratoři nějaký ten nový covid sama vyrobí.

Ale teď vážně – myslím, že je to perspektivní obor. Zdraví bude pro lidi vždycky mít tu nejvyšší cenu. V biomedicíně bude poptávka po celých armádách vědců. Po úspěchu mRNA vakcín proti covidu se tvrdě pracuje na vakcínách proti hlavním typům rakoviny, což by byl objev tisíciletí. Dělají na tom univerzitní týmy, ale i komerční farmaceutické giganty. A Timi chce být u toho. V tom jí samozřejmě fandím. Až budete jednou potřebovat piluli na nesmrtelnost, tak mi napište, dám vám ze známosti slevu!

Část areálu UCLA, tzv. Janssovy schody.

Můj tip je, že Timi nakonec půjde na UCLA – University of California Los Angeles. UCLA se v posledních letech utrhla ze řetězu a totálně to válcuje. Předstihla Berkeley a už šestý rok v řadě je to nejlepší veřejná univerzita ve Státech. Má gigantický výzkum právě v Timinčině oboru, má hloubku i šířku, kterou menší školy nemůžou napodobit. Má úžasný campus v nejlepší a nejbezpečnější části LA – když jdete ze školy na jih, vyjdete v Beverly Hills, když jdete na sever, dostanete se do Bel Air. Je to i sportovní a volnočasová velmoc – žádná škola ve Státech nežije o víkendech tak intenzivně jako UCLA. Atmosféra ve škole je pozitivní, a i když se musí tvrdě pracovat, tak to prostředí prý není toxické – na rozdíl od mnoha jiných známých škol. Jídlo je tam nejlepší ze všech amerických univerzit, na tom se shodují všechny recenze, no a neuškodí ani to, že pořád svítí slunce a je příjemné počasí.

Spokojenost studentů i rodičů je extrémně vysoká, takže na UCLA teď chtějí všichni. V posledních letech se tam hlásí tolik lidí, že berou jen 8 % uchazečů – a u mezinárodních studentů je procento přijatých ještě mnohem nižší. UCLA odmítá v poslední době víc zájemců než jakákoli jiná škola na planetě. Timi už je naštěstí přijatá, z UCLA už přišel dopis, že je #UCLABound, že ji berou a že Go Bruins!

No a pro Timi je hrozně důležité, že studenti na UCLA jsou sice chytří, ale jsou to přátelští a normální lidi. Často z velice normálních či chudých poměrů. Žádní snobové z tzv. dobrých rodin čtyři generace nazpátek. Víte, taková ta vrstva obyvatel, co se na vás dívá s nedůvěrou, když nemáte víkendový dům v Martha’s Vineyard a další na Riviéře a když váš pradědeček nebyl guvernérem nějaké zajímavé zemičky. Timi si v Kataru takového snobismu a uzavřených společností užila dost, bytostně to nesnáší a za žádnou cenu to nechce.

Samozřejmě, ješita ve mně si někdy pomyslí, že UCLA je asi dobrá, ale že ještě lepší by bylo, kdyby dcera šla na nějakou tu školu z toho úplně prvního šuplíku, nějaký ten Princeton nebo Stanford. Napadá mě to, musím být k sobě upřímný. Ale v tomhle už se odevzdávám moudrosti Timi a respektuju její volbu – ona se na tyhle školy ani nehlásila, nechtěla. A asi je to dobře. Cítím, že v tomhle má Timi víc pravdy než já a hlavně líp ví, co je pro ni správné. A pak si taky řeknu – prosím tě, ty mezuláne, sám máš VŠE Praha. Tedy školu asi ze sedmnáctého šuplíku. A taky jsi spokojený; i tahle obyčejná škola ti pozitivně změnila život způsobem, v jaký jsi ani nedoufal. Díky VŠE jsem se dostal na stýpko do Německa, kde jsem potkal Beu – a ona je dnes můj život. Stalo se přesně to, co se stát mělo. A nějak podobně to Timi možná bude mít s UCLA. Nakonec v životě nejde o to, jestli se někdo posadí na zadek z vaší školy. To funguje tak možná na samém začátku kariéry. V dlouhém běhu stejně nakonec rozhodne to, jaký jste a co v sobě máte.

Myslím, že Timi stráví na UCLA čtyři úžasné roky, na které bude vzpomínat do smrti smrťoucí. A kam ji ta cesta zanese potom, to už je na ní a na jejím odhodlání. Po bakaláři stejně musí dělat ještě masters, a to už může být někde úplně jinde – třeba v Anglii.

Naše práce teď bude dceru v září přestěhovat a dát jí veškerou podporu. A vůbec u toho nebrečet a navenek se furt jen usmívat a přát jí skvělé zážitky. A zvednout telefon a podpořit ji v momentě, kdy ty zážitky nebudou až tak skvělé. A tu holčičku, kterou jsme vídali každý den a která byla pilířem naší rodiny a našich debat, najednou vídat třeba dvakrát do roka. Ach jo. Je to krásné a je to hrozné – a tomu oni říkají život!

Mani má naštěstí na takové vylomeniny ještě 4 roky času. Ale pozor! Kluk už je jen o 2 centimetry nižší než já. Obávám se, že si brzo začne vyskakovat!

Práce

Ty 4 roky, co jsem zmínil u Maniho, to je zároveň (podle mě) konečná i pro mě v práci. Chci tu zůstat do roku 2027, aby Martínek nemusel před maturitou měnit školu. A když i on udělá frrrnk jako Timi, v ten moment můžeme zvednout kotvy i my dva s Beou.

Na mojí práci je nejlepší to, že nesedím pořád v kanceláři. Fotka je z natáčení s mnohonásobným vítězem Dakaru Nasserem Al Attiyou teď v březnu.

Pěkné na reklamě je i to, že děláte s tvůrčími lidmi. Jak v Česku, tak tady na Blízkém východě je naše branže útočištěm lidí, kteří dělají hudbu, píšou knihy, malují obrazy. V reklamě se jen schovávají přes den, aby měli jistý příjem a měli z čeho zaplatit nájem. S takovými lidmi pracuju už 20 let a jen díky nim ještě v těch korporacích dýchám. Když se podívám, co teď dělají moji nejbližší kolegové, se kterými jsem měl tu čest před lety dělat v Praze, tak jsem normálně hrdý. Copywriter Martin Groman dělá podcast Přepište dějiny a teď vydal historickou bichli Kriegel. Další náš psavec Jakub König dostal hudebního Anděla, zpívá jako Kittchen a vede uskupení Zvíře jménem Podzim (už z těch ulítlých jmen je vidět, že je to copywriter; normální člověk by kapelu takhle nepojmenoval.) Štefan Švec píše ty nejchytřejší a nejzábavnější sloupky, co v Právu mají. Iva H. M. je spisovatelka jako řemen, její poslední knihu Havířovina můžu jen doporučit. Ondra Hübl, se kterým jsme dělali Zadara Volaniče, už je taky uznávaný autor, jeho velký román Opona má 100procentní hodnocení i od kritiků, a to je co říct… Na jednu stranu jim závidím, že jsou tak dobří, na druhou stranu jsem vděčný, že jsem s tímhle kalibrem lidí pracoval a pracuju…

To jsou ty dobré věci na mé práci. Ale samozřejmě mezi těmi světlými momenty na place jsou i pitomé, duši požírající dny v kanclu. Pořád je to práce pro korporaci, a to znamená dušemorna. Nesmyslná buzerace, groteskní rozhodnutí, praštěné procesy a systémy – vždycky jsem se tomu smál, ale teď ve 46 letech už to toleruju hůř, než když jsem byl vyjukaný a vděčný dvacátník. Už cítím, že to nevydržím dlouho. Některé večery si říkám, že to vzdám snad zítra, že se ta která blbost nedá ani snést. A i když do toho druhý den ráno jdu s obnovenou energií, je mi jasné, že dřív nebo později bych to opustit měl.

Další faktor je, že moc dobře vím, že moje práce nemá žádný hlubší smysl. Existují povolání, která naplňují primární dobro – např. péče o nemocné, vzdělávání dětí. Další práce dělají sekundární dobro – třeba když bavíte lidi jako herec. Ale smysl mé práce v komerční sféře je jen odvozený, resp. není tam žádný. Když budu dřít jako mezek, tak náš tržní podíl vzroste letos o 0,5 procenta (třeba). Když se budu flákat nebo když tam vůbec nebudu, tak tržní podíl o půl procenta klesne – třeba. Ale mezi námi, ať to bude tak nebo tak, ti akcionáři, pro které to dělám, ti budou pořád jezdit těmi samými rolls-royci. Reálný dopad mé práce není žádný. Všechna vítězství nebo prohry v komerčním světě ve skutečnosti přinášíte lidem, kteří nijak netrpí a vaši pomoc nepotřebují.

Je mi jasné, že až jednou budu ležet na smrtelné posteli, tak si nebudu říkat – jo, ta moje práce byla skvělá, měl jsem se jí věnovat ještě víc. Škoda, že jsem v tom roce 2023 neudělal ještě o PowerPoint víc! Že jsem v tom druhém kvartále ještě víc netlačit! Tohle si určitě říkat nebudu a nikdo z vás taky ne. Na smrtelné posteli už totiž víte, co v životě bylo důležité – a ten krysí závod v korporaci to samozřejmě nebyl.

Ale i když tohle všechno vím, tak jsem odhodlaný ještě tak ty 4 roky dřít jako hrdina kapitalistické práce. Jak říká klasik, ten, kdo má proč, vydrží jakékoli jak. A to je můj případ. Já mám myslím dobré proč, mám hned několik dobrých pročů. Jednak jsem člověk, který věří, že život spočívá v plnění úkolů. Můj prvotní úkol je postarat se o rodinu, dát co nejlepší start do života dětem. Chtěl jsem je vzít do ciziny, chtěl jsem je naučit plavat v různých kulturách, chtěl jsem jim umožnit studovat na jakékoli škole podle jejich volby, chtěl jsem, aby se dokázaly udržet nad hladinou v tom bláznivém a složitém světě, co na ně čeká. A to přesně dělám, tenhle primární úkol splnit musím.

Moje druhé proč je sobečtější – jsem soutěživý. Jsem jen žoldák, ale vždycky jsem chtěl být ten nejlepší žoldák, co se dá najmout. Překonat očekávání generálů nahoře i vojínů dole. Proto budu svou práci dělat v maximální možné kvalitě až do dne, kdy to skončí a kdy se z toho virtuálního otroctví vykoupím. Je to pro mě otázka cti – žoldácké cti.

No a celkově taky musím říct, že akceptuju, že práce je tvrdá, že práce je stres. A moc nevěřím lidem, kteří říkají, že si práci furt užívají. Víte, kdyby práce byla převážně zábavná a perfektní, tak by vám nedávali žádný plat, ale vybírali by u vchodu vstupné.

Život nepostaví nic, nač předtím nevyláme kámen jinde, říká další klasik (Robert Musil v Muži bez vlastností). Beru to tak, že jestli chci postavit dobré životní základy pro děti, já sám musím být tím kamenolomem, ze kterého se bere. To je role rodiče.

Nad korporátním systémem se nedá vyhrát, resp. vyhrávají nad ním jen miliardáři. Systém je nastaven tak, že sype hrstce těch nejbohatších nahoře, většině ostatních ubírá (zdraví, energii, entuziasmus, vlasový pigment) a po těch úplně dole šlape. Já jsem u sebe nikdy nepozoroval buňky na podnikání, nemám ty schopnosti, proto jsem zůstal obyčejným zaměstnancem. Ale v rámci toho se snažím uspět. Beru to tak, že když za ty 4 roky odejdu z korporátního světa s tím, že je mi 51, že můžu zaplatit dětem školy a nemusím už s Beou do konce života pracovat, že jsem z toho vytěžil znalost nového jazyka (arabštiny) a že jsem se hodně naučil o cizích kulturách a o světě vůbec – jestli tohle všechno zvládnu, tak to beru tak, že jsem se systémem remizoval. A remizovat se systémem v dnešní době není ostuda.

Kolo

Co dál? Pořád jezdím na kole, vlastně víc a víc. Vloni jsem najel přes 18 000 km, tj. v průměru přes 340 km týden co týden. Můj tvrdý trénink se i trošku vyplácí. V sezóně 22/23 jsem odjel 8 závodů a z toho jsem 4krát skončil na pódiu. V březnu jsem obsadil druhé místo na mistrovství Kataru v časovce v kategorii Open – tj. pro všechny cizince bez rozdílu věku. Jen moje stará Nemesis Jonathan Parker byl rychlejší než já. A pak ještě dva mladí Katařani ve své kategorii jeli rychleji, ale ti můžou, to jsou dvacátníci a jsou v národní repre. Celkově jsem tedy druhý nejrychlejší expat a 4. nejrychlejší člověk v Kataru na časovkářském kole. To mi dělá radost.

Všechny ty moje malé úspěchy se ovšem týkají jen časovky. V hromadných závodech jsem neškodný jako morče. Jsem spíš vlak než formule: vydržím stabilní zátěž, ale nedokážu na konci zasprintovat a celkově nejsem moc dobrý v měnění tempa. Z klasických závodů proto asi moc medailí nepřivezu. Ale aspoň mám na čem pracovat v dalších sezónách.

Samozřejmě nemám žádné iluze o tom, že bych byl na cyklistiku nějaký talent. V Česku, kde je kvalita mnohem vyšší, bych byl v hlubokém průměru. Jsem spíš urputný než dobrý. A třebaže sportuju fakt hodně (vloni jsem na Stravě odkroutil 806 hodin cyklistiky a plavání za rok, tj. 15,5 hodiny sportu týdně), tak se zlepšuju jen velmi pomalu.

Jo a taky musím říct, že pořád vůbec nevypadám jako sportovec. Vypadám spíš jako splašený knihovník, který peláší, protože ho honí psi. Takový holt jsem, takhle už to asi zůstane.

Ale to mi nevadí. Jsem fakt člověk urputný a budu trénovat a jezdit pořád dál. Kolo mi dává hodně. Jezdil bych, i kdybych žádné medaile nevyhrával. Na kole zapomínám na všechny starosti. Zvlášť když se to pěkně rozjede na časovkářském kole, tak se mi místy zdá, že ani nejedu na bicyklu, ale že letím, že se vznáším pár centimetrů nad zemí. V tu chvíli necítím žádný stres a žádné problémy, cítím jen vítr a pohyb a nadšení. Kvůli tomu cyklistiku dělám. A pak kvůli té minutě po dojezdu, kdy námaha skončí a já si dám proteinové čokoládové mléko jako odměnu. Tu chvíli miluju, kvůli tomu mi to za to stojí.

Jo a taky jsem díky kolu překvapivě fit. Váhu držím bez námahy na 71 kilech při 181 cm výšky. Tak kéž to tak zůstane.

Kočky

Co dál? Když nepracuju, nejsem s rodinou a nejedu na kole, tak krmím v naší ulici kočky. No jo. Znáte takové ty bláznivé starší paní, co mají třeba 30 koček a sousedi jsou z nich na prášky? Crazy cat lady se tomu fenoménu říká v angličtině. Tak já jsem od téhle bláznivé kočičí paní samec. Já jsem crazy cat guy, bláznivý chlapík od koček.

Vyvinulo se to samo, ani nevím jak. Vždycky jsem měl rád zvířata a kočky zvlášť. Pak se dvakrát stalo, že jsem vzal k veterináři kotě, které u nás v ulici zranilo auto (ne moje!). Obě koťata se podařilo zachránit, no a pak už to jelo. Začal jsem ty vyléčené kočky krmit, ale krmte dvě kočky! Ostatní si to mezi sebou řeknou a přijdou taky. Teď už každé ráno a večer krmím skupinku 8-10 stálých zákaznic.

Jednu z těch zachráněných kočiček – Lucky – jsme vzali úplně až domů.

Ve třech měsících to vypadalo, že Lucky přijde o nožičku. Ale po operaci se všechno krásně zahojilo. Dneska jsou jí dva roky a běhá jako malý gepard. Takhle Lucky spí na mém pracovním stole každý den.

A tady máme další přírůstek – tohle koťátko se narodilo u nás na dvorku před 10 dny. Drží ho Timinka. Epesní pozadí je autentický bordel z naší komory.

Koťátko se pokusím taky adoptovat a nechat ho u nás, pokud teda Bea dovolí.

Svoje kočičí zákaznice mám všechny pojmenované – Bláznivka, Tříbarevná, Bubu, Fluffy (Chlupatá) a tak dál. Když jdu někam po tom našem areálu (třeba do obchodu), obvykle jde některá z koček dva kroky za mnou. Jak vám říkám, crazy cat guy. Dávám ale velký pozor na čistotu a klid, aby si sousedi nestěžovali. Náš soused – Malajec – je naštěstí velmi hodný. Pořád mě zdraví „How are you, brother?,“ tedy „Jak se máš, bratře?“ Usuzuju, že vztahy máme asi dobré, když jsme bráchové. Musím mu přivézt nějaký dárek z ČR.

Arabština

Vrátil jsem se taky k arabštině a učím se každý den. Tohle je jedna velká ostuda, která mě tíží – že ani po 10 letech nemluvím arabsky. Sice hodně chytám z hovorů, dobře čtu písmena a lecčemu rozumím, ale aktivně nemluvím. Tady se skoro žádný cizinec nenaučí arabsky – všechno je v angličtině, motivace není. Ale já bych si to do smrti vyčítal, kdybych téhle příležitosti nevyužil. Mluvím dobře anglicky, německy, maďarsky, španělsky, hebrejštinu si taky pořád obnovuju, cítím jakousi morální povinnost k tomu přidat i tu arabštinu.

Co dál?

Už jsem tu naznačoval, že tak za 4 roky pověsím svoje řemeslo na hřebík. Nebo taky dřív, pokud mě vylejou, což se může stát kdykoli. V Arábii nikdy nevíte – jeden den jste hrdina a druhý den je všechno zapomenuto a jste největší padouch, který může za všechny neúspěchy počínaje pádem Osmanské říše. To už k tomuhle kraji patří.

Mimochodem, v hinduismu existuje koncept 4 fází života. Od 25 do 48 let jste tzv. gríhastha (gṛhastha) – hospodář, ženatý muž, jehož úkolem je živit rodinu, vychovávat děti, udržovat domov a pomáhat lidem nacházejícím se v jiných životních fázích. Kolem 48. roku se máte přesunout do fáze vánaprasthy, v níž se pomalu stahujete, předáváte domácnost nastupující generaci, sám se ocitáte spíše v roli poradce a věnujete se více duchovnu. (Pak už následuje jen fáze sannjásína, askety, který se vzdá materiálních požitků a snaží se dosáhnout pokoje duchovní cestou, v indickém ideálu často o samotě jako poustevník.) Ale proč to tady píšu – tak nějak to u mě funguje. Teď jsem asi právě na vrcholu své fáze hospodáře, a jestli svůj plán naplním, tak přejdu do třetí etapy někdy kolem 51. roku, tedy jen s malinkou odchylkou proti dharmovému jízdnímu řádu. To by šlo!

Samozřejmě to neznamená, že po Kataru budu akorát sedět doma a točit palci. Jak už jsem tu psal, vnímám život jako soustavu úkolů, které by člověk měl splnit. I dětem vždycky říkám, že nejsme na světě proto, abych si užívali, ale abychom sloužili.

Víte, já nevěřím, že existuje nějaký „objektivní“, zvenčí daný smysl života. My lidi (a další organismy) jsme prostě jen šikovné soutoky všelijakých minerálů a dalších sajrajtů, které se dokážou rozmnožovat. Ale smysl to reálně nemá. Vesmíru je putna, jak žijete. Po smrti nebude žádný soud, který by řekl – jo, tenhle člověk nebo tahle kočka žili dobře, naplnili smysl svého života, nechť tlí v režimu deluxe. Není mi bohužel dáno v něco takového věřit.

Ale zároveň věřím, že my lidi jsme přece jen o něco přemýšlivější než kočky nebo pampelišky. A proto si můžeme smysl života jaksi sami vymyslet, sami určit. Je jedno, že není „opravdový“. Pokud vám poskytne návod, jak dobře žít a umřít, tak to stačí. Pro mě konkrétně je takovým účelem života služba.

Muž, který opsal svou životní filozofii z reklamní mikiny automobilky RAM. Built to serve – zrozen, aby sloužil.

Úkoly každého člověka jsou jako soustředné kruhy. Některé jsou malé – točí se kolem vás, kolem vaší rodiny. To je samozřejmě v pořádku a i takové „sobecké“ úkoly je nutno naplnit. Všichni jsme jen lidi a máme své potřeby. Ale každý člověk by měl nějaké procento své síly napřít i do altruističtějších úkolů, kterými nějak prospěje své širší komunitě, své zemi, přírodě a světu. Židé tomuhle konceptu říkají tikkun olam – spravit svět.

No a já si myslím, že když plníte nějaký takový širší úkol a používáte přitom svůj osobní talent nebo schopnost, kterou máte nejvíc rozvinutou, tak nejlíp naplňujete svůj životní smysl. A zároveň pociťujete velké uspokojení – váš mozek a srdce cítí, že tohle je to správné, že jste na dobré cestě. Jinak řečeno – buďte pozitivní silou pro okolí a vyneste přitom své nejlepší karty. Pak si na konci budete moci říct – dal jsem do toho všechno. Ať už to dopadlo jakkoli, více jsem udělat nemohl; můžu odejít s dobrým pocitem. To je ten nejlepší konec, jaký si můžete přát.

Až skončím v té korporátní džungli a děti budou plus mínus v rychtyku, tak se chci věnovat právě těm širším kruhům. Myslím, že moje poslání je psát – a tím bavit a informovat lidi.

Zkusím se dát na psaní knih. Nějaké nápady mám – uvidíme, jestli je v tom kmetském věku ještě dokážu hodit na papír. Ale minimálně to zkusím. A když to nepůjde, nevadí. Klidně udělám kariérní salto zpět a nechám se najmout jako investigativní novinář. Jako novinář jsem začínal a klidně tak i skončím. Pokud mi tedy nějaká redakce dá důvěru. A pokud budou média ještě existovat. Myslím, že bych byl dobrý novinář. Nezávislý, beze strachu o práci a o hypotéku, a tedy nebezpečný. Věděl bych, na co se lidí z byznysu a politiky ptát, a nenechal bych se odbýt tak snadno, jako to vidím u českých novinářů dnes.

Vedle toho mám ještě spoustu dalších cílů a snů. Zkusím tu vymrsknout, co bych chtěl udělat do šedesátky.

1. Postavit soběstačný domek. Nemusí být vůbec velký, ale musí být na ohromném pozemku, který budu spravovat přirozenou cestou. Jako pestrou divočinu. Podporovat ptáčky, zvířata a všechnu havěť. Vytvořit si takový malý přírodní ráj. Malý zelený ostrov, který půjde proti tomu děsnému vymírání druhů, které zuří všude kolem. Máme už jeden domek v Klánovicích a nic proti němu, ale teď bych chtěl něco s větším rozběhem a trošku jinou filozofií.

2. Občas si zajet do města třeba v takovémhle autíčku. Protože život je moc krátký na to, abyste jezdili v nudných vozech! Auta pořád miluju a už mi to asi zůstane.

Caterham, model Seven 420 R. Přesně do něj bych dneska šel – i v téhle barvě.

Ukázal jsem již tento vehikl Bee, abych ji na to připravil. Bylo zjevné, že Bea si ke Caterhamu teprve bude muset najít cestu. S typickou ženskou pragmatičností se mě zeptala, co budeme dělat, když uprostřed výletu začne pršet. Odpověděl jsem popravdě, že v tom případě prostě musíme jet rychleji. V reakci mi trošku chyběl entuziasmus, ale ono se to poddá!

Když budeme muset přejít na elektriku, budu to samozřejmě respektovat a pro životní prostředí to rád udělám. Ale i v té elektrice se budu snažit najít nějakou zábavnou volbu.

3. Jo a budu chtít chodit takhle oblíkaný. Užívat si života, za nic se nestydět a dávat lidem energii. Být tak nějak pozitivně výstřední – jako strejček Jonatán z té písničky od Olympiků.

Dobře, ten klobouk je moc i na mě. Ale ten náboj a styl beru!

4. Pár věcí se ještě chci naučit. Arabštinu už jsem zmiňoval. Dál chci absolvovat školu smyku a vůbec se stát lepším řidičem. Jo a taky bych rád absolvoval výcvik aktivních záloh Armády ČR (to se dá udělat do 60 let). Ne že bych byl nějaký fanda, co rád běhá s airsoftovou flintou po lese a hraje si na vojáčky. Zajímá mě spíš ten fyzický výkon. Chci být připravený, kdyby něco. A chci si dokázat, že to dokážu. Že se můžu jako člověk zlepšovat a rozprostírat do víc stran.

5. Pořád jezdit na kole, klidně třeba do osmdesáti a pak furt dál. Jo a jednou přitom urvat medaili na amatérském mistrovství ČR v časovce. Samozřejmě v kategorii goriláků s hodně stříbrným hřbetem, to je jasné. A vedle toho chci vyšlapat i pár ikonických alpských průsmyků a zajet pár dalších zajímavých tras. Třeba Vätternrundan ve Švédsku – závod kolem stejnojmenného jezera, 315 km. Facebook mě z jakési záhadné příčiny přidal do skupiny „Cyklisti nad 70“ a mně se strašně líbí, jací lidé tam jsou, jaký mají elán a jak pozitivně mluví. Takový chci být jednou taky.

6. Vydat pár zábavných knížek, jak už jsem zmiňoval. A přečíst jich aspoň 2000 (dělám si výpisky).

7. Dál sbírat české soudobé malíře – dělá mi to ohromnou radost. A navíc se ukazuje, že je to asi i nejlepší investice, do které jsem kdy šel – ale kvůli tomu to nedělám!

8. Navštívit 100 zemí (do 60 let) a pak i všechny ostatní. Speciální důraz: musím se dostat do Antarktidy a musím se ještě jednou vrátit na PNG. Pořádně procestovat Afriku. Asie mě baví nejmíň, tu beru už jen z povinnosti. Jo a taky bych chtěl udělat minimálně jednu dlouhou, pomalou cestu – třeba projet jih USA na kole. Být tulák a vagabund!

9. Pomoci dětem projít školami a odstartovat život, ale to je samozřejmé, to sem ani nemusím psát.

10. Být, pokud na to přijde, tím nejlepším dědečkem na světě.

No a to je zatím všechno. Jdu bojovat dál a plnit všechny ty bobříky. Život zatím docela ujde a věřím, že časem to může být ještě lepší. Jen se držet filozofie z té mikiny a sloužit a sloužit!